2

Stát stresuje děti a mrhá talenty

Témata: ,

Pátek 1. března byl posledním dnem, kdy děti z pátých, sedmých a devátých tříd mohly podat přihlášky na střední školy. Kvůli zkostnatělé regulaci, instinktům průměrnosti a touze školského establishmentu mít co nejjednodušší práci je to pro studenty výrazně víc stresující záležitost, než by musela být. Každý si může do prvního kola přijímacích zkoušek, které jsou byrokraticky jednotné a dělají se podle testů státní instituce CERMAT, podat jen dvě přihlášky. Neomezený počet je možné dávat až ve druhém kole. To už ale většina kvalitních a studenty žádaných škol vůbec nevypisuje. Má plno. A nemá jediný důvod, aby se administrativně obtěžovala s dalšími koly, kde už si bude moci vybírat jen z těch, kdo se v prvním kole na školu podle svých představ nedostali. Druhé kolo je pro obě strany z nouze ctnost. Studenti se musejí ucházet o školu, o kterou neměli největší zájem. A školy vědí, že už si vybírají z těch, kdo na školu podle své volby nedosáhli. Motivace na obou stranách je velmi nízká. Proto všichni přistupují k přijímačkám na střední školy tak, že se rozhoduje fakticky v jednom kole, v němž jim politici dávají jen dvě šance.

Nastupuje myšlení, které úplně zbytečně zvyšuje stres a zabíjí ambice. Kdyby nebyl žádný byrokratický limit a každý si mohl podávat přihlášek, kolik chce, poslal by si je na všechny školy, kam by se skutečně toužil dostat. A čekal by, kde to vyjde. Nevzdal by se svých ambicí hned na startovní čáře, ve chvíli, kdy si vůbec poprvé sám vybírá školu podle svých přání. Při vstupu na základní školy v šesti letech za prvňáčky ještě zcela rozhodují rodiče.

V jedenácti, třinácti nebo patnácti letech už je mnohem větší prostor pro projevení vlastních zájmů, představ a ambicí. Se dvěma přihláškami ale přichází velmi nezdravá kalkulace. Jen málokdo do toho půjde vabank, bude riskovat a vsadí své jediné dvě střely na školy, po nichž skutečně touží. Drtivá většina půjde na jistotu. Minimálně s jednou, ale často hned se dvěma přihláškami. Podívá se, jaká je šance dostat se na vyhlédnutou školu. A když uvidí, že je to třeba 1 : 8, zacouvá. Pokud je odvážnější povahy a nevadí mu risk, pošle tam jednu přihlášku. Druhou na jistotu na nějakou pro něj průměrně atraktivní školu, kde uvidí šance třeba 1 : 3. Ti, kdo dávají přednost jistotám před výzvami, rovnou pošlou své dvě šance na ty školy, které jsou pro ně průměrně atraktivní.

Ve finále ztrácejí všichni. Nejlepší děti se často nedostanou na nejlepší školy, protože se tam kvůli svazujícím pravidlům vůbec nepřihlásí. A současně nejlepší školy nedostanou ty nejlepší děti. Je to spolehlivá cesta, jak mrhat talenty, ambicemi a entuziasmem. Nemá vítěze. S výjimkou školní byrokracie, které tento systém ulehčuje rozhodování a administrativu. Nesmyslný byl už na přelomu tisíciletí, kdy se za druhé socialistické vlády v historii Česka zrodil. Dnes, o třináct let později, při současném stavu informačních technologií, působí úplně zvráceně.

Sociální inženýři proti dětem

Pravidla pro vstup na střední školy byla velmi svobodná. Každý student si mohl podávat neomezený počet přihlášek. Nemusel pod tlakem regulace nijak taktizovat a krotit své ambice. V roce 2002 ale vítězí ve volbách sociální demokracie pod vedením Vladimíra Špidly. Spolu s lidovci a tehdejší Unií svobody se začíná skládat druhá česká socialistická vláda. Má úplně jiné DNA než předchozí mocensko-transakční kabinet Miloše Zemana, v němž se propojuje politika s byznysem. A řeší se témata jako privatizace bank, plynárenského monopolu Transgas nebo (nakonec neúspěšná) privatizace energetické společnosti ČEZ. Po Zemanových mocensky orientovaných starosocialistech přicházejí Špidlovi sociální inženýři s ambicemi skutečně měnit společnost podle své levicové ideologie. První zárodky moderní české progresivní levice. Ministryní školství ve Špidlově vládě se stává dlouhodobě nejpopulárnější česká politička Petra Buzková.

Ta sama o sobě žádnou přesvědčenou progresivní levicovou idealistkou není, byť bývá za pionýrku moderní levice často označována. Na ministerstvo školství ale přichází s ambicemi něco tam skutečně dokázat, aby se zbavila nálepek, že je líná a hloupá, což se v té době úspěšně dařilo ve veřejném prostoru šířit jejímu vulgárnímu stranickému konkurentovi Miloši Zemanovi.

