Evropská centrální banka jako žába na prameni

ÚHEL POHLEDU

Evropská centrální banka jako žába na prameni
Úhel pohledu

Markéta Šichtařová

Sedíme-li uvnitř své krabice a snažíme-li se popsat vývoj posledních měsíců a let, velmi snadno sklouzneme k soudům, že „smůlou“ lidstva dnešních dnů je pandemie covidu-19, že nebýt pandemie, nebylo by současné hospodářské krize v Evropě, ale že naštěstí většina vlád a centrálních bank nebere situaci na lehkou váhu a s většími či menšími úspěchy „zavčasu přijala ekonomická opatření“ ke zmírnění následků koronakrize.

Až jednou, možná až za pár desítek let, vystoupíme jako lidstvo z naší dnešní krabice a budeme schopni nahlédnout dnešní dobu nezávislým pohledem, budeme se chytat za hlavu a nejspíš nebudeme chápat, jak jsme mohli myslet a konat v tak neuvěřitelném zaslepení. Podobně, jako se dnes nevěřícně ptáme, jak lidstvo mohlo dopustit druhou světovou válku a holokaust, podobně, jako dnes nechápeme, že miliony lidí tehdejší politice Německa upřímně věřily, nebudeme jednou patrně chápat, jak se mohla společnost roku 2020 chovat tak ekonomicky sebevražedně a zaslepeně. Jak se mohlo přihodit, že nechápala vztah příčin a následků.

V onom původním „soudu“ o smůle lidstva, krizi a záchraně, kterého jsem se ilustračně dopustila, totiž nebylo správně, míněno logicky správně, snad ani slovo. A když dnes, na počátku října 2020, naslouchám slovům přicházejícím z Evropské centrální banky, cítím jen bezmeznou frustraci: JAK – JE – TO – MOŽNÉ?!

Ale popořádku. Svět v posledních dvou desetiletích zachvátil souběh několika nepříznivých okolností. Zaprvé sociální sítě napomáhající vytváření navzájem sobě uzavřených sociálních bublin. Zadruhé vzestup politického populismu. Zatřetí sjednocení Evropy, které přestalo sledovat ekonomickou efektivitu a začalo být motivováno ryze politicky. Začtvrté epidemie takzvané moderní měnové politiky, která vzývá kolektivismus, tisk peněz a etatismus. A zapáté centrální banky, které v historii představovaly protiváhu fiskální politice vlád, ztratily globálně svou nezávislost, namísto odborníků začaly být obsazovány politiky a namísto vyvažování vlád začaly vlády v jejich konání podporovat.

Výsledkem tohoto koktejlu jevů je, že monetární politika centrálních bank přestala plnit svou funkci, přestala stabilizovat cenovou hladinu, měnový kurz, přestala být hlídacím psem rozhazovačných vlád. A bohužel se stala ještě jedna věc: Protože z hospodářské politiky (ať už vlád či centrálních bank) byli tímto vyloučeni odborníci, vysublimovalo pochopení, proč jsou hospodářské krize nutné, žádoucí, a jak s nimi zacházet. Ztratilo se pochopení, že pravidelné hospodářské poklesy jsou evolucí v přímém přenosu; že jen díky nim se v ekonomice likviduje to již nefunkční a může vzniknout nové, efektivnější. Zmizelo porozumění, že pokud budeme průběhu krizí bránit, ekonomický organismus bude stále vnitřně nemocnější a každá další krize bude větší a větší.

Politici v centrálních bankách uvěřili fantaskní myšlence, že krize jsou odstranitelné, a začali je „léčit“. Protože ale nepochopili vztah příčiny a následku, začali krize „léčit“ tím, co je vyvolalo. Otravu léčili jedem, který otravu způsobil. Z krizí vzniklých předlužením se pokoušeli dostat zvýšením vládních výdajů, tedy větším zadlužením. A pak se divili, že krize v roce 2008 byla největší za sto let. A následně v roce 2020 se diví, že dnešní krize je ještě větší než ta předešlá. Léčí ji další otravou: Ještě větším dluhem než dosud, který ještě víc konzervuje v ekonomice vše neefektivní. Místo toho, aby nechali přežité podniky zkrachovat a dovolili, aby vznikly nové technologické startupy, přišli s kurzarbeity, které platí zaměstnance bez práce, udržují při životě přežité podniky, a pracovní síla pak chybí tam, kde by mohly vzniknout nové garážové firmy – ale nevznikají. Za deset let se politici budou divit znovu.

