Předčasný začátek odsoudil Slovenské národní povstání k neúspěchu

Slovenské národní povstání (SNP) patří k nejvýznamnějším událostem moderních slovenských dějin. Ačkoliv ozbrojené vystoupení proti německé okupaci a domácímu kolaborantskému režimu, které vypuklo před 75 lety, 29. srpna 1944, skončilo porážkou povstalců, podařilo se mu několik měsíců vázat část německých sil, které nemohly být nasazeny na východní frontě. Slovensku navíc pomohlo k zařazení mezi členy vítězné protinacistické koalice.

Odtržení od pomnichovského okleštěného Československa a následné vyhlášení samostatnosti na jaře 1939, které provázela i díky válečné výrobě hospodářská konjunktura, přitom poměrně dlouho zajišťovalo autoritářskému režimu prezidenta Jozefa Tisa přinejmenším tichý souhlas většiny obyvatel země. Atmosféra ve společnosti se začala měnit teprve v souvislosti se zapojením slovenských vojáků do bojů na východní frontě, a zejména po porážce Wehrmachtu u Stalingradu v únoru 1943.

Jednotlivci i skupinky nespokojené s vývojem událostí na Slovensku existovaly už března 1939, jejich počet však byl omezený. Efektivitu slovenského odboje navíc zpočátku snižovalo jeho rozdělení do dvou proudů. První byl organizovaný ilegálně působící komunistickou stranou. Druhý tábor, zvaný občanský blok, v sobě sdružoval členy předválečných nekomunistických stran, ale na jeho činnosti se ve velké míře podíleli například i slovenští evangelíci.

Neshody, které mezi oběma skupinami odbojářů panovaly, se nakonec podařilo překlenout, a to Vánoční dohodou z prosince 1943. V ní se zástupci komunistického a občansko-demokratického proudu se shodli na vytvoření zastřešujícího orgánu odboje, kterým se stala Slovenská národní rada (SNR). Organizaci připravovaného povstání svěřili do rukou Vojenského ústředí, které vedl důstojník čs. prvorepublikové armády a později také slovenského vojska Ján Golian.

Přípravy povstání, které mělo usnadnit postupující Rudé armádě přechod Karpat, se však nečekaně zkomplikovaly. Důvodem byla narůstající aktivita ozbrojených skupin, jež se odmítaly podrobit jednotnému velení SNR. Rozbuškou se stala akce partyzánů, při níž byli 28. srpna v Martině postřílení členové německé vojenské mise. Ještě týž den předložili Němci Tisovi návrh na vojenský zásah na slovenském území a prezident Slovenského státu s okupací souhlasil.

Už dva týdny navíc na Slovensku platil výjimečný stav a s vyhlášením povstání už nešlo dál otálet. Večer 29. srpna proto Golian vydal prostřednictvím rádia smluvený signál: „Začněte s vystěhováním!“ Během následujících hodin a dní vyslyšela výzvu většina vojenských posádek na středním Slovensku, k nimž se připojili dobrovolníci z řad civilního obyvatelstva. Na západě a východě země však byl ohlas slabší, takže Němci v těchto oblastech odpor záhy potlačili.

Předčasně iniciovaná akce se od počátku nevyvíjela podle představ povstaleckého vedení. Členové 1. československé armády na Slovensku původně kontrolovali zhruba 20.000 kilometrů čtverečních, tedy zhruba polovinu území státu. Toto číslo se však každým dnem zmenšovalo a nic na tom nedokázal změnit ani rychlý nárůst počtu povstalců z původních přibližně 18.000 na více než trojnásobek. O to víc vynikaly nedostatky v zásobování výzbrojí a dalším materiálem.

Německým jednotkám se rychle podařilo odzbrojit dvě slovenské divize na východě země a následně omezit operační prostor povstalecké armády na izolované území na středním Slovensku. V průběhu září a října svedli odbojáři s německými jednotkami řadu těžkých bojů, bez účinné vnější pomoci však byl jejich odpor odsouzen k nezdaru. Centrum odboje, Banská Bystrica, padlo 27. října, a jen několik dní poté byli zajati a později popraveni velitelé Golian a jeho nástupce Rudolf Viest.

Zbytky povstaleckého vojska se na prahu počínající zimy musely stáhnout do hor a přejít na partyzánský způsob boje, v němž pokračovaly až do osvobození Rudou armádou a příslušníky 1. československého armádního sboru. Při likvidaci ohnisek odporu přitom německé a slovenské bezpečnostní orgány systematicky odřezávali povstalce od zdrojů zásob. V řadě podhorských obcí při tom rozpoutaly teror, jehož symbolem se stalo vypálení vesnic Kľak a Ostrý Grúň v lednu 1945.

Čtěte také: Alarmující číslo. Polovina studentů nedokončí bakalářské studium