„Díkybohu jsou země, které nejsou tak hloupé jako Německo“

NĚMECKÝ PROFESOR VAHRENHOLT

„Díkybohu jsou země, které nejsou tak hloupé jako Německo“
Bývalý zemský ministr pro životní prostředí v Hamburku Fritz Vahrenholt. Foto: archiv
1
Svět

Daniel Kaiser

Profesor Fritz Vahrenholt patří k veteránům německého tažení za záchranu přírody, v roce 2019 byl ovšem vyloučen z dobré společnosti za pochybnosti o smyslu klimatické politiky. Jako člen SPD a bývalý ministr zemské vlády v Hamburku zná dobře Olafa Scholze, jenž se po volbách stal německým kancléřem.

Tento rozhovor vznikl v září 2021. Německo mělo před volbami, které ukončily šestnáctileté panování Angely Merkelové. Její křesťanští demokraté (CDU) se propadali za tradičně slabší sociální demokraty (SPD). Dlouho favorizovaní Zelení pozorovali tento souboj z třetího místa. Německo už bylo na cestě k tzv. uhlíkové neutralitě, tedy umělému zdražování všeho zboží a všech činností způsobujících emise skleníkových plynů. A co je důležitější – tuto ortodoxii vnutilo Německo spolu s několika dalšími západoevropskými státy celé Evropské unii.

FRITZ VAHRENHOLT (1949) je promovaný chemik a dlouholetý zaměstnanec státních úřadů pro ochranu životního prostředí. V letech 1991–1997 byl senátorem pro životní prostředí v Hamburku, od roku 1998 působil v představenstvu několika energetických koncernů – například Deutsche Shell AG, RWE – coby manažer pro obnovitelné zdroje. Řadu let byl předsedou Německé nadace pro divou zvěř (Deutsche Wildtier Stiftung), než ho v roce 2019 grémium odvolalo pro neortodoxní názory na klimatickou politiku. Dvě děti, dvě vnoučata.

Dělí nás jen pár týdnů od příštího klimatického summitu a Mezivládní panel OSN pro klimatickou změnu (IPCC) hlásí, že pokud lidstvo do roku 2030 nesníží emise o 45 procent, pochodujeme do katastrofy. Skutečně lidstvo pochoduje do katastrofy?

Podle výpočtů IPCC už nejsme schopni zastavit oteplení planety o 1,5 stupně oproti roku 1860. A já si nemyslím, že to bude nějaká katastrofa. V současnosti se Země otepluje tempem 0,13 stupně Celsia za jednu dekádu. Předpoklad IPCC, že sto procent oteplování můžeme připsat činnosti lidí, je sporný. Jak velký je podíl přírodních změn na oteplení? Jejich modely říkají: Nula. Pak se ale podívejme, jak kvalitní ty modely IPCC jsou. Pokud jde o minulost, selhávají ty modely ale naprosto. Nejen že nedokážou dobře zachytit malou dobu ledovou. Pokud platí domněnka, že CO2 je rozhodující faktor, jak si potom vysvětlíme středověkou teplou periodu? A tady to začíná být napínavé. V poslední zprávě IPCC (páté z roku 2014 – pozn. D. K.) ještě středověké oteplení zachyceno bylo, v letošní, šesté zprávě, například hned v prvním grafu, už se nevyskytuje vůbec. Středověké klimatické optimum tu prakticky bylo vymazáno z paměti lidstva. I když vyšly četné, dnes už bych mohl říct bezpočetné vědecké práce, které dokazují, že teplota byla tehdy zhruba stejná jako dnes, a to nejen v Evropě, taky v Arktidě, v Jižní Americe, v Africe atd. Už to ve vás prostě musí budit nedůvěru. Můžou být pro předpověď budoucnosti vhodné modely, které takto selhávají v hodnocení minulosti?

Takže když činovníci IPCC říkají, že pochodujeme do katastrofy, je to jen humbuk?

