Čekání na tisícileté sucho. Opakuje se scénář katastrofy roku 1947

Nejstarší víno světa, které se dá ještě vypít, je k vidění v klášteře ve Würzburgu na severu Bavorska. Pochází z roku 1540 a jmenuje se Mordbrenner. To se dá vyložit jako „vražedný palič“ ve smyslu vraha, který upaluje své oběti zaživa. Víno je proto tak skvělé a proto tak dlouho vydrželo, protože bylo lisováno z hroznů, které zrodilo nejteplejší, vražedné léto minulého tisíciletí. Tekuté zlato z vinných hroznů je ve skutečnosti připomínkou historické katastrofy.

Tomu, kdo se dnes prochází vyprahlou krajinou středních nebo severních Čech, může být líčení starobylých kronik o katastrofálním roce 1540 něčím povědomé. Lidé umírají při práci na poli, pokud se neskrývají ve sklepích, protože teploty překračují hranici čtyřiceti stupňů. V průměru napršela třetina obvyklých srážek, stromy nemají už v létě žádné listí, tráva zhnědla a voda není ve většině studní. Tak daleko současné poměry ještě nezašly, člověk si je však snadno dokáže představit. Po návratu z vedra do pokud možno klimatizovaných místností přinejmenším zůstává otázka, jak blízko jsme se k tisíciletému suchu přiblížili.

Historicky prázdné studny

Spekulace o klimatických rekordech jsou populární vedle Německa především ve Skandinávii a Pobaltí, kde udeřilo největší sucho za posledních sto let. Česko nepatří k nejhůře postiženým regionům Evropy, proto výkřiky o stoleté katastrofě nebo nezadržitelném nástupu klimatických změn doléhají jenom ve vzdáleném ohlasu. Přesto také probíhající léto pomalu sbírá rekordy na úrovni tří historických suchých období v letech 1947, 2003 a 2015.

Klíčem každého sucha je prostý fakt, že neprší. Letos zatím přišlo nejméně srážek od roku 1960, tedy za dobu, po níž se uchovávají podrobná meteorologická data. Do července nenapršely ani tři čtvrtiny dlouhodobého průměru, ještě o něco méně než v letech 2003 a 2015. Tento výsledek však nelze přeceňovat. Konkrétně před dvanácti lety následoval tak suchý srpen a po něm ještě září, že se něco podobného může těžko opakovat.

Ve srovnání s tři roky starým suchem je také ve většině řek více vody. Klíčovým místem měření jsou na Vltavě pražská Chuchle a pro Labe úsek pod Děčínem. Počátkem srpna protékalo Vltavou necelých 50 metrů krychlových, v Labi přes 80 metrů krychlových. Na obou místech to bylo v první polovině srpna 2015 o pět metrů krychlových horší. O něco více vody má letos Labe nad Mělníkem, Berounka, Morava i Odra v Bohumíně. Pouze Sázava poklesla na nejnižší úroveň roku 2015, slabší je průtok Jizery a Bíliny, v jejichž povodí prší nejméně.

Nedá se však popřít, že ve všech řekách se průtok blíží historickým minimům. V legendárním suchém roce 1904 a zvláště v roce 1947, který někteří meteorologové dodnes označují za pětisetleté sucho, to vypadalo hůře. Prahou ve Vltavě protékalo jen 18 metrů krychlových a v Labi přes Děčín jenom 40 metrů krychlových. Pohled na takřka prázdné řečiště Vltavy pod Štvanicí se současníkům ovšem nenaskytne pouze z toho důvodu, že stav vody dorovnávají přehrady z Vltavské kaskády.

Český hydrometeorologický ústav (ČHMÚ) spočítal, že bez vlivu přehrad by průtok Vltavy v roce 2015 poklesl pod šestnáct metrů krychlových za vteřinu, tedy pod stav v roce 1947 a na úroveň devětkrát nižší než průměrný průtok.

Děčínské Labe by se bez vlivu přehrad udrželo nad čtyřiceti metry krychlovými, tedy na úrovni sedmkrát nižší, než činí dlouhodobý průměr. „Lze konstatovat, že suchá období v letech 1904, 1947 a 2015 jsou po stránce minimálního průtoku v povodí Labe přibližně srovnatelná,“ shrnula studie hydrometeorologů. Do stejné řady se tlačí i letošní rok. Přesto bude extrémní rok 1947 těžké překonat. Tehdy nepršelo v srpnu, září ani v říjnu a větší srážky ukončily sucho až v listopadu. Před třemi lety dorazily vydatnější deště ještě v srpnu a poté počátkem října. Současné předpovědi očekávají změnu počasí v polovině září.

Rok 2018 ovšem těžko hledá konkurenci v tom, jak vysychá půda a klesá hladina podzemních vod. Z roku 1947 nejsou podrobné záznamy, sucho z roku 2003 zase přišlo pouze rok po velkých povodních. Letos je už hůře, než bylo při kumulaci sucha z roku 2015.

