Jednoho uprchlíka, prosím. Kouzlo nevynucené solidarity

Začnu osobní příhodou. Mám jednu známou, která je podle všeho „sluníčkářka“. Sama to o sobě říká, takže se snad neurazí. Bereme se na milost, někdy dokonce diskutujeme. Máme totiž společný zájem, obě nás zajímá rozvojová pomoc. Už jen to téma si většina lidí na první dobrou spojí s podivíny v batikovaných látkách, co nejedí maso a volí Zelené. Zkrátka s levicí. To by stálo za vlastní článek, proč tomu tak je. Možná je to jedno z témat, které si kulturní pravice nechala ukrást, přitom takoví američtí evangelikálové, bašta americké pravice, se na Afriku zaměřují dlouhodobě. Dobro chápou jinak než sekulární NGOs, ale tvrdit, že jedni přinášejí ideologii a druzí pomoc, je jednostranné. Ideologie nemůže zůstat za dveřmi, ať se kondomy zakazují, nebo rozdávají, pomoc nikdy není neutrální na tom, kdo ji poskytuje.  

Před časem jsme narazily na téma adopce na dálku. Pochvalovala jsem si, že pokud to dobře funguje, je to smysluplný způsob, jak pomoci konkrétnímu „projektu“ a sledovat jeho progresi. K mému překvapení protistrana reagovala odmítavě. Dítě si totiž vyberete v katalogu, kde jsou o něm i nějaké informace – náboženství, rodinná situace, prospívání ve škole. A fotka. Kdybys věděla, že se hůř učí… Kdyby se ti nelíbil jeho nos… Kdyby to byl muslim… Proč jedno, a ne celou vesnici, proč dobře prospívající, a ne hůř, proč s protáhlým nosem, a ne rozpláclým, proč křesťana, a ne muslima? Po chvíli máte pocit, že nejhorší, co můžete udělat, je podporovat konkrétní dítě, které vám nevybere počítač, ale vaše vlastní intuice, nebo dokonce kalkul.

Včera jsem, tentokrát virtuálně, narazila na debatu, při níž jsem si na ten náš spor vzpomněla. Diskutovaným tématem byla pomoc čínským křesťanům, nebo lépe příslušníkům jednoho bizarního náboženského společenství, které věří, že se Ježíš inkarnoval do čínské ženy. V každém případě jsou lidé této víry v Číně pronásledováni. U nás zatím marně čekají na azyl, natahuje se to jak vysílací čas na Barrandově, ale pořád je Česko jedinou zemí, která těmto lidem alespoň vydala víza, několik západoevropských zemí, ano, těch oáz solidarity, jim poslalo zamítavý dopis. Nikdo si to s Čínou nechce rozházet. My Češi jsme občas odvážní a jdeme proti proudu, i když nám z toho neplyne vůbec nic, nebo jenom samé problémy. Viz Izrael.  

Někteří lidé v té debatě říkali, že těmto uprchlíkům bychom měli pomoci, protože Číňané jsou inteligentní, pracovití, přizpůsobiví, nevybuchují v metru a neútočí na synagogy. Nikdo to nenapsal explicitně, ale bylo jasné, že protože nejsou muslimové. Taková argumentace je zevšeobecňující, pracuje s kolektivní vinou (muslimové) a kolektivní zásluhou (Číňani), jako hodnotící soud ji lze rozstřelit mnoha způsoby. Většina oponentů si ale zvolila jinou taktiku. Napadli samotný záměr preferovat jednu národnost a náboženskou skupinu před jinou. Pomoc si zasluhují všichni, my musíme pomáhat tolik, kolik dokážeme, ale nesmíme si vybírat komu.

Pusťte si první video na Echo TV – rozhovor s Mirkem Topolánkem.
 

V EU je to nejpozději od migrační krize v roce 2015 dogma, za jehož zpochybnění se kacíři upalují. Musí se pomáhat, ale všem. Selektivní pomoc není žádná pomoc. Orbánův závazek posílat každý rok dva miliony eur křesťanským církvím v Sýrii a přijmout na maďarské univerzity stovky křesťanských studentů z Blízkého východu pověst Maďarska v bruselských kuloárech nezlepšil. Ani polská vláda neuchvátila přijetím skoro milionu Ukrajinců a desetitisíců Čečenců. Přitom se v obou případech jednalo o dobrovolnou solidaritu, která se od vynucené liší stejně jako příspěvky na charitu od daní. Přijali je přesto, že jim nikdo nevyhrožoval sankcemi.

Ani nám ti čínští uprchlíci marketingově nepomůžou, ale přijmout bychom je měli. A můžeme i trochu přitlačit, vždyť naše zkušenosti s čínskou komunitou jsou vesměs dobré, stejně jako zkušenosti jiných zemí. A to je prostě faktor, který hraje roli v rozhodování, komu pomůžeme. Heslem brexitářů bylo„taking back control“. My bychom si mohli vzít zpět alespoň právo na dobrovolnou solidaritu. Je krásná. Není o skousávání zubů, člověka tak nějak zahřeje u srdce. Jako pohled, který se mi nedávno naskytl v jedné čínské restauraci půl hodiny před zavíračkou: čínský capart nahlas česky čte, jeho máma zatím strojí vánoční stromek.