Lukašenkovo komando smrti prý kdysi popravovalo opozičníky. Jeho člen nyní promluvil

Bělorusko pod vládou svého prezidenta Alexandra Lukašenka, často označovaného jako posledního evropského diktátora, se hned na počátku devadesátých let stalo symbolem nedemokratického režimu. Za účelem udržení moci se Lukašenko nebál ani fyzického likvidování svých odpůrců. Na jeho příkaz tak takzvané oddíly smrti měly nechat zmizet i několik desítek příslušníků opozice. O tom, jak únosy a vraždění opozičníků probíhaly, promluvil nyní pro německý rozhlas Deutsche Welle jeden z členů oddílu rychlého nasazení (SOBR).

Jurij Garawski, vyškolený k boji proti organizovaným závažným zločinům, byl brancem jednotky SOBR již od doby jejího vzniku v roce 1999. Tehdejším podplukovníkem Dmitrim Pavlitšenkem byl Garawski vybrán do elitní skupiny vojáků, jejímž prvním úkolem byl únos ministra vnitra Jurije Sacharenka. Garawski vzpomíná na to, jak byl následně ministr odvezen do vojenského výcvikového prostoru, kde ho Pavlitšenko zastřelil. Poté jeho tělo převezli do krematoria na severu Minsku.

Jen o pár měsíců později, v září 1999, unesla jednotka bývalého předsedu ústřední volební komise Viktora Gontčara a proopozičního podnikatele Anatolije Krassowského. Taktéž byli nejdříve převezeni na vojenskou základnu v Begomlu a následně popraveni v lese a pohřbeni do předem vykopaných hrobů. Podle Garawského byly všechny vražedné příkazy vydávány pouze ústně. „Neexistují žádné písemné důkazy, videozáznamy, nic podobného,“ tvrdí.

Garawského výpovědi zapadají do příběhu mizení opozičních minských politiků, na který se v roce 2004 jménem Rady Evropy soustředil zvláštní vyšetřovatel Christos Pourgourides. Ten popisuje elitní skupinu v rámci SOBR jako „komando smrti“ vedené Pavlitšenkem. „Je nemožné, aby tyto únosy a vraždy byly provedeny bez souhlasu vysokých úředníků,“ řekl Pourgourides s odkazem na Lukašenka. O tom, že za mizením politiků stál prezident, mluví i Garawski.

Svého podílu na vraždění opozičníků nyní Garawski lituje, tehdy to však vnímal jako svou povinnost. „Někde hluboko uvnitř mohly být pochyby, ale když dostane mladý muž rozkaz, je buď součástí systému, nebo ne. Myslel jsem si, že se toho musím účastnit až do konce,“ uvedl.

Bývalý politruk a kolchozník Lukašenko se na politickém kolbišti objevil na začátku 90. let. Byl předsedou parlamentní komise pro vyšetřování korupce a v době prezidentské kampaně v roce 1994 si jako méně známý poslanec získal oblibu díky úzkému kontaktu s voliči a protikorupční rétorikou. A schopnost komunikace s prostým lidem mu vydržela dodnes.

V roce 1996 předložil ke schválení v referendu novou ústavu, podle které začíná funkční období prezidenta od okamžiku přijetí ústavy a prodloužil si tak působení v prezidentském křesle o dva roky do roku 2001.

Získal také rozsáhlé pravomoci a hned rozpustil parlament, který se mu postavil do cesty. Volby v roce 2001 vyhrál a dalším referendem z roku 2004 nechal zrušit zákaz vykonávat funkci prezidenta země po více než dvě funkční období.

V Týdeníku Echo a na EchoPrime se dozvíte více, získáte je zde.