Provařené dny 2: Litva opět zrazena

V prvním hlášení jsem zmínil své provinění vůči Litvě – místo abych zhlédl ceněný snímek o těžkém osudu litevského řezníka v Bruselu, zvolil jsem zbaběle upíjení kávy na terase a kontemplaci tamtéž. Rychle se ovšem naskytla příležitost dluh splatit návštěvou projekce filmu Nova Lituania (režie: Karolis Kaupinis) – litevský film o litevské historii se slovem „Litva“ v názvu. Co může být litevštějšího? Do sálu jsem vstoupil pln odhodlání nechat se ohromit a poučit. A aspoň toho druhého se mi dostávalo. Film se odehrává v roce 1938, kdy bylo těžké být Litevcem. Země byla vydána napospas velkým státům v okolí – Sovětskému svazu, Polsku a Německu.

Její samostatnost byla značně nesamozřejmá, malý stát, navíc řídce osídlený, pokud se někdo rozhodne ukrást si ho pro sebe, nedá se s tím nic dělat. Hlavní hrdina filmu, vysokoškolský profesor Feliksas se snaží zpopularizovat svoje originální řešení toho problému – co takhle tu zemi přesunout jinam? Vytvořit nějakou záložní Litvu, kam se lidi budou moci přesunout, až dojde k nevyhnutelnému. Zatímco v duchu horečně zachraňuje vlast před důsledky přicházející okupace, rozpadá se jeho domov, který „okupuje“ protivná tchyně.

Slovně popsáno to zní dobře, téma zajímavé stejně jako úhel pohledu na něj a analogie mezi historií velkou a osobní. Asi v půli jsem ale z toho filmu utekl. Ne snad, že by byl nějak strašlivý – černobílý obraz v klasickém formátu vytvářel dojem dobovosti, aniž by se publiku musely předvádět nějaké nákladné exteriérové scény. Herci výrazní. Ale způsob vyprávění mě ubíjel, nemám nic proti pomalým filmům, v případě Nova Lituania ale to volné tempo filmu nic nepřidávalo, věci, které se daly vyřídit rychle, prostě jen trvaly hodně dlouho. Dialogové scény, v nichž se obšírně řešila podružnost, aniž by v podtextu pulzovalo nějaké drama. Všechno jen prostě trvá nějak dlouho. Třeba byl problém na mojí straně, hlava horkem rozpálená, organismus přidušený z vydýchaného vzduchu v sále. To se pak těžko vnímají nuance litevských dějin. No nic, nastala evakuace, stává se. Snad mi pobaltští přátelé prominou, i z půlky toho snímku jsem stačil pochopit, že jsou na nepřízeň osudu zvyklí.

Rozpáleným městem jsem se k večeru dovlekl do další vydýchané prostory, v kině Drahomíra dávali oceňovaný kolumbijský film Monos. V tomhle případě ale povětrnostní situace zážitek z filmu umocňovala, horko a dusno se hodí k příběhu mladých lidí, kterým přeskočí v tropické džungli. Ta mládež jsou dospívající a dětští vojáci fiktivní povstalecké organizace v nejmenované latinskoamerické zemi (připomíná pověstnou kolumbijskou FARC). Žijí na odlehlém místě v horách, hlídají tam americkou rukojmí, jejich existence je určovaná množstvím pravidel – často jiných, než na jaká je člověk zvyklý, uplatňovaných ale striktně.

Jediný kontakt se světem venku pro ně je styčný důstojník, který je jednou za čas navštíví a přinese rozkazy, a vysílačka. Jednoho dne dostanou nový úkol – hlídání a dojení krávy Shakiry. A s ním se jejich podivný a drsný pospolitý života začne propadat do temného chaosu a asi i šílenství. Mám možná trochu zvláštní slabost pro příběhy lidí, kterým v konfrontaci se silou džungle začne hrabat. Pro film Monos jsem asi byl ideální divák, divákem plně uspokojeným jsem se však nestal. Ne že by to byl špatný film – v něčem ale příliš vycházel vstříc konvencím festivalové kinematografie.

Člověk už podobných snímků na různých přehlídkách viděl hodně – profesně velmi dobře zvládnutých, s velmi dobrou kamerou (tady se navíc točilo ve spektakulárních exteriérech), naturalistickými výkony neherců, strohým stylem vyprávění, soustředěným na prožitky těla, vyprávěním ve velmi volném tempu a zároveň distancovaným, záměrně chladným, odmítajícím všechny „berličky“ pro divákovy emoce. Tímhle stylem ve festivalovém světě člověk nic nezkazí, je to způsob, jak dnes dělat věci takzvaně správně. Pohledu do toho skutečného „srdce temnoty“, které v džungli našli třeba Joseph Conrad nebo Werner Herzog, se ale tímhle způsobem dosáhnout nedá, rozhodně se to nepodařilo režisérovi Alejandru Landesovi, který nakonec natočil „jen“ docela dobrý film, jenž přitom mohl být o hodně lepší. Pár scén a obrazů ve druhé půli Monos, potenciál toho spojení tématu a talentu ukazuje, nakonec ale film spíš vyšumí, skončí u otázky, která tak nějak zazní, třeba i silně, pro evropského diváka to je ale otázka jaksi bezpečná, zas až tak moc se ho netýká, a ať už si na ni odpoví jakkoliv, moc ho to nezatíží.

V neděli ráno jsem bez velkých očekávání vyrazil na dánský film Falešně (režie: Frederikke Aspöck). Skepse pramenila z mého dlouhodobého pocitu, že se skandinávská filmová i televizní produkce dlouhodobě přeceňuje (ne že by byla pitomá, ale tak dobrá, jak se často píše, není ani náhodou). Navíc – zločinný bankéř se dostane do vězení, stane se členem pěveckého sboru a nějak ho to promění. To na dálku zavání takovým tím lidským příběhem, který se ještě ke všemu bude tvářit chytře a všichni v publiku budou tak trochu chytří s ním. Nakonec ten film byl o dost lepší – žádné velké festivalové uměníčko, ale docela inteligentní a divácky vstřícná zábava, svižně vyprávěná, se zapamatovatelnými postavami a dobrými herci. Jeden s klidem přijme, že to všechno směřuje k předvídatelné pointě, a pak kouká, že ta pointa je nakonec výrazně jiná. O dost víc hořká a v něčem nejednoznačná, mimo jiné nezapadající do nějakého instantně ideologického rámce. Je to docela příjemné, dostat v kině něco trochu lepšího, než člověk čekal. Chci, aby to tak bylo pořád!