Zdravotnictví je Titanikem české politiky. Pouhý populismus k záchraně stačit nebude

Po roce 1989 bylo nutné, v duchu slov Václava Klause st., utahovat opasky. Hlavním argumentem bylo, že když pár let budeme utahovat opasky, začnou se zvyšovat platy a doženeme Německo. Když se ale mluví o platech, vždy jsou myšleny platy zaměstnanců, a ne podnikatelů či OSVČ.

Zaměstnavatel má pochopitelnou tendenci zvyšovat platy zaměstnancům pomaleji, než zaměstnanci chtějí. I proto existují odborové organizace, které zaměstnance zastupují a vyjednávají zvýšení platů. To je v případě zaměstnanců ve zdravotnictví složité. Může to fungovat v případě soukromých zdravotnických zařízení, ale v případě státních či řízených krajem nebo městem je to problém.

Podnikatel se zkrátka snaží generovat zisk, který různě využívá. A zaměstnanci (odbory) chtějí, aby co největší část zisku rozdělil do mezd. Státní zařízení, což jsou přímo řízené nemocnice, mají tak plánovat, aby měly vyrovnaný rozpočet a negenerovaly zisk. Většina našich nemocnic (dnes v podstatě všechny) je ale naopak ve ztrátě, což přiznává i ministerstvo.

Z logiky věci by každý jiný podnikatel omezil v takovémto případě ztrátové činnosti, zmrazil platy nebo je dokonce snížil, a nakonec možná musel vyhlásit bankrot. V případě zdravotnictví ale takovýto postup není možný (i když před lety se to již téměř stalo a nemocnice musely být oddluženy). Navíc mají zdravotníci tzv. tabulkové platy a další příplatky, které definují nepodkročitelné minimum mzdy.
Příjem zdravotnických zařízení je dán příjmem za zdravotního pojištění. Druhá možnost, která v některých případech funguje, je platba za péči.

A nyní nastala velmi zvláštní situace. Nemocnice a všechna zdravotnická zařízení se musela začátkem roku dohodnout s pojišťovnami v rámci dohodovacího řízení (které je v praxi spíše dohadovací) na výši úhrad. Obě strany tehdy vycházely se známé situace, tady z nákladů a výdajů v uplynulém roce včetně růstu výdajů na mzdy. Několik týdnů po dohodovacím řízení ale premiér Babiš vyhlásil, že zajistí podstatně širší i vyšší zvýšení platů zdravotníků, než se přepokládalo. Logické by bylo, kdyby toto zvýšení platů kopírovala zvýšená úhrada pojišťoven. To se ale nestalo. Vzhledem k tomu, že se jedná o nařízení vlády, bude se toto týkat všech nemocnic, které nemají soukromé vlastníky. Stoupnou výdaje, ale úměrně tomu nestoupnou příjmy. Nemocnice zisk nevykazují, takže nemají kde brát. Budou muset více šetřit – omezit provádění drahých výkonů či těch, na kterých prodělávají, přestat investovat do oprav, nakupovat co nejlevněji (nejlépe na tržišti nebo v Číně) a rezignovat na kvalitu. A dluhy těchto nemocnic se ještě více prohloubí. Nebo snad peníze na navýšení mezd dá nemocnicím jako provozní dotaci ministerstvo zdravotnictví či sám premiér Babiš?

V nemocnicích řízených krajem či městem bude muset dotovat zvýšení platů jejich zřizovatel (kraj nebo město). No a v případě soukromých zdravotnických zařízení to asi zajistí trh. Je naprosto správné, že platy ve zdravotnictví rostou. Především zdravotníkům v nepřetržitém provozu by měly růst nejrychleji. Ale tento růst platů musí jít ruku v ruce s růstem plateb od pojišťoven. A to se neděje. Proto se jedná o čistě populistickou proklamaci, která povede ke zvýšení zadlužení nemocnic a ke zhoršení dostupnosti a kvality zdravotní péče.

Je tedy řešení platy nezvyšovat? To v žádném případě! Platy v zdravotnictví růst musí už jenom proto, že je nedostatek zdravotníků i ve všech okolních zemích. Tam jsou přitom platy zdravotníků vyšší než v naší republice. Dokonce i na Slovensku jsou dnes platy absolventů vyšší než v ČR. Pokud nechceme, aby nám odcházeli zdravotníci stále více do zahraničí, musí dojít ke zvýšení platů ještě daleko razantněji než nyní. To ale bez zvýšení úhrad od pojišťoven nepůjde.

Ale i to má svoje hranice. Proto je opravdu nezbytně nutné zahájit debatu o připojištění a o reformě zdravotnictví. Pasažéři na Titaniku také nevěděli těsně před nárazem, ale ani po nárazu do ledovce, jak je situace zlá. A když to zjistili, bylo již pozdě. Před nárazem to ale nevěděl ani kapitán, což byla osudová chyba. Podobnou chybu nesmí udělat ministr zdravotnictví. Naše zdravotnictví má k Titaniku blíž, než většina obyvatel tuší. A jakmile narazí, bude již pozdě situaci řešit.