1 Týdeník Echo - anketa osobností

Které knihy nám pomohou pochopit dnešní svět

Týdeník Echo

Témata: , ,

Anketa, jejíž výsledky na těchto stránkách předkládáme, chtěla být jiná než obligátní hledání „knihy roku“. Naše respondenty, je jich kolem čtyř desítek, jsme požádali o praktické doporučení, které by čtenářům usnadnilo orientaci v současném chaosu – knižním, myšlenkovém, politickém i ideologickém. Domníváme se, že vědět o nějaké podstatné „povinné četbě“ je užitečné.

Anketní otázka zněla: Kterou knihu byste doporučili ostatním, neboť jste přesvědčeni, že je důležitá, nebo dokonce nezbytná k pochopení světa, ve kterém žijeme?

Pavel Rychetský, právník, předseda Ústavního soudu:

Anketní otázka se žádostí o označení jedné knihy důležité nebo nezbytné pro pochopení světa, ve kterém žijeme, a to navíc bez časového nebo geografického omezení, představuje téměř neřešitelný rébus. Složitější navíc pro člověka mého věku, jehož mentalita se formovala po dlouhá desetiletí tisíci přečtených titulů. A některé z nich se do paměti svým mementem nebo lidským poselstvím vryly natolik, že se k nim musí stále znovu vztahovat. Uvedu těch knih několik – bez nároku na privilegované pořadí. Pozoruhodné je, že zjišťuji, že jde vesměs o knihy židovských autorů anebo vztahujících se přímo nebo nepřímo k problematice diaspory či holocaustu. Troufám si tvrdit, že pro pochopení naší současnosti (aspoň ve střední Evropě) mají stále velký význam. Nuže zde jsou: Heinrich Böll: Klaunovy názory, Chaim Potok: Vyvolení, Philip Roth: Ať se děje, co se děje, Jonathan Littell: Laskavé bohyně.

Josef Baxa, právník, v letech 2003 až 2018 předseda Nejvyššího správního soudu:

Kromě všech možných „osmičkových“ knih, které jsem taky různě louskal, teď čtu Albrightovou: Fašismus – Varování a knihu Jak umírá demokracie Levitského a Ziblatta. Taky jsem si koupil Pacnera Čtvrtstoletí republiky. Snyderovu Tyranii už mám za sebou, Cestu do nesvobody před sebou. A Přibáně – Hledání dějin. Ale obávám se, že tyhle všechny knížky mi nepomůžou….

Miloň Čepelka, herec a spisovatel:

Mám čerstvý zážitek: nový román Angličana Simona Mawera, který mě už dřív zaujal například Skleněným pokojem. Teď napsal Pražské jaro o srpnových událostech roku 1968. Byl jsem četbou znovu vzrušen jako pamětník, ale i nepamětníci se neobvyklým pohledem očí z ciziny dočkají poctivého obrazu tehdejšího dění v napínavém a psychologicky důvěryhodném románu. Je dobré to drama připomínat.

Dana Musilová, historička, prof. UHK:

Doporučuji knihu orální historičky Pavly Frýdlové a fotografky Lucie Jarcovjákové Ženy 60+. Už nic nemusím, ale můžu hodně, vydanou v letošním roce. Deset rozhovorů se ženami mezi šedesáti a sedmdesáti lety bourá obecně sdílenou představu o seniorkách, pro něž by měla být péče o vnoučata a tlačení nákupního vozíku supermarketem smyslem zbytku jejich života. Tyto ženy jsou zcela jiné: dobývají veřejný prostor a suverénně se v něm orientují, jsou prospěšné komunitě, v níž žijí, společnosti. Inspirující, poučné, zábavné: nejen pro jejich vrstevnice, i pro nás ostatní.

Josef Landergott, publicista:

Nejjednodušší, jak se orientovat v chaosu, je pozorně číst zákony, vyhlášky, oběžníky. Tedy to pro případ, že v ten chaos věříte. Dojem mám spíš ten, že už čtvrtstoletí žijeme v nudné dekadenci, že si vymýšlíme pohyb, a přitom nejvýše chodíme dokola. Tomu, kdo přesto cítí, že žije obklopen zmatkem, doporučuji číst návody typu „jak si udělat pořádek na stole”, popřípadě v hlavě. Ostatním doporučuji občasnou četbu Švejkových příběhů. Klid na duši pak jistě přinese biografie podobného hrdiny, Heléna Zorby z pera Nikose Kazantzakise. Řecký Švejk to také umí, ale trochu jinak…