Buzková, která v roce 2006 politiku opustila a dnes se živí jako advokátka specializovaná na finanční právo, moc chtěla dokázat, že to dokáže a že promění české školství. Pustila se do nového školského zákona. Různé zájmové skupiny ve straně a ve školství, kterým silně podléhala, do něj prosadily spoustu byrokratických a rovnostářských regulací. Mimo jiné i právě brutální regulaci počtu přihlášek do prvního kola na střední školy na pouhou jednu. Sama Petra Buzková žádnou ideologickou rovnostářkou nebyla. Ještě při nástupu na ministerstvo tvrdila, jak svou dceru pošle na běžnou základní školu, ta však pár měsíců po tomto výroku nastoupila do drahého Francouzského lycea. Klasický levicový kaviár (jak říkají Francouzi).

Regulace jedné přihlášky poprvé platila v roce 2005. Buzková svůj experiment na dětech hájila analýzou, kterou si na podzim téhož roku dalo její ministerstvo zpracovat a došlo se v ní k závěru, že devět dětí z deseti se dostalo na školu podle své volby. To byl samozřejmě logický nesmysl. Analýza neříkala nic jiného než to, že devět z deseti dětí se dostalo na školy, kam si tu první přihlášku poslalo. Vůbec nezohledňovala, jak moc si studenti snížili laťku ambicí a šli na jistotu. „Analýza musí vycházet ze statistických dat. Nemůžeme se opírat o nějaké anonymní průzkumy mezi dětmi,“ hájila se logicky nesmyslně Petra Buzková.

Mezi ostré kritiky tehdy patřil současný předseda školského výboru Poslanecké sněmovny za ODS Václav Klaus ml. Toho času ředitel gymnázia PORG, jehož studenti dosahují výborných výsledků u maturit. „Buď prostě přijmeme názor, že stát nemá právo omezovat rodiče a žáky v počtu přihlášek na střední školy, nebo přijmeme názor, že je to tak v pořádku, protože za komunismu to bylo stejně a také každý nějakou školu vychodil,“ kritizuje socialistickou regulaci v roce 2005. „Dělat o tomto rozporu analýzy ve smyslu, kolik žáků chodí letos na gymnázium oproti loňsku, a dokonce z toho něco vyvozovat, je jen politicky mazané vypouštění mlhy,“ dodává Klaus.

Tlak na jednu přihlášku byl klasickým tlakem průměrných. Děti s horšími výsledky žily delší dobu v nejistotě, na jakou školu se dostaly. Musely čekat na to, až jejich u přijímaček úspěšnější konkurenti potvrdí, na kterou školu skutečně nastoupí. Ředitelé méně atraktivních škol zase neměli hned jistotu, kdo z nejúspěšnějších k nim nakonec přijde a komu dalšímu mohou místa nabídnout. Přijímání na střední školy to protahovalo. Školní byrokracii to přidávalo práci. Proto volali po regulaci a Petra Buzková jim šla ochotně na ruku.

Ve volbách 2006 vítězí ODS, která nakonec sestaví vládu s lidovci a Zelenými. Právě jim odevzdává ministerstvo školství. Tato nominálně pravicová vláda ale poměry v přístupu na střední školy nijak výrazně neuvolní. Druhý zelený ministr školství Ondřej Liška v roce 2008 navrhuje rozšíření na dvě přihlášky. Po tvrdém boji uvnitř vlády a přes tvrdý odpor opoziční ČSSD nakonec ODS prosazuje, aby přihlášky mohly být tři. Tehdy to občanští demokraté prodávají jako velké uvolnění. Odpor přichází nejen od Zelených, ale i od koaličních lidovců. Tehdejší lidovecká poslankyně, dnes europoslankyně Michaela Šojdrová, původním povoláním učitelka, tvrdě hájí pokračování v politice jediné přihlášky.

Tvrdá regulace setrvává i za další pravicové vlády Petra Nečase s TOP 09 a Věcmi veřejnými. Ministr školství Josef Dobeš v dresu posledně jmenované strany opět přichází s návrhem na návrat k jediné přihlášce. Dosavadní historie přihláškové regulace končí tím, že jsme ze tří opět na dvou. Nesmyslný systém regulace vedený jen pohodlností přežívá, ať vládne pravice, levice, nebo oligarcha Andrej Babiš.

Ničivá pohodlnost

Za dnešní digitální revoluce, která už zasahuje nejen soukromý byznys, ale i veřejnou správu, působí regulace přihlášek ještě víc nesmyslně a destruktivně. V době, kdy fungují datové schránky a je možné elektronicky podávat daňová přiznání, není žádný důvod, aby se nedalo relativně rychle řešit i vyřízení a administrování neomezeného počtu přihlášek na střední školy. Zvlášť když ještě mezitím politici prosadili další regulaci jednotných přijímaček CERMAT z češtiny a z matematiky, k nimž musejí všechny školy při výběru studentů přihlížet aspoň z šedesáti procent. Ze zbývajících čtyřiceti mohou přidat vlastní testy a kritéria.

