2 umělec Damon McMahon

Amen Dunes. Postavit se těm velkým věcem

RECENZE

Po letech a desetiletích prožitých mimo jiné zájmem o hudbu a sledováním její scény (resp. její části) to člověk zažije už jenom zřídka, o to intenzivnější ale pak ta šťastná chvilka může být. A ještě víc, přijde-li nepředcházena nějakým zvýšeným očekáváním, ale jen mírně letargickým „OK, asi bych měl zkusit ještě tohle“. Mluvím o tom momentu, kdy si člověk pustí dříve neslyšenou desku a dostaví se pocit, že slyší něco mimořádného, že je tím zasažen podobným způsobem, jaký si pamatuje z let dospívání. I mně se nedávno poštěstilo, stalo se tak při poslechu nového alba Freedom skupiny Amen Dunes kolem newyorského umělce Damona McMahona.

Zasáhla mě skutečně hodně a vlastně nevím proč – čtenář by si jistě zasloužil kvalifikovanější doporučení. Možná se stalo jen to, že se chlapík a deska potkali v ten jediný správný okamžik, možná podobných chlapíků a dam nebude moc. Ale mám tušení, že Damon McMahon s takovou eventualitou počítá.

Freedom je jeho čtvrtá deska, jeho předcházející dráha může působit jako exemplární příklad hipsteřiny v hudbě, pro někoho možná na hranici parodie. Hrál ve dvou kapelách, které ti, kdo jejich krátkou existenci zaregistrovali, považovali za nadějné. Odebral se do srubu v horách, kde se v hudbu pokoušel proměnit nějaké své vnitřní stavy a chmury. Odebral se do Pekingu, kde se pokoušel o plus minus totéž. Ty „horské“ nahrávky vyšly jako jeho první album pod jménem Amen Dunes, příznivý recenzent je označil za „zajímavou podomácku vyrobenou psychedelii“. Zní to trochu hrozivě a dopad hudby Amen Dunes tomu odpovídal. Taky natočil EP cover verzí nějakých etiopských pop songů. Na třetí desce Love ale už dospěl k nějaké sdělnosti, aniž přitom ztratil osobitost. Je to album prajednoduchých písní, často hraných na akustické nástroje, trochu zneklidňujícím způsobem jemně rozhozených, jakoby přetřených ještě nějakou další vrstvou zvuku, díky čemuž zpěv i nástroje vytvářejí jakousi srostlou akustickou hmotu. V textech se McMahon asi vyrovnává s traumatizujícím rozchodem, ale i ta slova skládá se zvláštní kombinací předvídatelnosti a nepředvídatelnosti, uhýbají vzhůru i do hlubin nebo prostě stranou. Když McMahon o své hudbě mluví, je v tom odstup a snad i pokora, stejně jako velké ambice – ne ve smyslu touhy proslavit se. „Chtěl jsem natočit desku, která by byla tak krásná, jak je to jen možné, a byla by k užitku tolika lidem, jak je to jen možné.“ Co taky jiného, když se tvoření bere trochu vážně?

Freedom na Love navazuje i názvem, který nejjednodušším možným způsobem odkazuje k něčemu hodně velkému a těžko uchopitelnému. Je to posluchačsky nejvstřícnější deska Amen Dunes. Zní jako... kapela, možná trochu retro, úvodní Blue Roses může připomínat osmdesátkový syntezátorový pop s jemnou rytmikou, podobný, jen daleko urovnanější zvuk tehdy měla třeba skvělá společná deska Johna Calea a Briana Ena Wrong Way Up. Jiné písně z Freedom (třeba krásná Believe) mají blíž ke klasické americké písničkářské tradici. Jednoduché skladby poznamenané neustálou možností rozpadu, jako kdyby držely na posledním vlásku. Nad instrumentálním základem McMahonův hlas, trochu výše posazený, jeho barva rozhodně není prvoplánově příjemná, nijak nekřičí, a stejně z jeho zpěvu může být slyšet velká námaha. Hlas nezpěváka, který ale zpívat umí. Písně v podobném tempu přecházejí jedna v druhou, v textech se propojují věci intimní i veliké, taky zvolna přecházejí jedna v druhou. K obrazům a postavám McMahonovy osobní historie se přidávají figury velké a největší. V jedné ze skladeb je to Miki Dora, nejslavnější kalifornský surfař padesátých a šedesátých let (přitom původem Maďar!). Jako symbol svobody dosažené v osamocení někde na moři a stejně tak i nemožnosti té svobody (Dora byl dost komplikovaná osobnost). Freedom od Amen Dunes zní jako nenápadná a klidná deska, přitom je v ní velká intenzita, snad i napětí. Jako dílo člověka, který v sobě něco velkého má a to něco chce ven a chce to tak moc, až to ucpe krk a slova se pletou a písně zadrhávají pod tím náporem. Umění, dalo by se říct.

Amen Dunes: Freedom (2018). Vydavatel: Sacred Bones. Vychází 30. 3.


Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.