Nejtragičtější roli v tom všem sehrávají centrální banky. Ano, zadlužování vlád je škodlivé, má dlouhodobě devastační účinky na celou ekonomiku, ale co si budeme povídat, k tomu měly v historii vlády sklon vždy. Tragédie nastávaly až tehdy, když jim začaly sekundovat centrální banky a přestaly fungovat jako brzdy vlád. Viz třeba tisk peněz v předválečném Německu, následná hyperinflace, frustrace obyvatel a válka. A nyní jsme opět vstoupli do období, kdy centrální banky začínají vládám v zadlužování sekundovat. A nejvíc to platí o Evropské centrální bance (ECB).

Christine Lagarde, politička a šéfka ECB, před pár dny prohlásila, že ECB je připravena přijít s dalšími „monetárními stimuly“, aby podpořila ekonomiku eurozóny. Přeložme si, co to v jejím slovníku znamená. Znamená to hlavně vykupování dalších a dalších evropských dluhopisů. Za tyto nakoupené dluhopisy bude ECB platit nově vydanými eury, kterých se bude do oběhu dostávat pořád víc. A co je to za dluhopisy, které ECB vykupuje? Jsou to hlavně dluhopisy vydané evropskými vládami v rámci jejich bezprecedentního zadlužování.

Vlády tedy kupříkladu platí ekonomickým dinosaurům, kteří by měli dávno zbankrotovat, za to, že budou držet fiktivní zaměstnanost a budou platit lidem za vysedávání doma. Aby vlády mohly takhle vydávat peníze, musí se zadlužit vydáním dluhopisů. Dluhopisy vykoupí ECB a vypustí místo nich do oběhu nové peníze kryté dluhem. Dluh kryje vytištěné peníze a vytištěné peníze financují dluh. Trochu se v tom ale ztrácí, že fakticky pracuje pořád míň a míň lidí a produkuje se pořád míň a míň – proto ten propad HDP napříč Evropou. Je to klasická pyramidová hra, kterou lze udržet v chodu přesně tak dlouho, dokud jí nadpoloviční většina obyvatel věří. Což ovšem může trvat i roky.

Předpokládá se, že v prosinci tohoto roku ECB vyhlásí další navýšení pravidelných výkupů dluhopisů. Jenomže potom už ve své podstatě nelze najít rozdíl vůči moderní teorii peněz, která vychází z neomezeného tisku peněz, nulových úrokových sazeb, garantování práva na práci, zestátňování a centralizace výroby – a prakticky se neliší od experimentu, který položil Venezuelu. Rozdíl je prozatím pouze v míře socialistických zásahů a v délce jejich trvání.

Tohle poslední tvrzení se může zdát na první pohled patetické a přehnané, ale trvám na něm. Neomezený tisk peněz: v eurozóně již platí. Nulové úrokové sazby: platí. Garantování práce na práci: co jiného je kurzarbeit a další korona-programy „zachraňující“ zaměstnanost? Zestátňování: Co jiného je výkup (i korporátních) cenných papírů centrální bankou, než převod soukromého vlastnictví do rukou veřejných? Centralizace obchodu a výroby: Co jiného je nákup vakcíny, který musí ČR provádět centralizovaně v rámci celé EU? Likvidace soukromého vlastnictví: Co jiného byl úplný jarní lockdown a současné podzimní vyhlášení nouzového stavu?

Úředníci v CB se podivují, že služby a útraty obyvatel za září 2020 už zase padají a průmysl, i přes nějaké drobné zlepšení, je stále pod dělicí čárou oddělující útlum od růstu. A tak ekonomiku léčí stále většími státními zásahy, dalším kolem tisku peněz a dalším rozpínáním státního sektoru. Nechápou, že se tím boří do bažiny stále hlouběji.