Jefim Fištejn, publicista:

Čtenářům, kteří se snaží o univerzální rozhled, bych doporučil dílo Stephena Hawkinga Krátké odpovědi na velké otázky. Je to poslední práce velkého vědce, který změnil naše povědomí o světě, a tím i náš svět samotný. Kniha není omezena rámcem jednoho oboru, není ani mezioborová – je to pokus o syntetickou představu o životě smrti, o civilizaci, o naší době, o Bohu – zkrátka o věcech globálních, jež se dotýkají prakticky každého z nás. Je lidstvo odsouzeno k nekonečnému životu, anebo je jeho existence jen pouhá dočasnost? A pokud ano, kdy definitivně vyhasne? Má smysl snažit se o dobytí vesmíru? Postačí všechny důkazy Božího bytí, aby nás přesvědčily o existenci toho, co nás přesahuje? Svou analýzou – často nevědeckou – těchto a dalších věčných otázek Stephen Hawking demonstruje nejen obrovské možnosti, ale také přírodní omezenost lidského umu. V okamžicích nesouhlasu dopřává nám čtenářům pocit vlastního intelektuálního potenciálu.

Radkin Honzák, psychiatr:

Jako člověk, který ví, že svět byl vždycky plný zmatků, bych doporučil k porozumění – alespoň částečnému – Jan Amos Komenský: Labyrint světa a ráj srdce, to jest světlé vymalování, kterak v tom světě a věcech jeho všechněch nic není než matení a motání, kolotání a lopotování, mámení a šalba, bída a tesknost, a naposledy omrzení všeho a zoufání: ale kdož doma v srdci svém sedě, s jediným Pánem Bohem se uzavírá, ten sám k pravému a plnému mysli upokojení a radosti že přichází.

Jiří Rak, historik:

Myslím, že taková kniha existuje a je známa pěknou řádku let, ve zpovykané Evropě ale upadá do zapomnění. Jmenuje se Bible. Já osobně, když mi je těžko, beru do ruky ještě Osudy dobrého vojáka Švejka.

Miroslav Singer, ekonom, v letech 2010–2016 guvernér České národní banky:

Hezká otázka, doporučil bych vlastně tři knížky v následujícím pořadí:

1. Yuval Noah Harari: Sapiens, neb tato knížka dává mimořádně srozumitelné odpovědi na dvě otázky: Co odlišuje člověka od zbytku života na této planetě? Co odlišuje ekonomiku dnešního světa založenou na vytváření peněz v soukromých bankách od těch, co tu byly dříve? No a já jsem přesvědčen, že bez znalosti odpovědi na tyto dvě otázky nemá valnou cenu o dnešním světě přemýšlet, natož debatovat.
 
2. Ian Morris: Why The West Rules The World – For Now? (Proč Západ – tedy dnes – vládne světu?), už proto, že poskytuje pro mě určitě nejpřesvědčivější odpověď na otázku v názvu knihy. Dále si člověk při jejím čtení uvědomí, co všechno bylo třeba, aby se civilizace konečně odpíchla nad úroveň vývoje, kterou v minulosti zažila už několikrát (vrcholný Řím, Čína v prvních stoletích minulého tisíciletí, ale i jindy), čímž si uvědomí, jak vzácná souhra okolností vedla k dnešnímu obecnému blahobytu. Ale nakonec také proto, že ukazuje, jak krásná může být i jiná společenská věda než ekonomie, v tomto případě antropologie, je-li
postavená na datech, a ne na úvahách „od stolu“.
 
3. Liaquat Ahamed: Lords Of Finance The Bankers That Broke The World (Šlechtici financí. Bankéři, kteří přivedli svět ke krachu), kde je popsáno, co se stane s moderní ekonomikou a světem, když se na ně aplikují dodnes velmi populární pseudomorální moudra bez pochopení toho, na čem skutečně závisí.
Sapiens je určitě přeložený do češtiny, u těch dvou dalších si nejsem jist, ale stejně bych doporučil každému, kdo se o svět zajímá, začít číst anglicky. Už proto, že – a následující konstatuji s vědomím, že mně to v Česku pomůže získat mnoho přátel – v češtině žádné významné texty o dnešku stejně nevznikají a já skutečně nevidím autory, kteří by je mohli napsat.

