„Socialismus udělal z lidí šílené egoisty. Flákat se patřilo k životnímu stylu“

Architekt Miroslav Šik, syn autora komunistické ekonomické reformy Oty Šika, učil třicet let ve švýcarském Curychu na ETH, jedné z nejlepších škol architektury. Věnoval se architektuře bydlení. V rozhovoru z února 2019 popisuje, proč je krize bydlení, která nyní patří v Praze k nejhorším v Evropě, fenoménem všech velkých prosperujících metropolí a jak se jí dá čelit. Vysvětluje na vlastních zkušenostech, jak město ničí stěhování bank, firem a úřadů na periferii.

„V Česku se hned po roce 1989 začalo zadělávat na velkou bytovou krizi, kterou teď především v Praze zažíváme,“ říká Miroslav Šik v rozhovoru pro Echo.

Čím se na ni zadělalo?

Městské části začaly ve velkém, často za velmi levné peníze privatizovat byty. Nikoli těm, kdo nabídli nejvíc, ani těm, kdo měli nižší příjmy a na komerční bydlení by těžko dosáhli. Prodávaly je těm, kteří v nich prostě po roce 1989 bydleli. Strašně dlouho se také udržovala regulace nájmů. Ta byla také hrozně nespravedlivá. Bez ohledu na příjem a sociální status chránila jen lidi, kteří prostě v té chvíli v těch bytech zrovna žili.

Regulace nájmů definitivně skončila až v roce 2012, přestože ji Ústavní soud opakovaně prohlašoval za protiústavní. Rušil regulační vyhlášky, ale stát je pořád nahrazoval novými zákony. Protahovaná regulace diskriminovala majitele domů i všechny lidi, kteří neměli regulované byty, protože jim zvyšovala ceny bydlení.

Mluvíte jako moje česká manželka. Žijeme v Praze v Hellichově ulici na Malé Straně. My jsme si ten byt za vydělané peníze z mého platu koupili. Ale všechny ty její známé, které s námi bydlí v domě, všichni ti umělci, co tady na Malé Straně žijí, získali za pár desítek tisíc korun byty, které dnes mají hodnotu 25 milionů korun. Zajímavé taky je, kolik bohatých lidí tady vytvořilo různé nadace, které podporují školy nebo zdravotnictví. Moje doktorandka, která píše práci o dostupném bydlení, ale při svém výzkumu nenašla jedinou nadaci nějakého bohatého filantropa, která by podporovala bydlení. Socialismus udělal z lidí šílené egoisty. Stejně jako fašismus. Moje máma, která to tady až do roku 1968 v práci zažívala a viděla, jak flákat se patřilo k životnímu stylu, tvrdila, že lidé se v socialismu, který se je tolik snažil kolektivizovat, výrazně individualizovali. A do toho vám přišla po roce 1989 ta naprosto nahodilá privatizace bytů a regulace nájmů, které vyhrotily mezi lidmi pocit nespravedlnosti. Navíc ty domy chátraly, protože regulované nájmy nezajišťovaly majitelům dost peněz na údržbu. Regulace nájmů nepáchala škody jen tady. V italské Neapoli se křesťanští demokraté dlouhé roky snažili držet regulované činže a velmi se to podepisovalo na chátrání domů.

Proč se ale tak málo kvalitních domů v centrech měst staví i pro vyšší vrstvy? V Praze jsou dodnes nejvíc ceněné čtvrti v širším centru, postavené v meziválečném období. Vinohrady, Bubeneč, Dejvice.

To, že se tyto čtvrti stále zhodnocují, není specifický pražský fenomén. Všude v Evropě vyšší střední vrstvy pochopily, že útěk z center měst není řešení. Už si zažily ten život na periferii, kam odešly za zelení, větším bezpečím. Už si to ale odžily a vidí, že jim to nevyhovuje. Všichni včetně dětí musí dlouho dojíždět do práce, škol, kroužků. Dnes už víme, že modernisty tolik prosazovaný útěk z města do zeleně na periferii lidi neuspokojil. A vracejí se do center zpátky. Už v roce 1990 jsem popsal, že i z Karlína nebo Holešovic se stanou velmi atraktivní čtvrti. Věděl jsem, že to přijde. Znal jsem to z Curychu. Tady ale tehdy všichni utíkali do zeleně. Čas ukázal, že lidé jsou výrazně komplexnější bytosti, než si utilitární architektonická moderna představovala. Proto se tyto čtvrti tak zhodnocují. Ukazuje se, že po rekonstrukcích a modernizacích je to nejkvalitnější bydlení. I ty půdorysy buržoazních domů se velmi snadno předělávají, byty se dají propojovat, zvětšovat. Máte tam velkoryse vysoké stropy, které už dnes v nových domech, kde se tlačí jen na efektivitu, nenajdete. Strašné je, že se ty modernistické vize stále na architektonických školách učí.

