Ostatně soudím, že Poche musí být ministrem

Ústup před Milošem Zemanem, který nechtěl jmenovat ministrem zahraničí Miroslava Pocheho, byl nejdůležitější okolností při nedávném vzniku druhé vlády Andreje Babiše. Lhostejnost či zbabělost vůči prezidentské svévoli se tím stala hlavní charakteristikou současné vlády. Dnes se k případu vrací předsednictvo sociální demokracie, které by mělo rozhodnout, jak v případu ministerského kandidáta dále postupovat. Předseda Jan Hamáček si buď může vysloužit ostruhy v první politické lize, anebo úplně ztratit tvář.

Hlavním motivem Zemanova odporu vůči Pochemu je zřejmě osobní msta člověku, který v prezidentské volbě podporoval konkurenčního kandidáta – Jiřího Drahoše. Proto bez ohledu na ústavu, podle níž má hlava státu jmenovat ministra, kterého mu premiér navrhne, jmenování zablokoval. Babiš ustoupil – na rozdíl třeba od Mirka Topolánka, který námitky prezidenta Václava Klause proti ministrovi zahraničí Karlu Schwarzenbergovi prostě ignoroval. Také sociální demokraté sklapli podpatky a odhlasovali ve sněmovně vládu, v níž Pocheho místo zaujal jako náhradník sám Hamáček.

Tato operace říká o současné vládě všechno. Babiš je slabý premiér, který se bojí prezidenta, možná nebere příliš vážně ústavu a je ochoten ji obětovat za kontrolu nad státním rozpočtem, případně platí obojí. Sociální demokraté jeho selhání tolerovali a tím mu pomohli, aby si zachoval tvář. Zároveň tím prozradili strategii, s níž Hamáčkovo vedení vedlo jednání o koalici. Je možné snést leccos, hlavně že se dostaneme do vlády.

Stejným pravidlem se nechává vést ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová, když připouští, že se důchody budou měnit podle toho, jak určí jeden z odborů ministerstva financí. Jeho experti dokonce ještě navrhnou penzijní reformu. Ochota pustit nejdůležitější kompetenci klíčového ministerstva potvrzuje připravenost ČSSD přistoupit prakticky na cokoli i ve vládní praxi. Babiš je prostě takový, že všechno chce řídit sám, a ministry za ANO je zvyklý úkolovat osobně. Můžeme být rádi, že to nedělá ještě sociálnědemokratickým ministrům.

Ještě jsme tady

Idylu politiků užívajících si své úřady kazí nenaplněná Pocheho nominace jako příslovečný kostlivec ve skříni. Nakonec musel sám čekatel vyzvat vedení strany, ať na páteční schůzi jeho nominaci stáhne anebo ať premiéra znovu požádá, aby s ní šel k prezidentovi. Zatím se nezdá, že tím Poche stranického šéfa a dosavadního spojence potěšil. Hamáček sice sliboval, že do konce prázdnin o ministrovi zahraničí rozhodne, teď se však nechal slyšet, že by bylo lepší počkat na konec října, až bude po komunálních a senátních volbách.

Poche zaslouží pochvalu za to, že veřejně doporučil standardní politickou cestu pro řešení problému. Proč by Hamáček nemohl vyžadovat po premiérovi plnění slibů? Anebo má jiné, důležitější starosti, ale pak ať svého původního kandidáta nahradí někým jiným. To je pořád důstojnější než nechat aféru prostě vyhnít. Výzva, ať se rozhodne co nejdříve, má navíc logiku v tom, že politický náboj se ve sporu o ministra zahraničí udrží maximálně do voleb. Pak už může premiér udělat cokoli s jistotou, že ho k odpovědnosti nikdo nepožene.

Zatím se zdá, že se předseda ČSSD smířil s rolí jakéhosi koaličního apendixu. Co si vlastně může sociální demokracie proti Babišovi vynutit? Vždyť nás může z koalice vyhnat a vůbec to jeho pozici premiéra neohrozí, protože pro vyslovení nedůvěry je třeba 101 hlasů – a ty ve sněmovně sehnat nejde. Na takové úvaze je hodně pravdy. Výzva stranického kolegy přesto dává Hamáčkovi možnost definovat pozici ČSSD na politické scéně jinak než jako „béčko“ Babišovy podnikatelské strany. Když se vydá do boje za svého kandidáta, může občanům připomenout, že sociální demokracie je dosud nezávislým subjektem, a oživit tak skomírající naději na snesitelný výsledek ve volbách.