Nejostřejší Havlův kritik byl filozof Petr Rezek

KOMENTÁŘ

Nejostřejší Havlův kritik byl filozof Petr Rezek
Filozof Petr Rezek (1948-2022). Foto: Jiří Peňás
2
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

V květnu 1990 dostával Václav Havel na Karlově univerzitě jeden ze svých čestných doktorátů. Poděkování začal tím, jakou radost by z toho měla maminka – paní Havlová –, která si vždy přála, aby její synek vystudoval na Univerzitě Karlově, což mu ale nebylo umožněno. Pak vysekl poklonu českým filozofům, tedy těm, kteří, jak řekl, „dokázali stát si na svém a psát a říkat pravdu bez ohledu na oběti, které s tím byly nevyhnutelně spojeny“. A několik jich vyjmenoval, veskrze šlo o jeho přátele a známé: Radim Palouš, Ivan Dubský, Zdeněk Neubauer, Josef Šafařík, Martin Palouš, Jiří Němec, Ladislav Hejdánek… Nakonec padlo i jméno Petr Rezek…

Při vyslovení tohoto jména, tedy Petr Rezek, si tehdy nejeden jen trochu informovanější člověk mohl říct: Klobouk dolů, Havel je frajer… A možná, ale to si jen tak domýšlíme, si něco takového řekl i Petr Rezek. Ale pokud si to řekl, tak jen tiše, protože nějaké osobní pocity se jeho filozofické hrdosti jen tak nedotýkaly. V každém případě šlo z Havlovy strany o projev velkorysosti a nadhledu a zároveň respektu a uznání k člověku, kterého prostě nešlo ignorovat. Nebo šlo, ale v tom právě byla ta Havlova velkorysost a nadhled.

 

Neexistoval totiž ostřejší, sžíravější a nelítostnější Havlův kritik než právě Petr Rezek. Rány, které Havlovi svým krutým spisem Filozofie a politika kýče, který v samizdatu koloval od roku 1988, zasazoval, byly o to bolestivější, že to byla kritika z pozice naprosté nezávislosti a naprosté nenapadnutelnosti. Rezkovi bylo něco po čtyřicítce, měl pověst brilantního analytika a sarkastického glosátora, intelektuála právě tak výlučného, stejně jako excentrického, muže nelítostných soudů a nepřekonatelného rozhledu (mj. v klasické opeře a vážné hudbě), bohéma ladislavoklímovského rozměru, přitom soustavného badatele v oblasti filozofických výšin. Samozřejmě stál zcela mimo nějaké oficiální struktury, vystudovaný psycholog a filozof, který ještě zastihl na studiích Jana Patočku, se živil v manuálních zaměstnáních, vydával samizdatové překlady moderní i antické filozofie a sám i filozofy překládal. Prostě žitý filozofický postoj. A zdálo by se, že přirozený Havlův spojenec v opozici.

V ní se již zcela jasně formovala Havlova postava jako přirozený vůdce se svým stylem, který se vyznačoval nespornou působivostí. Byl to Havel svých esejů a svých postojů, kterými si získal respekt v zahraničí i doma, Havel, jak ho mnozí měli rádi, právě proto, že se s ním mohli ztotožnit i v tom, co na něm bylo nedůsledné a jaksi lidské, co v něm bylo „líbivé“ a povrchní. A právě tuhle pozici Rezek podrobil ostré vivisekci, rozcupoval ji neúprosným sarkasmem a nelítostnou kritickou analýzou. Havlova koncepce „nepolitické politiky“ mu vyšla jako filozofický a politický kýč, jako předstírání a hra stavící do popředí vlastní sebeprožívání před věcným postojem se vším vědomím důsledků. Bylo to velmi zraňující až neurvalé, ale bylo to relevantní a každý, kdo to tehdy četl, se musel děsit, že na tom něco je, a také toho, jak to asi může působit na toho, o koho tehdy šlo a do kterého člověk tehdy vkládal tolik nadějí. Právem myslím mohl člověk trnout, že po takové kritice má normální člověk, byť by to byl vůdce opozice, chuť to všechno zabalit a říct: Dělejte si to sami. Naštěstí se tak nestalo a po vítězném uchopení moci subjekt oné filozofické popravy svého kata vyznamenal před nastoupenou jednotkou.

Petr Rezek pak ještě mnohé vykonal, mnohé zasvětil a mnohým možná i naháněl hrůzu. Žil dál svůj nezávislý filozofický život, ve kterém se držel svých vysokých premis a nároků. Ta kritika Havla možná byla jen epizoda v jeho filozofickém životě, ale poučná, včetně té Havlovy reakce na ni. Připomínám ji tu proto, že Petr Rezek v úterý zemřel.

×

Podobné články