Republiku oslavíme zbouráním jubilejního mostu

Libeňský most, který se rozhodnutím koalice ANO a ČSSD má zbourat, je vzpomínka prvorepubliková. Slavnostně otevřen byl 28. října 1928 k desátému výročí vzniku Československa. Nyní se otevírá pěkná příležitost ho k stému výročí vyhodit do povětří. Jistě by se dala připravit hezká lidová slavnost. Bylo by to symbolické a atraktivní. Co kdysi vybudovali, my odpálíme. Dochází panu Dolínkovi a paní Krnáčové tento destruktivní rozměr? Paní Krnáčová, vystudovaná kunsthistorička, odchází. Nestálo jí za to odejít s gestem, které pro jednou mohlo být vnímáno jako kulturní?  

Architekt Pavel Janák (1882–1956), jenž už ve dvacátých letech platil za vynikajícího pokračovatele zakladatelů české moderní architektury Kotěry a Gočára, a inženýr František Mencl Libeňský most navrhli jako elegantní technické dílo, jehož široce roztažené betonové oblouky plavně překonávají vzdálené břehy vltavské. Stál tehdy na pokraji města, téměř v periferii, která se však dynamicky rozvíjela a čekala na své básníky a umělce, zamiloval si ji Kamil Lhoták a Bohumil Hrabal. Nebyl to přitom most, který by byl obdivován z romantických důvodů, ale byla to čistá a sebevědomá architektura sloužící komunikaci a modernímu životu. Kubistické prvky, které jsou nyní připomínány jako světové unikum, byly znakem sebevědomého republikánského stylu, něčeho, na co jsme úplně zapomněli, že to máme mít.

Most tam stál spolehlivě, možná až příliš spolehlivě. Takže se na něj po českém zvyku celou dobu kašlalo. O tom, že most je v havarijním stavu, se přitom ví už dlouhou dobu, přinejmenším od povodní 2002. Bylo na to patnáct let. Před dvěma lety popsal historik architektury Zdeněk Lukeš most v novinách takto: „Stačí si jen zběžně prohlédnout pilíře, aby i laikovi bylo jasné, že dílo je na tom katastrofálně. Betonová konstrukce je popraskaná, ocelová výztuž místy obnažená a zkorodovaná.“

Most nebyl totiž nikdy po dobu své existence rekonstruován! Pochopit to lze prvních padesát, šedesát let, ale on nebyl nikdy! Podobná situace je prý i s jinými pražskými mosty, podobná situace je možná v téhle zemi se vším nákladnějším, co zatím stojí. Představme si, že by se předci stejně chovali ke kamennému, tedy Karlovu mostu. Už při jeho založení Karel myslel na to, že se musí opravovat, k čemuž povinně byl zřízen fond z mostného. My sice nemáme mostné, ale máme daně a město povinné prostředky na opravy. Ty jdou kam? Co se v Praze skutečně opravuje pořádně a soustavně? Každý chatař ví, že musí občas kůlnu vyspravit, a když to nechá být, spadne mnohem dřív. Je to naivní otázka, proč se stavby neudržují soustavně a po částech? Náměstek Dolínek říká, že výstavba nového mostu je výhodná proto, že se sto let nebude muset opravovat! Zatímco tenhle most by se opravit musel. Myšlení, které se naštěstí třeba v případě toho Karlova mostu neujalo. Teď je metodou.

Před těmi devadesáti lety se republika slavila tím, že se něco užitečného postavilo. My jsme nyní ve fázi bourání. Když něco nového vzniká, tak nestavíme, ale investujeme. Na to se mnoho lidí těší. Investice znamená, že budou peníze na něco, co se musí nejdřív zbourat. Důvodem zbourání je špatný technický stav. Toho se docílí jak? Že se to nechá zchátrat. A to nám jde.