František Bílek: 150 let od narození českého Williama Blakea

KOMENTÁŘ

František Bílek: 150 let od narození českého Williama Blakea
Bílkova vila v Praze na Hradčanech. Foto: Foto Tomáš Souček, GHMP
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Tramvaj, když vystoupá z Malostranské po Chotkově silnici k Pražskému hradu a k Dejvicím, míjí po levé straně dům, na nějž pohled nikdy úplně nezevšední. Je to „stavba ve smyslu klasného pole“, svatyně nad Prahou, „chrám i tvrz“, zkrátka Bílkova vila. Včera uběhlo sto padesát let od narození jejího pana domácího, jednoho z největších výtvarných umělců téhle země, Františka Bílka (1872–1941).

Stojí za to si tam zajít na odpolední procházku. Právě teď, kdy se brzy setmí, vynikne Bílkův ateliér ve zvláštní kráse. Dům mu sloužil jako pracovna a dílna, ale také jako jistý druh sakrálního prostoru, kde Mistr sloužil své „pobožnosti“. Bílek při nich za svitu svící četl oděn v bílé malířské říze z Písma a pak vedl kázání. Svědci mluvili o téměř mystickém zážitku, který byl zároveň v něčem trochu komický a bizarní.

 

Ne ale pro Bílka, kterého kdysi Zdenka Braunerová označila za českého Williama Blakea, mystika, který svým dílem chtěl spojit nebe se zemí, text s obrazem, vizi se skutečností. Bílek pevně věřil, že jeho umění, jeho sochy, grafiky, obrazy, jsou vyjádřením nadosobního génia, kterým tvůrce – i ten, kdo je schopen se na dílo napojit – přesahuje sám sebe směrem ke spirituálním obsahům světa a kosmu. Představoval v tom blížence básníka Otokara Březiny, jehož básnické dílo je pandánem k Bílkovu dílu výtvarnému.

Bílek věřil v ezoterické, nadosobní a vesmírné poselství umění, které je samo velkým mysteriem, v jehož chrámu umělec jako kněz vykonává nábožný obřad. Klasická církev mu přitom nestačí, byl naopak přesvědčen, že tradiční náboženství je nutné překonat směrem k univerzálnímu a všesjednocujícímu ideálu, který směřuje ke spojení harmonie a krásy.

„Chci sobě tvrz sebeskrovnější vybudovat – tvrz vyššího království zde na zemi,“ napsal Bílek svému příteli někdy před rokem 1910, kdy začal v nově vyměřené parcele bývalých hradčanských šancí uskutečňovat svou „skromnou“ ideu. Táhlo mu na čtyřicítku, od roku 1902 byl ženat s paní Bertou, s níž měl dvě děti, Bertu a Františka, byl umělcem, který si po mnoha těžkostech vydobyl své místo v české kultuře i společnosti.

Pryč je doba, kdy mu v roce 1882 rozzuřený Myslbek při spatření jeho plastik Kalvárie a Orby (jsou k vidění ve vile) doslova sebral pařížské stipendium a prohlásil, že poslední jeho student toho umí víc. To už je dávno pryč. Bílek má za sebou desetiletí, kdy zažívá největšího uznání. V roce 1902 se z jihočeského Chýnova, kde si také postavil dům podle svých představ, přestěhoval do Prahy a nyní hledá místo, kde by se uchýlil v hlavním městě Čechů. Konec letenského svahu, kde vzniká vilová čtvrť v anglickém stylu, se mu zdá ideální.

Je to Gesamtkunstwerk, komplexní dílo zcela bílkovské formy a zároveň materializovaná idea. Ten nápadný oblouk má znázorňovat „pole plné zralých klasů“, vysoké sloupy v průčelí, které připomínají také egyptské lotosové stvoly, to jsou snopy. Dům má rovnou střechu, což byla v tehdejší Praze naprostí novinka, ale i to může nést hlubší duchovní odkaz: snad Šalamounův chrám, nebo ještě spíš příbytek pro archu úmluvy, jak je popsána ve Starém zákoně. Režné zdivo a hrubá omítka byly ve své době progresivní materiály, ale zároveň znamenají původnost, přírodu a práci lidských rukou. Ideovým průsečíkem měla být socha meditujícího Mojžíše, jež měla stát ve středu elipsy, kde dnes stojí sousoší Komenský se loučí s vlastí. Bronzový Mojžíš nakonec od roku 1937 zdobí Pařížskou ulici před Staronovou synagogou. Odlitek působivé sochy schýleného proroka je součástí expozice. Jeho tvář, k níž je možné přistoupit až zcela blízko, má výraz hlubokého soustředění. Možná je to vnitřní projekce Bílka, umělce přesvědčeného, že právě on je povolán ke spáse společnosti v duchovní krizi.

Je zajímavé a výmluvné, jak daleko je tato vypjatě duchovní dimenze jeho umění vzdálená tomu, co se nyní od umění žádá a co poskytuje. A přitom ona bude právě tím, co člověka, který jen trochu ještě slovům jako duch a krása rozumí, na Bílkovi tak fascinuje a co ho tak oslovuje. Bude to i důvod, proč Bílek patří nepochybně k nejoblíbenějším českým klasikům, přestože jeho vypjatě duchovní osobnosti už asi jen málokdo rozumí. Můžeme být ale klidní, že on by si asi vůbec nerozuměl s námi.

 

×

Podobné články