Nepochopené Polsko. Zachraňuje Židy, žije s muslimy a brání ho černoch

Polska se výrazně zastal přední francouzský deník Le Figaro. Ředitel ultrakatolického rádia, obviňovaný z protižidovských resentimentů, uspořádal konferenci s účastí čelných představitelů izraelského parlamentu. Velvyslancem Polska v Kazachstánu se stal dlouholetý imám v Gdaňsku, příslušník tatarské menšiny a člen PiS. A černošský aktivista podal trestní oznámení na europoslance Guye Verhofstadta za slova o polských fašistech. To není bordel na kolečkách, ale realita světa, který je jako vždy složitější, než se na první pohled jeví.

Kontroverzní katolický kněz, ředitel Radia Maryja a přidružených médií Tadeusz Rydzyk uspořádal v Toruni panel o Polácích zachraňujících Židy – to by samo o sobě mnoho neznamenalo, kdyby na konferenci kromě představitelů polské vlády nepřijela i delegace politiků a duchovních z Izraele, v čele s několika poslanci Knesetu za vládní stranu Likud. Týdeník Do Rzeczy to nazval „fackou varšavskému salonu“, který dlouhá léta pěstoval obraz Rydzyka jako největšího nepřítele Židů v Polsku. „O tom, kdo je v Polsku antisemitou, přestala rozhodovat Gazeta Wyborcza,“ píše Do Rzeczy s narážkou na liberální polský deník. Ten nad Rydzykovým počinem vyjádřil znechucení a odhalil spiknutí polské vlády s pravicovými izraelskými lobbisty. Něco na tom přirozeně bude.

V roce 2014 nahradila dosavadního velvyslance Davida Pelega více svébytná Anna Azariová. Narodila se v Sověty okupované Litvě a prožila tam třináct let, než její rodina emigrovala do Izraele. Byla izraelskou velvyslankyní na Ukrajině, v Moldávii i v Rusku, kde jednala s Vladimirem Putinem. Azariová si zvykla více věřit vlastním zkušenostem než tomu, co píší média. Své udělalo i vzkříšení antisemitismu arabskými migranty a jejich potomky v západní Evropě, aby se opovrhovaná V4 pasovala na největšího přítele Izraele v regionu. Podle senátora Adama Bielana z PiS se po odchodu Velké Británie „Polsko a Česko staly nejvíce proizraelskými zeměmi v EU, zatímco europarlament přijímá stále nepřátelštější tón vůči Izraeli. Ve Francii nebo Holandsku kandidáti levice a středu s cílem získat hlasy muslimů stále častěji sahají po rétorice proti Izraeli“. V neposlední řadě to Netanjahuova vláda na mezinárodním poli schytává podobně jako ta polská a nezřídka z těch samých kruhů. A to je pravda odvěká, že společní nepřátelé spojují víc než přátelé.

Poláci měli historicky s antisemitismem větší problémy než Češi. Předválečný podíl a struktura židovské komunity zavdávaly více příčin k útokům (např. na polském venkově tvořili před válkou většinu židovských obyvatel ultraortodoxní chasidé, zatímco v Čechách byla většina Židů asimilovaných), ale našlo se také nemálo případů opačných – Poláci jsou národem s nejvíce „Spravedlivými mezi národy“, Nežidy oceněnými za pomoc Židům, tvoří čtvrtinu všech vyznamenaných. Řada Poláků pro pomoc Židům zemřela.