Stanislav Komárek, biolog, filozof, publicista:

Ono to nakonec bude totéž, co kniha roku v prvním slova smyslu, neboť:  Jiří Padevět: Průvodce stalinistickou Prahou 1948–1956. Místa–události–lidé. Academia, Praha 2018. Knihu pokládám za zcela mimořádně důležitou, neboť ukazuje éru totality a bezpráví, kterou jsme si se zcela nepatrnou zahraniční dopomocí uvařili ve vlastním hrnci.

Martin Štefunko, ekonom, finančník:

  1. Drew Westen: The Political Brain: The Role of Emotion in Deciding the Fate of the Nation.
  2. Helmut Schoeck: Der Neid. Eine Theorie der Gesellschaft.
  3. Hans-Hermann Hoppe: Democracy. The God That Failed.

Jiří Kratochvil, spisovatel:

Sto roků samoty Gabriela Garcíi Márqueze, právě čtu s nadšením potřetí. V té knize je vše, doslova všechno, řekněte něco, o čem si myslíte, že to tam nemůže být, a já vám to najdu, čtu už jen své milované autory, Buninovy, Babelovy a Hrabalovy povídky a nádherného Ivana Vyskočila, a to nejlepší z Milana Kundery.

Barbora Osvaldová, garant studia žurnalistiky, FSV UK:

Není problém. Tuvia Tenenbom: Chyťte Žida. Nakladatelství Zeď, Praha 2018. Na knize lze pochopit, jaký je rozdíl mezi Izraelem a Palestinou. Tuvia je novinář, který se nebojí. V naší rodině to najde pod stromečkem každý, kdo má ruce a nohy.

Petr Blažek, historik:

Pro orientaci nejen v současné domácí situaci bych doporučil román Michaila Bulgakova Mistr a Markétka, který mne dávno tomu uhranul a často se k němu vracím. Snad v žádné jiné knize –  s výjimkou Písma – nenajdete tolik cenných rad, které vám pomohou v praktickém i duchovním životě. A nikdy se nedávejte do řeči s cizími lidmi. 

Dagmar Hájková, historička:

V letošním roce mě nejvíce oslovila kniha Rudolfa Kučery a Oty Konráda Cesty z apokalypsy. Fyzické násilí v pádu a obnově střední Evropy 1914–1922 z Nakladatelství Academia. Zabývá se proměnou vnímání individuálního a kolektivního fyzického násilí, analyzuje, co byla v expertním i mediálním diskurzu vražda či zda existuje vztah mezi etnicitou a různými formami fyzického násilí, klade si otázku nacionalizace a politizace násilí. Pro analýzu si autoři vybrali různá etnicko-jazyková společenství a nabídli netradiční pohled na transformaci středoevropského prostoru.

Tomáš Smetánka, diplomat a publicista:

Jonathan Haidt: Morálka lidské mysli (The Righteous Mind). V USA vyšla kniha roku 2012, česky o rok později, užitečná je teď ještě víc než tehdy, protože téma z podtitulu – proč lidstvo rozděluje politika a náboženství – získalo v trumpovsko-zemanovské době zvláštní naléhavost. Psycholog Haidt vysvětluje, jak vytváříme a poté zdůvodňujeme své postoje, co tvoří morálku, kde se bere přesvědčení levicové a pravicové. Poučen autorovým tvrzením, že „morálka (…) nás zaslepuje vůči skutečnosti, že každý tým sestává z dobrých lidí, kteří nám mají co důležitého říct“, prohlédám a věnuji toto doporučení Týdeníku Echo.

Markéta Křížová, iberoamerikanistka, prof. UK:

Miroslav Hroch: Hledání souvislostí. Eseje z komparativních dějin Evropy, Praha 2016. Shrnutí celoživotního úsilí historika, který vnímá dějiny jako komplexní systém, táže se po příčinách a následcích konkrétních událostí a podstatě obecnějších vývojových trendů, po dlouhodobých a složitých kořenech dneška. Detailní, fakty podložená analýza několika konkrétních problémů z evropských dějin (reformace, krize 17. století, nacionalismus 19. století) posloužila jako východisko pro úvahy o tom, co vlastně činí Evropu jedinečnou. Autor zároveň nechává nahlédnout do historikovy „kuchyně“, odhaluje zásady a úskalí shromažďování, studia a interpretace historických pramenů.

Jan Vodňanský, básník, textař, zpěvák:

Doporučuji knihu od Stephena Hawkingse  Vesmír v kostce. Skýtá zasvěcený pohled do světa, který je v nás a my v něm. Svět, ve kterém se objevujeme a do něhož zase mizíme. Svět, kterým procházíme a on prochází námi.