Je to převládající proud?

Naprosto. Problém je, že architekt je často umělec naprosto odtržený od lidí. V Curychu už tolik ne. Lidé se tomu začali strašně bránit a vytvořili tlak.

Proč Švýcaři umějí vytvořit na architekty tlak, aby stavěli podle jejich představ, a Češi ne?

Češi si našli kompenzační způsob života. Jejich byty často neodpovídají jejich představám. Hodně jich žije, a dokonce si stále kupuje byty na panelových sídlištích. Přistupují k tomu hodně pohodlně. Jsou rádi, že tam mohou dobře zaparkovat. A v pátek už utíkají z města na chalupy. To nevzniklo za socialismu. Máma vzpomínala, jak se Praha vždycky už v pátek odpoledne vylidňovala i za Hitlera. Nikde v Evropě nenajdete tolik lidí, kteří mají chaty a chalupy. Ve Švýcarsku si druhý dům nebo chatu nemůžou dovolit ani bohatí lidé. Myslím, že Češi patří k těm, pro něž kvalitní bydlení a zařízení bytů není ta nejvyšší životní priorita. Nechci, aby to vyznělo pomlouvačně. Pro Čechy ale není estetika a vůbec rituály životního stylu vysokou prioritou. Je to vidět třeba na vztahu k jídlu. Zajímá je chuť, ale zdaleka nevěnují takovou pozornost celému rituálu jídla včetně servírování jako třeba Italové nebo Francouzi. Češi tu ceremoniálnost nepotřebují. Podobné je to se vztahem k bydlení. Lidé z těch domovů hodně utíkají. Chlapi mají hospodu. To ve Švýcarsku nebo ve Francii takhle rozšířené není. Čechy zajímá praktičnost víc než krása. Chybí tady poptávka po kvalitním bydlení. I u těch vyšších vrstev. Nejdřív lidé toužili bydlet v zeleni v těch individualizovaných rodinných domečcích, které si sami vyberou z katalogu.

Nezlepšilo se to v posledních letech?

Ten individualismus, aby ten domeček byl hlavně osobitý a úplně jiný, než má soused, tady převládal hrozně dlouho. A nikdo to na periferii esteticky nereguloval. Chybí tam soulad, ty domy jsou často velmi exhibicionistické.

Celý rozhovor si můžete přečíst v knize Proměny života. Pořídit si ji můžete za zvýhodněnou cenu 469 korun. Knihu si můžete objednat ZDE. 

Rozhovory, které najdete v knize:

Ruská válka

SVĚTLANA ALEXIJEVIČOVÁ, spisovatelka
SERGEJ KARAGANOV, politolog
WESS MITCHELL, politolog
CAMERON MUNTER, diplomat
ROBERT C. O’BRIEN, právník
HARALD WELZER, sociolog
BRUNO MAÇÃES, analytik

Český svět

CYRIL HÖSCHL, psychiatr
MILAN UHDE, dramatik, politik
JAROSLAV SVOBODA, imunolog
ANDREA BARTOŠKOVÁ, archeoložka
JAROSLAV ŠTURMA, dětský psycholog
JIŘÍ SUK, historik
PETR MATĚJŮ, sociolog
FRANTIŠEK SKÁLA, výtvarník, hudebník
MIROSLAV ŠIK, architekt
LUBOMÍR KAVÁLEK, šachista
EVA JIŘIČNÁ, architektka
MARTIN BOJAR, neurolog
DAŇA HORÁKOVÁ, novinářka, politička
JINDŘICH MANN, scenárista, režisér
JIŘÍ LÁBUS, herec
LADISLAV LÁBUS, architekt
MARGARETA HRUZA, režisérka
PAVEL HOLLÄNDER, právník
JÁCHYM TOPOL, spisovatel
JAKUB TROJAN, teolog
KAREL ŠIKTANC, básník

Orientace

FRANCIS FUKUYAMA, politolog, filozof
PETER TRAWNY, filozof
ROBERT PFALLER, filozof
MÁRIA SCHMIDTOVÁ, historička
MARTIN GURRI, analytik
JEFF GEDMIN, ředitel Rádia Svobodná Evropa
ERPING ZHANG, politolog
TOBY YOUNG, dramatik, novinář
PEER STEINBRÜCK, politik
TAYLOR DOWNING, historik
DAN SCHNEIDER, právník
FRITZ VAHRENHOLT, chemik
JESSE SINGAL, novinář
ADRIAN VERMEULE, právník
DENIS MUKWEGE, lékař
ED WEST, historik, komentátor
FRANK FUREDI, sociolog
THOMAS FUCHS, filozof a psychiatr

Hodnoty a peníze

NOURIEL ROUBINI, ekonom
GÜNTHER OETTINGER, politik
LARS CHRISTENSEN, ekonom
MAREK MORA, ekonom