A dlužno dodat, že se většinou nejednalo o příslušníky liberálních elit (Polsko třicátých let bylo jednou z nejliberálnějších zemí v Evropě – mezi prvními legalizovalo homosexualitu a za určitých podmínek i potraty), nýbrž o ty katolické venkovany, kterým pomoc bližním přikazovala víra. Patřili k nim třeba manželé Ulmovi, rolníci z dodnes nejkatoličtější části Polska – podkarpatského vojvodství, kteří ve svém domě ukrývali osm Židů. Němci nejprve zabili všechny Židy, pak hlavu rodiny Józefa Ulma, jeho těhotnou manželku Wiktorii a potom i děti Ulmových ve věku osm, šest, pět, čtyři, tři a dva roky. Pravděpodobného udavače zabili nedlouho poté příslušníci odboje a těla Ulmových jejich sousedé přes zákaz vykopali a pohřbili v rakvích. Ulmovi by jako ortodoxní katolíci (od roku 2003 běží jejich beatifikační proces) měli určitě blíž k Radiu Maryja než k novinám jako Gazeta Wyborcza.

Jinou kapitolou jsou vztahy k tatarské menšině. Historické komunity muslimských Tatarů ve východním Polsku jsou chráněnou součástí národního dědictví. Část jich dosud žije na území, které jim daroval král Jan III. Sobieski za to, že s Poláky bojovali proti Osmanům. Zdejší islám má folklorní podobu. Klíčnice – mešitářka otevře zájemcům dřevěnou mešitu z osmnáctého století, v restauraci servírují jehněčí. Volí se tu PiS, migranty tu nechtějí ještě o chlup víc než ostatní, alespoň ty muslimské – vztahy mezi tatarským Muslimským náboženským svazem v Polsku a většinově arabskou Muslimskou ligou v Polsku jsou na bodu mrazu. Tataři se příchozích bojí, jsou radikální, slovy Selima Chazbijewicze „přinášejí úplně jiný islám, než my známe“. Muslimský náboženský svaz odmítl přijetí uprchlíků v oficiálním stanovisku, jako jediné náboženské sdružení v Polsku.

Právě Chazbijewicze, univerzitního profesora a přítele Kaczyńského, o kterém napsal dokonce báseň, teď vláda vyslala jako velvyslance do Kazachstánu a Kyrgyzstánu. Chazbijewicz byl do roku 2003 imámem muslimské obce v Gdaňsku. Pak početně převážili „noví“ muslimové, ti imigrantského původu – a imámem se stal Palestinec Hani Hraish. Ten má sice polské občanství, ale jinak je to trochu jiná třída než asimilovaní Tataři. V roce 2010 například ve veřejné diskusi na univerzitě prohlásil, že Izrael je zdrojem všeho zla a že by se měly praktikovat islámské tresty.

A aby těch paradoxů nebylo málo, na bývalého premiéra Belgie a šéfa frakce liberálů ALDE Guye Verhofstadta podal trestní oznámení polský katolický aktivista Bawer Aondo Akaa. Potomek Nigerijce a Polky, na vozík upoutaný bojovník proti potratům, se účastnil každoročního Pochodu nezávislosti ve Varšavě. Verhofstadt na adresu pochodu prohlásil, že „šedesát tisíc fašistů, nacistů a bílých supremacistů pochodovalo tři sta kilometrů od Osvětimi“.

Ne že by účast jednoho mulata pochod legitimizovala – ale když se mluvčí organizace, která akci spolupořádá, vyjádřil, že „černoch sice může být dobrým občanem Polska, účastníkem našich manifestací, ale nesmí se stát členem naší organizace, protože není Polák“, byl v řádu několika hodin odvolán a jeho výroky odsouzeny pořadateli pochodu. Těžko si něco podobného představit u Dělnické strany nebo slovenských kotlebovců, s nimiž jsou polští národovci někdy nefér srovnáváni. Těžko si něco podobného představit u dnes de facto vládní SPD.

Pak je tu ještě ten článek v deníku Le Figaro. Patrick Edery píše, že „v posledních dvou letech se Polsko v Evropské unii stalo symbolem absolutního zla. Na jeho adresu padají silně nadsazená agresivní slova“. Nadsazené jsou soudy stran polského antisemitismu, nacionalismu nebo islamofobie – tak proč by neměly být ty o nastupující totalitě, likvidaci soudní moci nebo svobodných médií?