Irena Dousková, spisovatelka:

Doporučuji knihu britského historika a esejisty Tonyho Judta Falešné ideje, cizí krev. Francouzská inteligence 1944–1956. Skvělá analýza postojů slavných i méně známých francouzských intelektuálů, většinou tak či onak koketujících s marxismem, má obecnou platnost. Být oddán určité ideji, kterou pokládám za správnou, natolik, že ji upřednostňuji před realitou, je i v současnosti téma nanejvýš aktuální.

Jan Lukeš, literární kritik:

Kdykoli prezident Miloš Zeman pronese nějakou svou další nehoráznost, přijde mi poslední dobou na mysl vždycky znovu kniha Petry Dvořákové Dědina (2018). Čtyři prózy spojené stejnými postavami a stejným dějištěm, vysočinskou vesnicí. Jeden druhému tu vidí rovnou do talíře, všichni na sebe trochu sočí a trochu si závidějí, žijí ale tělo na tělo, tak holt spolu musí vyjít. Morálka, zásady, ohledy, na to se tu nehraje. Tohle je ten venkov, který Zemana volil? Jestli ano, jaké možnosti budou mít ti, co se o Hrad začnou ucházet po něm? Ta kniha hodně temného napovídá, i když politika v ní vůbec není.

Tomáš Němeček, právník a novinář:

Nancy McWilliamsová: Psychoanalytická diagnóza (přeložila Hana Drábková, Portál 2015). Třeba v kapitole o narcismu je nosný postřeh o jeho nárůstu v dnešní době: „V masové společnosti a v době rychlých změn může být působivější okamžitý dojem, který člověk vyvolává, než charakternost a upřímnost, které jsou oceňovány v menších, trvalejších společenstvích, kde se lidé navzájem znají dost na to, aby mohli dojít k úsudku založenému na minulosti a pověsti člověka.“ Zaujalo mě, že pováleční (v našem případě postkomunističtí) rodiče mají sklon vést děti k tomu, že by měly žít život, který oni sami neměli, což děti vede „ke zmatením identity a pocitu nejasného studu a prázdnoty“. A pak z nich nemají být narcisové… Sdělení, že „na rozdíl ode mě můžeš mít všechno“, je zrádné, protože nikdo nemůže mít všechno. Anebo kapitola o antisociálních lidech (psychopatech, chcete-li): „Člověk si může získat jejich respekt tím, že působí jako nepoddajný a náročný.“ Musíte proto mluvit přímo, dodržovat sliby a dostát hrozbám. McWilliamsová optimisticky dodává, že mnozí antisociální lidé, kteří neskončí ve vězení a nezemřou mladí, ve středním věku „vyhoří“ a stanou se překvapivě slušnými občany. Knihu mi doporučila moje žena, která je podstatně moudřejší než já. Poslední rok ji má rozečtenou v podstatě pořád.

Stanislav Balík, v letech 2004–2014 soudce Ústavního soudu:

V roce 1937 vyšla v nakladatelství Československý čtenář edice dopisů Aloise Rašína Listy z vězení. Uchyluji se pravidelně k četbě této knihy v poněkud nepochopitelné dnešní době a s obdivem se nechávám inspirovat radami moudrého, vzdělaného, skromného, pracovitého a statečného vlastence, který je pro mne velkým vzorem. Doporučuji toto silné povzbuzení ducha i mysli.

Alexandr Vondra, vysokoškolský pedagog, bývalý politik a diplomat:

Neumím říct jen jednu knihu, ale pro pochopení stavu dnešního Česka, Evropy a světa nabídnu hned pět kousků. Z horkých novinek v českém překladu je to určitě Douglas Murray a jeho Podivná smrt Evropy v podobě brilantní analýzy smrtícího koktejlu dvou sebevražedných tendencí v dnešní Evropě – na jedné straně nesmyslné podpory nekontrolované migrace z islámského světa a na druhé straně sebemrskačství, slabosti a ztráty reprodukční schopnosti. Pak doporučuji dvě prověřenější stálice od dvou britských historiků. Jednak Pozemské mocnosti Michaela Burleigha jako klíč k porozumění, proč sekularizace a osvícenství – s jejich vírou v pokrok bez křesťanské vertikály –  stojí u kořenů všech hlavních problémů dnešní Evropy. A jednak Brendan Simms a jeho Zápas o evropskou nadvládu jako vysvětlení ústřední role Německa v moderních evropských dějinách. Určitě stojí za to vyzdvihnout také Samuela Huntingtona a jeho Střet civilizací. Dílo je staré skoro 30 let, bylo hodně kritizované, ale dnes je evidentní, že se autor nezmýlil. A konečně jedno zcela odlišné doporučení do věku konzumu a dnešní módy postmoderní a ultrazdravě sterilní kuchyně: rakouský mistr vařečky Ewald Plachutta a jeho Kochschule: Die Bibel der guten Küche. Nechápu, proč to není dávno přeloženo, když skvělé recepty à la „Tafelspitz“ patřily kdysi ke kuchařskému umu i českých prababiček a čeští kuchaři jím oslňovali na vídeňském císařském dvoře. Něco si uvařit podle Plachutty budiž i návodem, jak si zlepšit náladu v dnešní době plné obav a strachu. Dobrou četbu a dobrou chuť!

