Kde domov můj?

FEJETON

Kde domov můj?
Město Lucemburk Foto: Shutterstock
1
Komentáře

Jan Burian

Desátému českému králi, otci otce vlasti Karla IV., se u nás říkalo Jan Lucemburský, ale v cizině proslul i jako Jan Český. To bylo asi tak všechno, co jsem věděl o Lucembursku předtím, než mě tam na začátku září pozvali. Mohl bych přidat ještě Radio Luxembourg, zvané familiárně Laxík, které v poválečných letech formovalo hudební vkus několika generací nejnovějšími hity a dalo se naladit i u nás. To už ale od roku 1992 nevysílá a pomalu si na něj nikdo nevzpomene. Jinak jsem se vydal do zcela neznámé země a říkal si při tom, jak strašně málo vím o některých koutech Evropské unie.

Lucemburčané jsou prý mentálně napůl Němci a napůl Francouzi, řekl mi jeden z krajanů. Pravil, že mají v sobě to nejlepší z obou těchto národů – německou solidnost a francouzské umění žít. Tak nějak to řekl. Má to tam rád.

I mně se v Lucemburku zalíbilo okamžitě. Mají nejvyšší HDP na jednoho obyvatele na světě a jahodové špízy namáčené v čokoládě. To první je člověku dost jedno, ale to druhé! Ta chuť se vám vryje do paměti na věčné časy a nikdy jinak. Chodil jsem si pro jahody přímo do lůna lunaparku, který se nacházel naproti naší ambasádě. Říká se mu Schueberfouer a na tři týdny v roce ovládne prostor bývalého tržiště, jež tu založil Jan Lucemburský před téměř sedmi sty lety. Tam, kde se dříve obchodovalo, se lidé později začali bavit a hrát si. V prvním desetiletí dvacátého století tu postavili horskou dráhu a ruské kolo. A dnes navštěvuje Schueberfouer kolem dvou milionů lidí a před časem tu napočítali 184 atrakcí a 54 restaurací všeho druhu. A ty jahodové špízy k tomu. Krásné místo.

Můj lucemburský koncert měl být věnován vzpomínce na srpen 1968. Ujal jsem se toho úkolu rád. Takové nabídky se neodmítají. Především proto, že když si nebudeme připomínat ruskou invazi v roce 1968, skončíme nejspíš brzy všichni na Václaváku s transparenty, že chceme levný plyn z Ruska, a následně se staneme členy nějaké novodobé Varšavské smlouvy.

Zpíval jsem na zvláštním poetickém místě – v jeskyni, která se nachází dost daleko od hlavního města. Přijelo tam asi šedesát Čechů, několik Lucemburčanů a jeden Polák. Hrál jsem skoro dvě hodiny. Snesl se večer, pódium, osvětlené v ukrajinských národních barvách intimně zešeřelo. Za odměnu mi pan velvyslanec Bärtl slíbil, že spolu ve sportovním letadle obletíme celou zemi.

Do té doby jsem se domníval, že by mě v životě nikdo nedostal do stroje, který vypadá, jako by ho někdo ukradl ze zdejšího lunaparku. Měl jen jedny postranní dveře a vepředu jedinou vrtuli. Ale zvědavost zvítězila nad pudem sebezáchovy, a to bylo dobře.

Zpočátku se dělo přesně to, před čím mě můj pilot varoval. „Chvílemi se bude letadlo třást, jako kdybyste jel traktorem po mizerné lesní cestě.“

Ale po chvíli to buď přestalo, nebo jsem to zapomněl vnímat. Rozevřela se pod námi malebná krajina země otce našeho otce vlasti a my jsme za hodinku letu obletěli všechny lucemburské hrady a zámky: Larochette, Beaufort, Vianden, Bourscheid i Esch-sur-Sûre. Už podle názvu smíšenina německé solidnosti a francouzského umění žít.

Když jsme letěli přes Schengen, málem jsem do mikrofonu a do sluchátek začal zpívat hymnu: Kde domov můj! Kde je ten domov? No přece tady dole, všude.