Sbírej, robote! Na sklizeň už nebudou potřeba lidé?

V době, kdy budoucí prezident Masaryk chodil do školy, měla většina jeho vrstevníků zkušenosti s prací na poli. Zhruba polovina z nich mohla očekávat, že v zemědělství zůstanou po celý život. Byla to těžká dřina, robota. Jak v českých městech rostl výrobní sektor, hodně vesničanů utíkalo z nejisté existence zemědělce do pracovního poměru. Dokonce i tvrdá práce v ostravském uhelném průmyslu byla pro tehdejší mladé lidi přitažlivější než otročení na poli. Také proto, že výdělky v továrně byly vyšší a jistější. Nerozhodovalo o nich náladové počasí nebo škůdci.

Ke konci Masarykovy politické kariéry už v české části Československa netvořili zemědělci největší část pracujících. Byla jich jen necelá třetina, přečíslili je živnostníci a zaměstnanci průmyslových podniků. Zemědělci ztratili svoji početní převahu, poprvé od mladší doby kamenné, kdy sem neznámé a dávno zapomenuté národy přinesly srp, mlýnek a osivo. Nebylo to ovšem tím, že by se zbytek populace rozhodl méně jíst. Hlavním důvodem, proč počty venkovanů pracujících na poli začaly ve 20. století rychle klesat, byla rostoucí mechanizace odvětví.

Využití strojů v zemědělství ve skutečnosti zas takovou novinkou nebylo, ale dlouho se omezovalo jen na mletí obilí. První neolitičtí zemědělci drtili drobná zrnka kamennými drtičkami a později žernovy, které vyžadovaly ruční pohon. Do větších žernovů se dalo zapřáhnout zvíře, ale tak jako tak to byla namáhavá a ubíjející práce s velmi nízkou produktivitou. Už v antickém světě však lidé vynalezli vodní a větrné mlýny, které v raném středověku dorazily i do střední Evropy. Byly to první stroje, které dokázaly zpracovávat úrodu „samy“, poháněny přírodní silou zvenčí, a šetřily přitom pot a námahu živých tvorů. Na víc než tisíc let to také byly – aspoň v zemědělství – stroje poslední. Vše ostatní museli odpracovat lidé a zvířata.

Devatenácté a dvacáté století s tradičním zemědělstvím zatřáslo a postavilo je na hlavu. Nejprve začaly na pole pronikat parní stroje, zpočátku velmi drahé. Koncem 19. století stála parní mlátička kolem pěti tisíc rakouských korun, tedy tříletý plat vysokoškolsky vzdělaného inženýra. Měli na ni jen největší sedláci a nekvalifikovaná pracovní síla byla stále ještě levnější. O generaci později už stroje začaly vítězit. Komunistická propaganda v Sovětském svazu i poúnorovém Československu zavedla úplný kult traktoru. Na Západě se traktor jako kulturní ikona neujal, ale mechanizace zemědělství, poháněná spíš ekonomickými než politickými tlaky, byla minimálně stejně rychlá jako ve východním bloku. Firmy jako John Deere jsou dnes mnohamiliardovými kolosy.

Celý text Mariana Kechlibara si můžete přečíst na ECHOPRIME. Nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Předplatit si jej můžete zde.