Nepřátelé státu z Horoměřic

Těžko se dá pochopit verdikt Nejvyššího soudu, který nařizuje členům družstva Svatopluk opustit byty v Horoměřicích. Učinil tak, i když každý z postižených za ten svůj zaplatil dva miliony a obvykle se dokončovaly svépomocí. Rozsudek také vzbudil minulý týden široce sdílené rozhořčení, ke kterému se přidali v dramatických expozé i dva hlavní političtí lídři, Miloš Zeman s Andrejem Babišem. Přesto se dá vysvětlení hledat podle pravidla: Nikdy se dlouhodobě nevyplatí jít do přímého střetu se státem.

Výkonná moc moderního státu spočívá ve spojení soudní, politické a úřední moci. Pokud se na někoho cíleně zaměří, pak ho může snadno zničit. Vyprávět by o tom mohl expremiér Petr Nečas, pět let pronásledovaný zbytečnými soudními procesy, také obyčejný občan, který se pokusí zabránit za svou zahradou stavbě parkoviště pro kamiony, na které má zájem vlivný státní úřad. Zažily to stovky tisíc rodin, které exekuce srazily do dluhové pasti, z níž nemají šanci se až do smrti dostat. Nejtvrdší zkušenosti mají v tomto směru lidé, kteří zažili konkurz. Pro někoho znamená rozhodnutí konkurzního soudu, že přijde o veškerý majetek. Pak může už jen sledovat, jak úředníci rozsudek krok za krokem vykonávají.

Také těžkosti členů družstva Svatopluk začaly tím, že se připletli do konkurzu společnosti H-System. Jde o notoricky známou aféru, ze které chtěl po roce 1998 učinit hlavní trumf své akce Čisté ruce premiér Miloš Zeman.

Majitel H-Systemu Petr Smetka byl skutečně odsouzen na dvanáct let, ovšem tisíc rodin, které společnosti H-System svěřily po milionu korun za příslib bydlení, se náhrady nedočkalo. Peníze se konkurzem nepodařilo získat zpátky, především z toho důvodu, že se pozemky připravené na budoucí stavby H-Systemu nezdařilo prodat za rozumnou cenu. V té době vzniklo družstvo Svatopluk, jehož členové se rozhodli dokončit rozestavěné domy a zachránit tak své investice.

Tím ovšem překročili hranici, za kterou se náhle stali nepřáteli státu. Konkurznímu správci Josefu Monsportovi lze vyčítat leccos, těžko ho však odsuzovat za to, že se chová, jak stát od konkurzního správce vyžaduje. Základy domů v Horoměřicích a pozemky pod nimi byly součástí konkurzní podstaty, členové družstva Svatopluk je neodkoupili, správce Monsport tedy za ně musí žádat peníze. Pokud mu je lidé ze Svatopluku nechtějí dát, pak musí jejich majetek, tedy domy v Horoměřicích, zabavit.

Tato jednoduchá logika už nepřihlíží k dalším okolnostem. Družstevníci jednou zaplatili H-Systemu, pak domy postavili za další peníze a teď by měli zaplatit ještě potřetí. Pokud by se lokality v Horoměřicích neujali, zřejmě by ji konkurzní správce prodal hluboko pod cenou, třeba za hodnotu pozemků ve výši 500 korun za metr čtvereční, jako se stalo v jiných případech. Tím by se ostatním věřitelům H-Systemu, kteří nešli do stejného dobrodružství, pomohlo jen pár korunami. Proto může ministr vnitra Jan Hamáček hovořit o tom, že mu je z kauzy „lidsky zle“. Hamáček ovšem jedním dechem dodává, že „soudy je třeba respektovat“. Maximálně prý může členům Svatopluku pomoci náhradním ubytováním.

Dráždit bosou nohou

Družstvo Svatopluk a jeho představitele lze obdivovat, že se ve jménu zdravého rozumu a za pomoci legálních prostředků postavili státu a že v tomto boji dokázali tak dlouho odolávat. Šanci na vítězství však neměli a ústupovou variantu si nepřipravili.

Ještě může pomoci intervence politiků, kteří se do případu H-Systemu už dříve zapletli a kteří jistě nebudou chtít, aby se násilné vyhnání mírumilovných občanů z Horoměřic připsalo k jejich hříchům.

Jedno poučení z případu H-System však už je k dispozici dnes. Dráždit, byť nevědomky, státní moc skončí katastrofou pro každého bez výjimky. V nekonečných správních či soudních řízeních je možné dosáhnout dílčích vítězství. Stát však má prostředky, kterými může zničit každého ze svých občanů, také je připraven tyto prostředky použít a má dost času čekat na vhodný okamžik.