Ze práv ČHMÚ vyplývá, že „výrazně převažují“ regiony, které mají od povrchu do metrové hloubky minimální vlhkost, odborně řečeno „méně než deset procent využitelné vodní kapacity“. V Polabí, Poohří a v okolí Prahy už není pod povrchem žádná voda k použití. Tak drsné hodnocení experti nepoužili ani v polovině srpna 2015. Tehdy zmiňovali pouze „výrazné rozšíření“ oblastí s minimální vlhkostí. Pro majitele studní je varovná věta, podle níž „u 66 procent mělkých vrtů je stav na úrovni silného až mimořádného sucha“. Před třemi lety to bylo jen 58 procent. Právě takové srovnání přimělo náměstka hydrometeorologů Jana Daňhelku k povzdechu: „Ano, letošní průběh můžeme srovnávat s roky 1947 a 2015,“ prohlásil v rozhovoru pro Novinky.cz.

Rekordu se suchou půdou jsme letos dosáhli, i když řekami protéká víc vody. Experti pro to mají vysvětlení, že se země ještě nevzpamatovala z předchozího suchého léta. „Pořád cítíme důsledky roku 2015. To sucho se neukončilo. I když byly srážky, i když se na horách doplnily zásoby ze sněhu, tak se pořád zdá, že je zde deficit. Ten způsobuje, že se sucho může rychleji znovu objevovat,“ uvedl Daňhelka.

Ochlazení, které nepřišlo

Pro opravdu suchý rok je třeba nadprůměrné vedro. V tomto směru se rok 2018 do tabulky denních historických extrémů ještě nedostal. Osmatřiceti stupňům naměřeným 1. srpna v Řeži u Prahy chybí k rekordu z 20. srpna 2012 v Dobřichovicích ještě 2,4 stupně. Letošní vlny vedra se nemohou měřit s těmi, které zasáhly republiku v předchozích suchých epizodách. Dne 13. srpna 2003 bylo v severočeských Kopistech 39,5 stupně, 8. srpna 2015 bylo v Řeži přesně čtyřicet stupňů. Nejteplejší letošní měsíc byl červenec s průměrnou teplotou 19,7 stupně, což bylo méně než v šesti jiných červencích po roce 1960.

Současné sucho přesto získalo jeden nenápadný primát, který varuje před tím, že nejde o okamžitý výkyv v atmosféře, ale že se děje něco opravdu neobvyklého. Letošek přinesl nejvyšší dubnové a květnové teploty v historii. Proto bylo celé období od dubna do července v průměru o tři stupně nad průměrem. Pro srovnání může posloužit dosud extrémní rok 2003, který se v dubnu až v červenci dostal 1,2 stupně nad průměr. Právě tento vývoj upomíná nástup legendárního sucha v roce 1947.

Také tehdy začaly teploty růst už brzy na jaře. „Po odeznění oblevy se rychle oteplovalo, v polovině dubna vystoupila maxima v Praze až na 24 stupňů. O měsíc později, 15. května, dosahovala maxima ojediněle až k 29 stupňům. Měsíce červen, červenec a srpen byly z větší části velmi teplé, s maximální denní teplotou 30 až 34 stupňů,“ stojí v dobových dokumentech. Dají se použít i na letošní rok s tím, že dubnové teploty vystoupily nad 20 stupňů o něco dříve a květnová maxima 30 stupňů se naopak o pár dnů zpozdila. Ani rok 1947 nepřinesl denní extrémy, udržel však teploty vysoko delší dobu.

Rizika letošního roku nepřekračují poměry „pětisetletého sucha“ v polovině minulého století, experti však varují před něčím jiným. Prý nelze vyloučit, že se zabíhá nový model počasí, který se vyznačuje vyššími teplotami a nižším objemem srážek v jarních měsících. Už při hodnocení sucha 2015 si lidé z ČHMÚ povšimli, že se něco mění. V letech 2011–2015 poklesl objem jarních srážek proti obvyklému průměru o třicet procent. To se letos ještě prohloubilo, když napršela pouze polovina obvyklého objemu. Pokud se k tomu přidají vysoké teploty od dubna do června, jaké Česko v menší míře poznalo i v minulých dvou letech, pak se současné sucho může stát normou. Odvážnou myšlenku ovšem žádný z vědců nemůže potvrdit ani vyvrátit.

Není složité vysvětlit, proč letos přišlo mimořádné sucho. „Od února se drží nad Velkou Británií a Skandinávií oblasti vysokého tlaku vzduchu, které zcela blokují vliv Atlantiku. Tlakové níže, které mohou přinést déšť, proto obcházejí Evropu obloukem a od konce dubna stále fouká suchý vítr,“ vysvětluje v deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung německý meteorolog Adrian Leyser. Také sucho z roku 2015 způsobila tlaková výše, která se táhla od Skandinávie až do Polska. Nejen zablokovala dešťové mraky z Atlantiku, ale po svém okraji ještě přitáhla tropický vzduch ze Sahary. Něco podobného se přihodilo i v roce 2003. Přesto je letošní blokáda dešťových mraků a chladného vzduchu od Atlantiku unikátní. „Nemohu si vzpomenout, že by někdy vydržela tak dlouho,“ tvrdí Leyser. Proto se ani neodvažuje tvrdit, že se stejně dlouhý výpadek bude opakovat třeba napřesrok.

