Strana současného německého kancléře Olafa Scholze se ocitla před předčasnými volbami v těžké situaci. Podle nejnovějšího průzkumu INSA ztratili sociální ...
Nový průzkum STEM ukazuje, že ochota poskytnout útočiště uprchlíkům z Ukrajiny trvá. Je to ovšem ochota „normativní“ – lidé deklarují, že přijmout uprchlíky v této situaci je správné. Vedle toho ovšem logicky vzrůstají obavy, co to všechno může znamenat.
Veřejnost vnímá situaci opravdu intenzivně, výzkumníci zaznamenali u dlouhodobě měřených postojů několik rekordních hodnot: rekordní nedůvěru vůči Rusku (od roku 2000), rekordní pocit, že ve střední Evropě nemusí být bezpečno (od počátku datové řady v roce 1994 nikdy tak vysoký nebyl). Ukrajinu veřejnost zjevně dřív posuzovala jen tak, že je to prostě „východ“, a její hodnocení kopírovalo hodnocení Ruska. Nyní se její hodnocení vyšvihlo o to výš, o co hodnocení Ruska kleslo.
Musíme se ale ptát, jestli výzkumníci uchopili problém tím nejlepším možným způsobem. Lidé jsou evidentně ochotní si na věc vytvářet vlastní nuancovaný názor. Česká veřejnost není žádná globální organizace a nemá názor na uprchlíky obecně. Její pohled na přijímání mladých mužů ze vzdálené Sýrie byl hodně jiný než pohled na přijímání žen a dětí z relativně blízké Ukrajiny. To zhoupnutí v názoru na Ukrajinu ukazuje, že když národ, s nímž jsme dosud přicházeli do styku hlavně jako s gastarbeitry, ukáže, že je ochoten a schopen bít se za svou svobodu, budí to respekt. Výzkumníci uvádějí, že většina postojů koreluje se spokojeností s polistopadovým vývojem a důvěrou v demokracii. To je jistě jádrem těch postojů, ale zároveň lidé nejsou takoví deterministé, aby nemohlo docházet k oněm náhlým změnám názorů.
Konkrétní pochybnost první: Výzkumníci toho hodně nadělají s „prozápadní orientací“, s důvěrou v NATO a podporou toho, aby toho dělala EU víc. Kontrastem k tomu je „proruská orientace“ na „východ“.
Každý, kdo v posledních týdnech dával pozor, vidí něco trochu jiného. Vidí, kteří premiéři jako první navštívili prezidenta Zelenského v Kyjevě, když většina ostatních evakuovala ambasády. Vidí, že země, které dohromady představují tradiční „motor“ evropské integrace, Německo a Francie, by nejraději konflikt co nejrychleji ukončily, a to prostřednictvím ukrajinských ústupků Rusku. Vidí zkrátka, že postoj různých zemí, západních i východních, je různý a je dán blízkostí k Rusku, ale nejen jí. Tady je ve stejné skupině postkomunistické a Sověty okupované Polsko a baltské země stejně jako nepostkomunistické a Sověty neokupované Finsko. Vidí, že Maďarsko má svůj solitérní postoj, jenž těmi distinkcemi, které byly dosud v módě, nelze moc vysvětlit. Vidí, že nejagilnějším západním spojencem Ukrajiny v Evropě je Velká Británie, která není v EU. „Prozápadní“ orientace je tu zkrátka hodně tupým nástrojem.
Konkrétní pochybnost druhá: STEM dělí lidi do čtyř širokých kategorií podle orientace na Západ či Východ, důvěry k ruskému narativu a podpory vojenské aktivity NATO (samozřejmě jen defenzivní a odstrašující; otázka na intervenci na Ukrajině vůbec nepadla). A v rámci tohoto dělení jim vyšlo 33 procent v kategorii „nejistí“. „Dezinformovaných“ mají šest procent a „silně proruských“ čtyři. A na otázku, kam by měla ČR do budoucna směřovat, odpovídají jen čtyři procenta, že na Východ – stejně loni jako teď. Ale loni odpovědělo 56 procent, že „někam mezi“, ale i teď je to 51 procent.
Tito nejistí příznivci mezi – říkejme jim neutralisté – nejsou zaslíbení Rusku a nejsou obětí dezinformací. V drtivé většině nikam nezmizí, protože jsou v české společnosti dlouho.
Výzkumníci nicméně věnují samostatnou kapitolu dezinformacím. Přestože připouštějí, že nemají mnoho co říct. „Kvantitativní data o celkovém dosahu těchto narativů nejsou veřejně dostupná,“ připouštějí. „Z dat STEM je možné konstatovat, že silně pozitivní pohled na Vladimira Putina mají 2 % dospělé společnosti. To znamená potenciálně tisíce lidí, kteří aktivně pomáhají k šíření a sdílení proruských dezinformací.“ To je pochybná hypotéza. Ti lidé asi neobdivují Putina díky dezinformacím a stejně tak není jisté, že mohou ovlivnit neutralisty svými dezinformacemi.
Neutralisté tu jsou setrvale. Názory některých mají odpudivou podobu, evokující atmosféru druhé republiky. Když je člověk poslouchá, jak jejich prvním instinktem je přikrčit se, neprovokovat, nebýt terč, a jejich druhým instinktem je nenávist vůči těm, kteří se přikrčit nechtějí, uvědomí si, proč se u nás tak snadno prosadila normalizace.
Ale takoví nejsou všichni. Jsou tu lidé, kteří mají před sebou příklad Rakouska, Švýcarska, Švédska či Finska, nepochybně úspěšně existujících neutrálních zemí. Performativní „stání na stráži“, deklarování jednoty a spojenectví, pro ně nemá zvláštní přitažlivost.
Myslím si, že nemají pravdu a že jejich názor neobstojí. Neutralita není jen jedna. Bývalý ukrajinský velvyslanec ve Vídni nedávno vzpomínal: „Jednou jsem mluvil se svým finským kolegou ve Vídni a prohodil jsem, vy jste neutrální jako Rakušani, a jeho to urazilo. Řekl: Snažíme se už toto označení nepoužívat, jsme v EU a tak dále... Rakušani to tak nemají. Rakušani jsou hrdě neutrální země. Myslí si, že neutralita je tajemstvím štěstí.“ Neutralita je taky drahá. Finové po konci studené války nikdy výdaje na obranu neseškrtali. Švédové ano a dnes toho litují. A co povinná vojenská služba, jak by se vám líbila? Rozhodně nelze klást mechanické rovnítko mezi „neutrální“ a „antimilitaristické“. Antimilitaristický je bundeswehr, a Německo je v NATO.
Pak je tu taky realistická úvaha, že není dobré být nárazníkovou zemí na hranici s Ruskem. Tou nejsme, protože počet zemí mezi námi a Ruskem je aspoň dvě. Ale není žádný matematický, přírodní ani společenský zákon, který by dokazoval, že ze 2 se nemůže stát 1 a z 1 se nemůže stát 0. Takže je třeba se pojišťovat.
Ale o tom je třeba s nimi mluvit. Argument „jste dezinformovaní“ na ně nezabírá.
Nezabírá na nikoho. Že by se jim věnovalo tolik pozornosti proto, že je to nový obor usilující o své místo na slunci, rozuměj pracovní místa a zakázky pro certifikované experty. Zatímco diskuse s neutralisty zůstává polem neoraným, protože to chce skutečné přesvědčovací úsilí a dialog, a ne prefabrikované myšlenkové formulky?
00:08