Podívejte se, IPCC zveřejňuje pět různých scénářů; a já se ptám: Proč propočítávají i scénáře, které v realitě vůbec nemohou nastat? Ten nejdramatičtější, takzvaný scénář 8.5., předpokládá, že se emise CO2 do roku 2080 ztrojnásobí a na této úrovni zůstanou do roku 2100. Je to úplně neskutečné, už do roku 2080 by totiž lidstvo muselo hospodářsky vykořistit všechny dnes známé zásoby uhlí, plynu, ropy. Člověka napadne otázka, proč to IPCC dělá. A já vám můžu říct, proč to někdo dělá. Protože přesně tento nejdivočejší scénář prohnaný jejich modely vede k výsledkům, že se oteplí o 4 až 5 stupňů. Což zaručeně bude v titulcích. Tagesschau, večerní zprávy veřejnoprávního kanálu, ohlašuje: Bude až o pět stupňů tepleji! Média si vyberou přesně tento naprosto surreálný scénář, abychom dostali strach, aby byl vyvinut tlak na politiku. Přesně proto IPCC tyto extrémní scénáře tak vypíchl. Pokud se zabýváme středními scénáři, například 4.5. nebo 2.7., ty odhadují ode dneška do roku 2060 oteplení o 0,4 stupně. Od roku 1860 do dneška se oteplilo o 1,1 stupně. Dohromady dává tento střední scénář 1,5 stupně. V tomto scénáři IPCC pracuje s domněnkou, že do roku 2050 emise dál rostou dosavadním tempem a teprve poté se snižují. A pokud se i v takovém scénáři do roku 2060 oteplí už jen o 0,4 stupně, pro tuto i pro příští generaci nemá žádný význam, jestli si pro boj s emisemi ještě dáme trochu na čas. V posledku jde o tuto otázku: Co bude po roce 2060? Podle mě je naprosto jasné, že kolem roku 2050 už budou emise do určité míry snížené. Mimochodem, vůbec nepotřebujeme jít na nulu, oceány a rostliny pohlcují víc než polovinu oxidu uhličitého. Potřebujeme tedy emise snížit jen asi o 50 procent.

Takže pozornost máme ve zprávách IPCC věnovat jen středním scénářům?

Přesně tak. Střední scénář se mimochodem zas tak moc neodlišuje od mé prognózy. Střední scénář počítá s lehkým nárůstem emisí do roku 2035, protože Čína už oznámila, že se nenechá brzdit od výstavby dalších uhelných elektráren a od dalšího pálení uhlí v ocelárnách. Číňané mají v plánu své emise CO2 zvýšit ještě o 30 procent. Dnes Čína zodpovídá za 30 procent světových emisí, vypustí deset miliard tun ročně, v příštích letech chce ročně vypouštět 13 miliard. Pro srovnání: Německo vypustí 0,75 miliardy tun ročně, náš podíl na světových emisích se pohybuje kolem dvou procent. A my si myslíme, že v příštích deseti až dvaceti letech doputujeme k nule. Zaprvé se to nepovede, zadruhé budou redukce, jichž s velkým utrpením dosáhne Evropa, v celkové bilanci světa zanedbatelné.

Na což by stoupenci uhlíkově neutrální Evropy namítli, že Evropa své emise dávno vypustila, takže teď má povinnost ukazovat cestu.

To není tak úplně pravda. USA ve svých dějinách vypustily 250 miliard tun, Čína 225 miliard tun, Německo – včetně NDR, která emitovala jako o život – 45 miliard tun. Hlavně ale každý výrobek skutečně vyrobený v Německu (ale i v dalších evropských zemích jako Francie nebo Švédsko) má už dnes velmi malou uhlíkovou stopu. Na stroj nebo auto vyrobené v Německu vznikne jen třetina emisí, které vzniknou, když úplně stejný stroj a úplně stejné auto vyrobí někdo v Číně. My touto politikou jen podporujeme trend stěhování výroby do zemí jako Indie, Čína, USA. Tím se klimatu nepomůže, naopak.