Dražší obilí a invaze kůrovců

V dramatickém hodnocení letního počasí Česko za okolními zeměmi zaostává. K dispozici nejsou superlativy typu lotyšské Rigy, kde nespadla kapka od 26. dubna, nebo Baltského moře, jehož teplota se letos přiblížila na jeden až dva stupně Středozemnímu moři na francouzském pobřeží. Není divu, například z německých spolkových zemí bylo suchem méně než Česko zasaženo jen Bavorsko. Proto si také reprezentanti těch hospodářských odvětví, které suchem obvykle trpí nejvíc, nějak mimořádně nestěžují. „Ovoce na tom zdá se bude velmi dobře, zelenina či rané brambory jsou často pod závlahou, brambory ostatní pak ve vyšších polohách,“ bilancuje jménem Agrární komory Jiří Felčárek. Sklizeň řepky vypadá dokonce slibně, poklesnou ovšem výnosy obilí. Přesto by ztráty neměly překročit 10–15 procent stejně jako v minulém roce a větší potíže budou jen ve východních a středních Čechách. Problém zřejmě čeká pivovary, které budou těžko shánět dostatek kvalitního ječmene pro výrobu sladu. Nejde o katastrofu, ale ani optimismus není namístě. „Nízká celková sklizeň v České republice podruhé za sebou a propad produkce ve světě bude pravděpodobně znamenat tlak na zvýšení ceny,“ shrnují agrárníci.

Energetici tvrdí, že situaci mají pod kontrolou. Vedro zatím Čechy nedonutilo k mimořádným investicím do klimatizace a větší dodávky elektřiny nejsou třeba. „U celkové spotřeby se pohybuje nárůst zhruba dvě až tři procenta, v opravdových extrémech může jít až o čtyři procenta,“ bilancuje požadavky klimatizací mluvčí společnosti ČEZ Roman Gazdík a upozorňuje, že se tím zdaleka nevyrovná sezonní pokles spotřeby, která je v létě proti zimě o třetinu nižší. Sucho neohrožuje ani provoz atomových elektráren. „V Dukovanech jsou všechny čtyři reaktory na sto procentech, v Temelíně je na 100 procentech reaktor prvního bloku a na druhém bloku probíhá od 30. června pravidelná odstávka,“ uvedl Gazdík. Připouští, že spotřeba vody i její teplota při vypouštění je vyšší než v zimním období, elektrárny však stále s rezervou plní podmínky, kdy není potřeba omezovat provoz nebo výkon reaktoru a turbogenerátoru.

Lze věřit, že reaktory mají vody dost. Podle dostupných zdrojů potřebují například Dukovany 44,3 milionu metrů krychlových ročně, přitom nedaleká přehrada v Dalešicích má v těchto dnech k dispozici 106 milionů metrů krychlových. Provoz Temelína je s ještě větší rezervou zajištěn vodou z Lipna. Obecně platí, že velké přehrady zadržují víc vody než počátkem srpna roku 2015. Například zásobní prostor Orlíku je stále naplněn do 80 procent, zatímco před třemi lety byl na polovině. Ovšem ani během sucha roku 2015 nepoklesly zásoby pod třetinu.

Vedro výrazněji děsí pouze lesníky, kteří očekávají, že ze schnoucích stromů letos vyletí čtvrtá generace kůrovců, a upozorňují, že po likvidaci lesů nebude k dispozici žádný přirozený mechanismus, který by udržel v krajině vodu. Premiér Andrej Babiš sice konzultuje ohrožení kůrovcem s ministrem zemědělství Miroslavem Tomanem, stav nouze ale nevyhlásil.

Možná přijde El Niño

Stále existuje možnost, že letošní sucho překoná své předchůdce z minulého století. Dokonce není těžké vymyslet scénář, podle kterého to napřesrok bude ještě horší. Letos by vlastně nemělo být takové vedro, protože světové počasí se dostalo do fáze La Niña, kdy značné množství tepla pohlcuje Tichý oceán. Horší by to bylo ve fázi El Niño, která dělá pravý opak a teplo uvolňuje do atmosféry. Tato fáze přijde podle očekávání právě v roce 2019.

Zatím si ale jen málokdo dokáže představit, že se Evropa přiblíží k parametrům vražedného léta 1540. Před 478 lety byl kontinent jedenáct měsíců bez vydatnějšího deště, teploty byly sedm stupňů nad dlouhodobým průměrem. Labe i Rýn bylo možné přejít suchou nohou. Dnes se člověk v Děčíně ještě namočí, pokud by se do proudu kalné vody s hloubkou osmdesát centimetrů vůbec odvážil. Tisícileté sucho se dá vyloučit, a jestli se naplní vyhlídka na stoleté sucho, o tom v blízké perspektivě rozhodnou nebesa.