Proč by se dnes nemohli studenti přihlásit na libovolný počet škol za předpokladu, že by měli jen ze zákona povinnost potvrdit do určitého velmi krátkého počtu dní, na kterou ze škol, kam se dostali, skutečně nastoupí? Pokud potvrzení nepřijde, škola automaticky nabízí místa dětem, které skončily v žebříčku níž. A tak postupujeme až do chvíle, než naplní svou kapacitu. Při krátkých povinných lhůtách na potvrzení pro přijaté se takto dá přijímací řízení vyřídit během pár týdnů. Jistě, někteří budou žít déle v nejistotě, kam se skutečně dostanou. Není to ale nesrovnatelně menší cena, než když se musí už na startu stresovat svazující regulací, kam pošlou své dvě jediné přihlášky, a vážením rizika si srážet ambice?

Přemoci nechuť ke srovnávání

Když je vůle, dá se jistě vymyslet i sofistikovaný a přitom průhledný systém při přijímání na střední školy. Stačí přemoci hluboce zakořeněný odpor ke srovnávání. V parlamentních lavicích sedí zrovna teď několik úspěšných ředitelů gymnázií, kteří se v pedagogické praxi velmi dobře orientují. Kromě už výše zmíněného Václava Klause ml. je to senátor za Prahu 6 Jan Růžička, bývalý ředitel Gymnázia Jana Keplera, jednoho z vůbec nejlepších v zemi. Nebo poslanec za KDU-ČSL Marek Výborný, který před vstupem do sněmovny řídil gymnázium ve východočeských Pardubicích. Aliance schopných exředitelů napříč stranami by mohla být dobrou platformou k uvolnění nesmyslné regulace. „Není potřeba vymýšlet nic světoborného. Nejjednodušší by bylo, kdyby se konečně prosadily pořád odkládané testy znalostí studentů v pátých a devátých třídách,“ říká Výborný. „Studenti by věděli, jak na tom jsou. Školy by zveřejnily, jaké je zpravidla nejnižší skóre, s jakým se k nim ještě studenti dostávají. Obě strany by orientačně věděly, jak na tom jsou a jaké jsou jejich šance. Kdyby ty testy byly dobře udělané, tak by mohly nahradit i přijímačky. Studenti by si ušetřili stres, školy byrokracii a každý by si přirozeně našel místo, na nějž má schopnosti,“ je přesvědčen Výborný.

Jenže povinné srovnávací testy pro páté a deváté třídy se stále nepodařilo prosadit. Jsme svědky série neustálých odkladů podobně jako třeba u povinné státní maturity z matematiky.

Znát jasně, jak na tom kdo je, než se hlásí na střední školu, by přitom všem usnadnilo život a studenty zbavilo zbytečného stresu. Měsíce dopředu by věděli, na jakou školu skutečně mají. Podobně dnes funguje mezinárodní maturita IB (International Baccalaureate Diploma). Právě podle jejích mezinárodně široce respektovaných výsledků si vybírají nejlepší světové univerzity. Studenti pak už v mnoha případech vůbec nemusejí skládat přijímací zkoušky. IB je časově docela dlouhý proces z řady předmětů a už před jeho skutečným absolvováním studenti tuší, jaké výsledky v něm mohou očekávat. Nejvyšší možný počet bodů je 45. Své očekávané skóre pak rozesílají libovolnému počtu univerzit po světě. A ty, kde na přijetí jejich skóre v testech IB stačí, jim už rovnou posílají nabídky, že je automaticky vezmou, pokud toho očekávaného skóre v testech skutečně dosáhnou. Zároveň jsou veřejně dostupné informace, jaké skóre je zpravidla nepodkročitelnou laťkou pro vstup na vybranou univerzitu.

Jasný, průhledný systém, který šetří studentům čas tím, že nemusejí absolvovat další a další přijímací zkoušky, je zbavuje stresu z nich. Prověřuje dlouhodobější znalosti. A snižuje byrokracii při vzájemném hledání škol a studentů podle svých nároků.

Místo hledání systému, který podporuje zdravé ambice a talent u co nejvíce dětí, se bohužel plýtvá v politických debatách o školství energie na zástupných a okrajových tématech, jako je nucená inkluze nebo indoktrinace dětí při „občanském vzdělávání“. Ta jejich stoupencům ani nepřinášejí politický kapitál, protože většina společnosti je spíš odmítá. Co nejhladší vstup dětí na vyvolenou střední školu je přitom potenciálně politicky velmi populární téma, které řeší většina rodin.


/
analytička

Zabývá se politikou a ekonomikou. Těmto tématům se věnovala ve všech hlavních denících. Pracovala jako redaktorka a vedoucí ekonomické rubriky MF Dnes. Poté vedla ekonomickou rubriku týdeníku Respekt. Od roku 2003 do roku 2009 byla hlavní analytičkou Hospodářských novin. Stejnou pozici zastávala od roku 2009 do října 2013 v Lidových novinách. Pravidelně komentuje ekonomiku pro Český rozhlas a Českou televizi.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.