Tak oni autoři evropského Green New Dealu do té dohody zanesli klimatické celní přirážky.

Ale to nebude fungovat. Čína rovnou řekla: V takovém případě jdeme před obchodní soud a přestáváme z Evropy brát auta. Taktéž Indie a Spojené státy. Ty říkají: No way, to, co v EU chystáte, porušuje pravidla Světové obchodní organizace. Američané se budou svých cílů na snížení CO2 snažit dosáhnout sázkou na jadernou energii. Tato cesta v Německu není možná. Díkybohu jsou v Evropě ještě i jiné země, které nejsou tak hloupé jako my. Například Česká republika. Nebo Polsko nebo Nizozemsko, samozřejmě Francie. Finsko právě zprovoznilo novou jadernou elektrárnu a plánuje stavbu druhé a pak ještě třetí. Nakonec bude německá pozice proti jádru neudržitelná. Potrvá to ale dlouho a je otázka, o kolik průmyslu mezitím přijdeme a jak velké budou potíže s dodávkami proudu.

Celý rozhovor si můžete přečíst v knize Proměny života. Pořídit si ji můžete za zvýhodněnou cenu 469 korun. Knihu si můžete objednat ZDE. 

Kniha Proměny života je souborem 50 rozhovorů s předními světovými a domácími osobnostmi. Reflektujeme změny ve společnosti, již po pandemii čínského viru zasáhla další rána v podobě ruské války na Ukrajině, která může být největším spouštěčem společenských změn od konce druhé světové války. Kniha navazuje na soubor 50 rozhovorů Proměny světa, která se loni stala nejúspěšnější knihou v historii českého crowdfundingu.

Rozhovory, které najdete v knize:

Ruská válka

SVĚTLANA ALEXIJEVIČOVÁ, spisovatelka
SERGEJ KARAGANOV, politolog
WESS MITCHELL, politolog
CAMERON MUNTER, diplomat
ROBERT C. O’BRIEN, právník
HARALD WELZER, sociolog
BRUNO MAÇÃES, analytik

Český svět

CYRIL HÖSCHL, psychiatr
MILAN UHDE, dramatik, politik
JAROSLAV SVOBODA, imunolog
ANDREA BARTOŠKOVÁ, archeoložka
JAROSLAV ŠTURMA, dětský psycholog
JIŘÍ SUK, historik
PETR MATĚJŮ, sociolog
FRANTIŠEK SKÁLA, výtvarník, hudebník
MIROSLAV ŠIK, architekt
LUBOMÍR KAVÁLEK, šachista
EVA JIŘIČNÁ, architektka
MARTIN BOJAR, neurolog
DAŇA HORÁKOVÁ, novinářka, politička
JINDŘICH MANN, scenárista, režisér
JIŘÍ LÁBUS, herec
LADISLAV LÁBUS, architekt
MARGARETA HRUZA, režisérka
PAVEL HOLLÄNDER, právník
JÁCHYM TOPOL, spisovatel
JAKUB TROJAN, teolog
KAREL ŠIKTANC, básník

Orientace

FRANCIS FUKUYAMA, politolog, filozof
PETER TRAWNY, filozof
ROBERT PFALLER, filozof
MÁRIA SCHMIDTOVÁ, historička
MARTIN GURRI, analytik
JEFF GEDMIN, ředitel Rádia Svobodná Evropa
ERPING ZHANG, politolog
TOBY YOUNG, dramatik, novinář
PEER STEINBRÜCK, politik
TAYLOR DOWNING, historik
DAN SCHNEIDER, právník
FRITZ VAHRENHOLT, chemik
JESSE SINGAL, novinář
ADRIAN VERMEULE, právník
DENIS MUKWEGE, lékař
ED WEST, historik, komentátor
FRANK FUREDI, sociolog
THOMAS FUCHS, filozof a psychiatr

Hodnoty a peníze

NOURIEL ROUBINI, ekonom
GÜNTHER OETTINGER, politik
LARS CHRISTENSEN, ekonom
MAREK MORA, ekonom

 

.