Scrutonův oheň v katakombách

Komentář

Scrutonův oheň v katakombáchKomentář
Roger Scruton Foto:

Foto: Shutterstock

Komentáře

Jiří Peňás

Naše kultura je kulturou katakomb, ve kterých nezdolní mniši uchovávají věčný oheň, napsal v závěru knihy Průvodce inteligentního člověka po moderní kultuře Roger Scruton. Po jeho odchodu se plamen toho ohně zachvěl a řady oněch „nezdolných mnichů“ ztratily svého opata.

V té dvacet let staré knize, jedné z asi padesáti, které napsal, a asi patnácti přeložených do češtiny, podal velmi osobní pohled na cestu evropské kultury uplynulých dvou set let: od rozvodu s náboženstvím v době osvícenské přes modernismus až po dnešek, kdy se jako by ocitla na konci cesty, bezradná, co si počít se zátěží hodnot v ranci, když je všude kolem plno lehkosti, zábavy, hluku.

Je to vášnivá a jízlivá obhajoba kultury v její vyšší a kritičtější podobě, protože nejenže za to prostě stojí, ale jak věřil, právě ona je schopna poskytnout člověku vědomí etických vazeb, bez nichž sice „můžeme o světě vědět cokoli, ale nevíme, co při tom máme cítit“.

Scruton se v ní nejprve ptá, v jaké době žijeme. Je současná civilizace pokračováním linie táhnoucí se od antiky po moderní věk, či jsou pouta zpřetrhána a my jsme se ocitli v éře pokulturní, v níž jsou staré hodnoty dobré leda k tomu, aby na ně padal prach v nudném muzeu, kam člověk vstoupí nanejvýš se školním dozorem?

Co ale „kultura“ pro konzervativce, byť britského, vlastně je? Definic jsou od konce 18. století, kdy s termínem přišli němečtí romantikové, celé knihovny. Na jedné straně je kultura to, co udržuje integritu národa, co si společenství vytváří samo ze sebe, a co tedy má v národě každý. Na straně druhé je kultura jen to, co vlastní pouze elita, o jejíž výchovu se stará univerzita či podobná instituce.

Pro konzervativce však ani jedno takové vymezení nestačí, jeho především zajímá, které hodnoty se kulturou předávají a k čemu vedou ty, kdo je sdílejí. Pro Scrutona je důležitá spjatost kultury s náboženstvím, jehož je kultura světskou alternativou. To, co mají náboženství a kultura společné, je, že v jejich světle je člověk bytostí etickou, podléhající soudu. Bez této „soudní“ pravomoci, která staví člověka před nutnost mravní volby a nabízí mu tím svobodu, se společnost rozpadá „do prachu individualismu“, jak takový stav popsal před dvěma sty lety zakladatel konzervativismu Edmund Burke.
Od „osvíceného“ konce 18. století jde v západní Evropě kultura svou vlastní cestou. Ustupuje od posvátného, vzniká její nové sebevědomí. Také společnost chce nahradit tradiční, Bohem posvěcenou monarchistickou vládu novou „společenskou smlouvou“. Výsledkem je první totalitní stát a první státní teror. Tváří v tvář k němu nalézají konzervativci smysl předsudků a tradice. Idea Boha je otřesena a už se ji nikdy nepodaří resuscitovat. Umění, které vyrostlo z posvátného pohledu na život, nalézá posvátné v sobě samém. Rodí se estetické cítění a estetický ideál. Rodí se romantické hnutí, které během poměrně krátké doby ze sebe vydalo vrcholná umělecká díla hudební, výtvarná i básnická, jejichž krása nás stačí naplňovat rozkoší ještě dnes, ba právě dnes. Brzy přichází rozčarování. Náhradní pramen za posvátno vysychá a vysoké umění, které samozřejmě vzniká dál, bude už trvale provázet prožitek ztráty a stesku za ztracenou jistotou.

