Vládní záchrana ekonomiky připomíná feministky, které zdražily ženám pojistky

Tak se nám tu rok od roku nějak víc a víc rozmáhá snaha o šíření dobra za každou cenu. Nevynikají tím ovšem jen neziskovky. Dopouští se toho i stát. Ale dělá to zákeřně.

Nejprve někomu ublíží, skoro ho zničí, aby ho následně „jako“ zachraňoval. Protože co jiného jsou všechna opatření, kdy stát nejprve v boji proti koronaviru zakáže malým obchodům prodávat, aby je připravil o klíčový vánoční trh, nechal je téměř zbankrotovat - a pak jim dal „pomoc“, kterou napomůže ještě většímu rozvratu již tak rozvrácených veřejných financí.

Nedává to mnoho smyslu. Když mohou lidé chodit do velkých obchodů, proč by nemohli chodit do malých obchůdků? Proč chce stát spotřebitelům zkrátit otvírací dobu, a tím nahnat všechny naráz do omezeného prostoru, aby koncentrace lidí byla ještě větší?

Zvláštní vyslanec Světové zdravotnické organizace (WHO) pro boj s covidem-19 Dave Nabarro nedávno prohlásil, že lockdown má být použit jen jako krajní řešení, protože vede k chudobě. A co jsme udělali hned na jaře? Šup, vypnuli jsme ekonomiku, obchody zavřené, ztráty odpovídající tuhé recesi – ačkoliv při použití logiky bylo dopředu zcela zjevné, že čím menší imunizace proběhne při první vlně, tím větší ztráty musí přijít při druhé vlně. Analogicky čím větší lockdown dnes při druhé vlně, tím rychleji a s prudším nárazem musí přijít třetí vlna. (To má být ono kýžené „zploštění křivky?“)

Státní rozpočet byl původně vymyšlen tak, že se někomu něco vezme - a v zájmu „veřejného blaha“ se tyto peníze přerozdělí ve prospěch většiny či chudých. Jenže časem rostl aparát úředníků, a tak aby se mohlo rozdat stejně, muselo se vybrat víc.

Pak ale začala růst snaha rozdat víc, než se vybere, státy si začaly půjčovat a bylo potřeba začít splácet úvěry. Některé země se pak dostaly do situace, že musely stále víc vybírat na daních, aby mohly splácet úvěry. Na chudáky občany už moc nezbylo.

A to bude v rostoucím měřítku i náš případ. Letos máme mít deficit státního rozpočtu rekordních 500 mld. Kč. V příštím roce to má být 320 mld. Kč. Dokonce kvůli tomu má být změněn zákon, aby bylo možné porušit všechny dluhové pojistky. A všichni mlčí. Opozice dělá, že tu není. Někteří si sice stěžují, ale málo hlasitě. Opatření na vypnutí ekonomiky i na následnou pomoc schválili politici téměř jednohlasně, tak si teď nemohou moc vyskakovat a kritizovat deficity. O nějakém konstruktivním řešení deficitů, kupříkladu že bychom mohli jít švédskou cestou, jsme od nich neslyšeli. Nadávají na vládu spíš z principu než z důvodu, že by měli alternativní řešení. Ekonomiku by také vypnuli a také zadlužili.

Celý „záchranný“ princip mi náramně asociuje už skoro zapomenutou kauzu evropských feministek. Ty svého času pobuřovalo nastavení životních pojistek. Bouřily se, že ženy mají jiné ceny pojistek než muži, a chtěly rovné podmínky. Došlo to tak daleko, že Evropský soudní dvůr rozhodl, že pojišťovny nesmí zohledňovat rozdílnou rizikovost a rozdílnou střední délku života mužů a žen. Zohledňování statistik je ale pro pojišťovny zásadní, protože ženy se dožívají vyššího věku než muži, a pravděpodobnost, že brzo zemřou, je u žen nižší. Proto byly logicky i rozdílné ceny pojistného.

Když tedy feministky skrze evropské úředníky donutily pojišťovny k zavedení sazby bez rozlišení pohlaví, nestačily se najednou divit, že kupodivu jim pojištění zdražilo. Najednou se zacházelo se všemi stejně. Ano, jediné, co feministky v rámci boje o rovné zacházení dosáhly, bylo zhoršení situace žen. Najednou mnohé na pojistku nedosáhly, protože zdražila až o 80 %. Feministy svůj návrh nedomyslely a vymyslely hloupost. Bohužel od roku 2012 platí i u nás.

A to je přesně stejný model, který dnes opakujeme, když „zachraňujeme“ na dluh ekonomiku. Vláda chce vypadat dobře. O všechny se stará. Tváří se, že nepřirozené je možné a že peníze rostou na stromech. Dluh ovšem dramaticky vzroste, dramaticky tudíž vzroste i dluhová služba. Takže z logiky věci dříve či později nezbude dost na občana. Lidé budou na daních odvádět v lepším případě stále stejně, v horším případě víc, aby zpět dostávali stále míň a víc byla krmena dluhová služba.

Celá akce s vypínáním a následným zachraňováním ekonomiky šla dělat jinak: švédskou cestou. Jarní důkladné vypínání české ekonomiky byl nesmysl. Účet za podzimní teprve uvidíme. Ano, švédská ekonomika také poklesla, ale na rozdíl od české začala padat až ve druhém kvartále a mnohem méně. Pochopitelně i ve Švédsku byly ztráty na životech. Ty jsou všude. A ano, i dnes procházejí samozřejmě – stejně jako jinde – druhou vlnou a počet nakažených jim znovu roste. Ale jejich křivka počtu nakažených a zemřelých je ve srovnání s tou českou přesto impozantní. A stejně impozantní bude i křivka ekonomických ztrát a vývoje veřejných financí.