1 komentář

Zkuste aspoň ten „suchej únor“

komentář

Byly doby, kde jsem chtěl být opilec. Film Casablanca (z roku 1942), asi můj vůbec nejoblíbenější film, je plný skvělých scén a dialogů, které by člověk sám chtěl ve správnou chvíli pronést. Třeba jako ten, kdy Humphrey Bogart čili Rick odpovídá německému majoru Strasserovi na otázku, jaká je jeho národnost. Rick, který si předtím zapálí, pozvedne mírně skleničku a řekne, samozřejmě velmi ležérně: „Jsem opilec.“
Léta jsem se chystal říct právě to samé, pokud by nějaká taková situace nastala. „Alkoholik,“ řekl bych nějakému policajtovi nebo otravovi, který by se mě zeptal, odkud jsem. On by nejspíš otázku zopakoval, já bych to možná zkusil ještě jednou, ale pak už bych toho nechal a řekl bych: No tak dobře – jsem Čech, Česká republika, prostě Čech, Bohemian... Policista (nebo třeba by to mohla být nějaká atraktivní žena, ale to je spíš méně pravděpodobné) by pokýval hlavou a řekl něco ve stylu, že mu to bylo hned jasné.

Protože průměrný Čech nemusí ani říkat, že je alkoholik, to se přece o něm dobře ví – a on i tak vypadá. Odulý, jaksi zválený a umačkaný, výraz lehce připitomělý a přitom protřelý, něco mezi Švejkem a Špejblem. Jeho životní funkce jako by byly stále závislé na dorovnávání hladiny, duševní život na permanentní lízlosti a přiožralosti, ke které má shovívavý, ba zamilovaný vztah, takže když je řeč o pivečku či panáčku, je to, jako by řeč byla o maminčině koblížku či tatínkově fajfce.

Češi říkají, že s alkoholem je život veselejší a že bez něj by nestál zanic. No, možná… ten večer. Když jsem v životě někdy trochu více pil, byl jsem v podstatě nešťastný a život nestál zanic. Když jsem k tomu vypil někdy tvrdý, byl to projev zoufalství, naštěstí nikdy ne dlouhodobého. Myslím, že to tak obvykle je. Nevěřím na šťastné pijáky. Šťastní pijáci jsou dočasní. Neznám dlouhodobého spokojeného alkoholika. Společnost, která své pití vnímá jako projev svobody, si lže (nebo bleje) do kapsy. Ti, co mu skutečně propadli, vědí, že o žádnou svobodu nejde. Nic totiž nedokáže člověka ani celou společnost tak zotročit jako ten kelímek s trochou chlastu.

Ta scéna z Casablanky má ale jistý kontext. Rick je samozřejmě Američan – a taky tak vypadá a tak se chová. Do Maroka se schoval z osobních důvodů, když skončil jeho vztah s Ingrid Bergmanovou čili Ilsou. Němce ve svém baru nevidí rád. Francouze snese, protože jsou na tom ještě hůř než on. Je piják, protože před tímto světem není kam uprchnout. Alkohol je jeho internacionála. Je v tom důvěryhodný. My se z češství nevypijeme. Spíš se do něj vpíjíme.

(Autor je už víc než rok abstinent, cítí se mnohem lépe než kdykoli dřív a doufá, že se mu to neomrzí.)

Další články autora Jiřího Peňáse najdete zde


/
Komentátor

Názory Více

Online zprávy Více