Právě tehdy se však do té doby nerozlišený proud umění a kultury rozděluje. Jeden její kalný tok se vydává směrem k cynismu a sentimentu, dvěma stranám jedné mince, jež obě znamenají zpředmětnění umění, jeho převedení do kategorie zboží. Tehdy se na scéně objevuje pornografie a kýč, dva univerzální produkty spotřební společnosti, která, řekneme-li to aforismem Oscara Wildea, „zná cenu všeho, ale hodnotu ničeho“. Druhé rameno se obrací proti tomuto proudu a hráze staví co nejvýše nad okolním močálem-tržištěm. Ze šoku a znechucení nad povahou moderního světa, kde je všechno na prodej, brání vysoké umění hodnoty citovosti a krásy, přičemž se odcizuje většině obyčejných lidí. Vzniká modernismus, čestně beznadějný pokus vrátit posvátný ideál na zem ve světské podobě. Wagner, Baudelaire a Manet jsou jeho velkými rodiči. V díle každého z nich a jejich následovníků, Picassa, Elliota, Joyce, Stravinského, nacházíme velkolepý pomník zápasu mezi náboženstvím, vysokou kulturou a moderním světem.

Jenže na pomník přináší květiny stále méně lidí a držet u něj stráž zdá se čím dál zbytečnější, absurdnější. Rozumět tomu, proč u tohoto hrobu stát a proč jej uctívat, totiž vyžaduje vědomosti, schopnosti, sebekázeň a studium: samé podmínky dospělého světa. Nic není přitom společnosti založené na rychlosti, s jakou uspokojuje potřeby, vzdálenější. Vyhraněný étos modernismu se vyčerpal. Jeho bohy obklopil houf modernistických kněží a vykladačů, kteří mumláním zahalili oltáře do neproniknutelného dýmu interpretací, snobských žvástů a nesmyslů. Modernistického nebo avantgardního umělce sešněrovaly požadavky kritiky, která určovala, co je progresivní a co ne. Spoutaní bozi hledali cestu, jak z askeze ven, a našli ji ve velkolepé fintě, jak zůstat progresivní a přitom si nedělat starosti s disciplínou: v postmodernismu. Kýč a nepůvodnost, do té doby přísně zakázané, byly povoleny. Vážné tváře modernistů vystřídaly nadrzlé výrazy postmodernistů.
Lamentace konzervativního elitáře však ještě nekončí, ale čím blíže dnešku, tím více nabírá na vášnivosti. Nejhlubší propast mezi vysokou kulturou a dneškem vyhloubila masová popkultura, jejíž hřmot ovládl i místa, která dříve patřila tichu a intimitě. Je to kultura mládí, která má svůj jazyk, zvyky, teritorium a ekonomiku. Je šířena médii, jejichž veselé objetí drtí každou odlišnost a zvláštnost; každou přečnívající hodnotu osekávají do typizované velikosti, která padne všem, ale doopravdy nikomu. Mládí je popkulturou vyzdviženo na samý vrchol života, jenom v mládí se život naplňuje a má smysl. Proto není v této kultuře ničeho jiného třeba než být součástí kmene, přijmout jeho rituály, uctívat jeho totemy; a vydržet co nejdéle s make-upem mládí.

Toto je dnes oficiální kultura západních demokracií: „Každičký kousek veřejného prostoru naší země je vyplněn popem, politici všech přesvědčení vyhledávají podporu těch, kdo jej vytvářejí a prodávají, a lidé, kteří se uchylují do posledních zbývajících mikrosvětů ticha, jsou ohroženým druhem, za nějž ekologické organizace nikdy bojovat nebudou.“ Člověk, který brání vzdálené kulturní vrcholy, působí směšně a beznadějně zastarale. Spoléhat nelze ani na potenciální spojence intelektuály, kteří naopak často celou svou duchaplnost a energii věnují tomu, aby okolí přesvědčili, že také oni nemají s vysokou západní kulturou nic společného, že naopak jejich úkolem je podkopávat zbytky jejích majestátních ruin. Horizont se zdá zastřený, i když pestrobarevnými mračny.

Scrutonův popis je pochmurný, byť jen pro ty, kdo situaci cítí podobně jako on: těm ostatním je to jedno, buď nevědí, o čem je řeč, nebo se z toho třeba i radují. „Vstoupili jsme do duchovní pustiny, naše vzdělávací instituce již nejsou nositelkami vysoké kultury a veřejný život byl zjednodušen až na úroveň idiocie,“ napsal Scruton o Británii konce 90. let. Co tedy zbývá? Uchovávat věčný plamen jako ti evropští mnichové v dobách temna? Hledat cestu do kostela a v něm zkusit zaslechnout šepot, jímž se na nás obrací jazyk kultury, která znala posvátnou řeč? Nebo je to vše jen smutný šepot, s nímž se melancholik brání proti proudu času, se kterým stejně nic nenadělá? Tak aspoň udržet ten plamen v katakombách.

Další články autora Jiřího Peňáse najdete zde