Jindřich Vybíral, historik umění, příští rektor Vysoké školy uměleckoprůmyslové (od března 2019):

Jako odpověď na tuto hlubokomyslnou otázku doporučuji knihu svého kolegy z VŠUP Karla Halouna Marná práce (Brkola, Praha 2017).

Eva Zažímalová, předsedkyně Akademie věd ČR:

Jednu knihu jmenovat nedovedu, ale doporučila bych obecně četbu knih o historii – protože, jak řekl George Santayana: „Ti, kteří si nepamatují minulost, jsou odsouzeni si ji znovu zopakovat.“

Petr Hruška, básník a literární historik:

Letos vyšla kniha s ohromujícím názvem: Ubírati se. Autorem je devadesátiletý Karel Šiktanc a opatřil tím názvem svoji novou sbírku básní. Stačí opakovat si ta slova občas jako zaříkadlo a nechat v něm přelévat oba zásadní významy, z jejichž dramatu je celá kniha vystavěna. Ten, kdo se někam ubírá, nalézá pomalost uprostřed třeštění, nalézá tušení směru uprostřed pustiny. Ten, kdo sám sebe ubírá, zbavuje se přebytečnosti a zároveň si ověřuje, jaké hodnoty mu přitom zůstávají a o jaké nehodlá přijít. Ten první i ten druhý se vlastně ztrácí a mizí, ale způsobem hluboce lidským. 

 

Vladimír Just , teatrolog, prof. UK:

Jedna z knih, nezbytných k pochopení světa, ve kterém žijeme, je určitě Platónova Politeia / Ústava. Chcete-li se například dozvědět, proč už před téměř  dvěma a půl tisíci lety bylo soudným duchům jasné, že není možné řídit stát jako  firmu, a proč neplatí teze, že fauly, které nevidí rozhodčí, neexistují  (resp. že klamání rozhodčího je regulérní součást taktiky), eventuálně k čemu vede život ve společnosti spektáklu, prolistujte si za dlouhých zimních večerů Knihu druhou a sedmou (tu zejména), eventuálně i Knihu pátou a závěrečnou desátou. Příjemné a uklidňující čtení o věčných pravzorech – archetypech? – dnešních Babišů, Klausů, Zemanů a dalších naštěstí pomíjejících strašidel.

Georg von Habsburg, manažer:

 

Navrhl bych Náměsíčníky od Christophera Clarka. Tato kniha pomáhá pochopit, jak došlo k první světové válce. Jen ten, kdo se vážně zabývá historií, může rozumět současnosti a vyhnout se do budoucna zásadním chybám.

Milan Hlavačka, historik, prof. UK:

Za takovou knihu považuji Mé vzpomínky Václava Marii Havla. Pomáhá pochopit naše šílené dvacáté století z druhé strany: z hlediska likvidace rodiny, poctivé práce a zdravého rozumu.

Petr Pithart, v letech 1996–1998 a 2000–2004 předseda Senátu:

Steven Levitsky a Daniel Ziblatt: Jak umírá demokracie, Prostor 2018.

Dalibor Balšínek, šéfredaktor Týdeníku Echo:

Přes určitou snahu nenacházím odpovědi v současné beletrii, i když Houellebecqovo Podvolení cosi naznačuje. Pořád si vystačím s Procesem Franze Kafky jako soubojem jedince a systému, s Žertem Milana Kundery pro lekci z ironie a paradoxů, kterými autor naplnil svůj život, a s románem Sto roků samoty Gabriela Garcíi Márqueze pro pestrost, oslavu života a jeho krás. 

