Člověk a jeho „prohraný boj“

KOMENTÁŘ

Člověk a jeho „prohraný boj“
Znamená zemřít na smrtelnou nemoc prohru v nějakém boji? Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2025 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Stává se to pravidelně. Když se v médiích referuje o smrti nějakého člověka, jenž zemřel na smrtelnou nemoc, jako se to tento týden stalo devětadvacetileté herečce Anně Slováčkové, popíše se to v médiích slovy „prohrál či prohrála boj“. Vzápětí se ale ozvou kritické hlasy, podle nichž taková zápasnická rétorika zkresluje podstatu události a zesnulého člověka, který byl poražen, kromě nepochopení navíc ještě jaksi umenšuje.

Možná je to přehnaná reakce na floskuli, jež se prostě už nějak zažila, používá se často spíš bezmyšlenkovitě nebo z rozpaků ve chvíli, kdy si někdo tváří v tvář skonu druhého člověka není jistý, co říct. Kritické reakce na ten obrat by někdo možná přičetl i obecně zvýšené citlivosti na vyjadřování druhých, která je pro některé sféry dnešní západní společnosti charakteristická. Ale zrovna v tomhle případě bych byl zdrženlivější.

 

Spor o tu běžnou formulaci se dotýká čehosi podstatného, v té debatě nakonec nejde jenom o slova, ale i o skutečnost smrti, která jinak v soudobém diskurzu není moc přítomná. Jistě je většinou zbytečné snažit se nějak puntičkářsky korigovat vyjadřování druhých. Ale má význam debatovat o významu slov, jež užíváme, a smyslu, který jim přikládáme.

Znamená zemřít na smrtelnou nemoc prohru v nějakém boji? Určitě se dá říct, že člověk, který onemocní, nějaký boj vede. Chce se uzdravit, chce, aby nemoc nebyla, aby ji z těla dostal. Musí se často přemáhat, zvládat bolest, strašně moc toho vydržet, užít si nějakou drobnou životní radost, která zdravému člověku může přijít naprosto běžná a všední, pro něj může znamenat něco daleko významnějšího – vítězství. Nad okolnostmi, nad nemocí, třeba i nad sebou.

Ale co je v tom případě prohra? Je jí smrt? Ale lidské „boje“ s nemocemi přece jsou jenom bitvami v zápase proti smrtelnosti člověka a tenhle boj se vyhrát nedá (i když v současnosti různí technomagnáti zkoušejí zařídit lidskou nesmrtelnost, odhaduji, že to dopadne jako vždycky, naštěstí). A má význam konstatovat, že někdo prohrál boj, v němž není možné zvítězit? Jistě, ve střetu se smrtí jsme nakonec všichni loseři. Každý ten svůj boj nějakým způsobem prohrajeme, ať už protivník bude mít formu té či oné nemoci, nehody, něčeho... A co ti, kdo odcházeli z tohoto světa klidní a smíření, ti taky prohráli svůj boj se smrtí tím, že ji dokázali přijmout? Nebo jsou to vítězové, které je třeba dávat nám ostatním za vzor a jejich příkladem pak poměřovat naše výkony na poli umírání? Slova vítězství nebo prohra nakonec vytvářejí nějakou hierarchii na poli, kde panuje naprostá rovnost – všechny nás to čeká. Nadřazenost dočasných vítězů nad těmi, kdo už dospěli k poslednímu střetu.

Skvělý kanadský stand up komik Norm Macdonald taky „prohrál boj s rakovinou“. Dělal si z toho termínu legraci. A ve stand upu natočeném už v době, kdy byl nemocný, ta slova označil za nepřesná. Když člověk umře na rakovinu, ta rakovina přece umře s ním. „Takže je to remíza.“ A někdo tu situaci může vidět ještě jinak – nemoc smrtí skončila, ale ten, koho napadla, nějakým způsobem trvá.

×

Podobné články