Lenka Zlámalová, redaktora Týdeníku Echo:

Za základní problém Západu, který přináší stagnaci a úpadek, považuji ztrátu důvěry. Lidí v sebe samé, jeden ve druhého, ve společenské elity, ve zdroje informací. Západ se nezvedne dřív, než se mu podaří tuto klíčovou příčinu nesebedůvěry a nedůvěry vyřešit. Právě důvěra, která tady byla vyšší než v ostatních civilizacích, dělala ze Západu civilizaci superiorní. Tyto tři knihy to výborně vystihují.
  1. Francis Fukuyama: Trust: The Social Virtues and The Creation of Prosperity.

Dvaadvacet let stará kniha amerického politologa, který se hodně spletl ve své nejslavnější knize Konec dějin, je výbornou a velmi detailní studií, proč jsou některé země výrazně víc prosperující a nabízejí vyšší kvalitu života, zatímco pro jiné je to nedosažitelný cíl.

  1. Robert Putnam: Bowling Alone: The Collapse and Revival of American Community.

Co se děje s lidmi, když se ve své čtvrti, městě a zemi přestávají cítit jako doma. Slavný americký sociolog Robert Putnam vysvětluje, jak je důvěra zásadní pro spokojený život lidí.

  1. Yann Algan, Pierre Cahuc: La société de défiance : comment le modèle social français s’autodétruit?

Francouzský sociolog a ekonom popisují, jak společnost rozkládá nedůvěra. Srovnávají různé země a jako ty s nejmenší důvěrou jim v Evropě vychází Francie a Česká republika!

Daniel Kaiser, redaktor Týdeníku Echo:

Volím memoáry sovětského disidenta Vladimíra Bukovského, původně nazvané Postavit si hrad, v českém vydání A vítr se vrací (Volvox Globator) . Pokrývají autorův pobyt v sovětské realitě, která se naštěstí zdá být už minulou válkou. Na druhou stranu je Bukovskij vzácný úkaz i pro dnešek. Vždycky si vedl a vede svou, bez ohledu na intelektuální módy a jakékoli, v jeho případě skutečně brutální vnější tlaky. O kolika ještě našich současnících se to dá říct? Tato kniha je jako návod, jak se nestat třtinou ve větru.

Ondřej Štindl, redaktor Týdeníku Echo:

Joseph Conrad: Srdce temnoty. Nedlouhá próza, kterou by měl zvládnout i roztěkaný současník, a také jedna z nejlepších próz, jaké kdy byly napsány. Byla interpretována mnohými způsoby, k dnešku by šel vztáhnout oblouk hlavní postavy, pana Kurtze, od ušlechtilého záměru povznášet divochy k zoufalému a nenaplnitelnému „Zabít je všechny.“ Od jednoho k druhému nemusí být moc daleko. Obecně bych – našim čtenářům i sobě – doporučil číst díla mistrů, z nichž je třeba poznat i to, že na tom slavném dnešku toho třeba zas až tolik výjimečného není.

Jaromír Slomek, šéfeditor Týdeníku Echo:

Karel Čapek: Válka s Mloky. Hledal se tam obraz nastupujícího nacismu, ale tak plochý a časový ten román není. Přežil autora i své století a je zase aktuální: „Bylo ticho nad vodou. Stromy na Střeleckém ostrově už kladly dlouhé, jemné stíny na hladinu Vltavy. Na mostě cinkala tramvaj, po nábřeží putovaly chůvy s kočárky a rozšafní, nedělní lidé – ,Tati,‘ vydechl mladý Povondra téměř dětsky. ,Co je?‘ ,Není tamhleto sumec?‘ ,Kde?‘ Z Vltavy právě před Národním divadlem koukala z vody veliká černá hlava a postupovala pomalu proti proudu. ,Je to sumec?‘ opakoval Povondra junior. Starý pán upustil prut. ,Tohle?‘ vyrazil ze sebe ukazuje třesoucím se prstem. ,Tohle?‘ Černá hlava zmizela pod vodou. ,To nebyl sumec, Frantíku,‘ povídal starý pán jakýmsi nesvým hlasem. ,Půjdeme domů. To je konec.‘ ,Jaký konec?‘ ,Mlok. Tak už jsou i tady. Půjdeme domů,‘ opakoval skládaje nejistýma rukama svůj rybářský prut. ,To teda je konec.‘“

 

Echo Komplet

2 999 Kč

Získejte to nejlepší za méně jak 40% ceny! Díky tomuto balíčku si užijete unikátní web bez reklam EchoPrime, denní komentáře Echo24 a Týdeník Echo jak v digitální, tak v tištěné podobě

Více info

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.