Ekonom Singer: Tarify – aneb komedie plná omylů

Smích nad vzorečkem, kterým tým Donalda Trumpa určil, jaké tarify budou v USA uplatňovat na dovozy z jednotlivých států, vystřídalo mrazení z propadu akciových trhů. Ty se obávají dopadů zavedení tarifů na světové hospodářství. Po něm přišlo přesvědčení, že „ti blázni“ to s tarify přece nemohou myslet vážně a propad cen akcií je jistě donutí tyto plány „zabalit“. Jenže ten smích spíš odhalil nepoučenost komentátorů. Donald Trump a jeho tým ohlašovali své záměry ve volbách docela jasně a konzistentně. Zásadní rozhovory stávajícího prezidenta i členů jeho týmu jsou k dispozici na sociálních sítích a uvedený vzoreček je s tím zcela v souladu. Je pro mě docela nepochopitelné, kolik lidí je ochotno hrát na komentátory zvratu v ekonomické politice USA, aniž se s těmito záměry seznámilo.

Mnohem důležitější však je, co to vše znamená pro další plány administrativy Donalda Trumpa a realizaci těch ohlášených. Couvnou od tarifů, nebo naopak půjdou cestou dalších střetů s hlavními ekonomickými soupeři? Budou se propady finančních trhů v důsledku toho prohlubovat a otřesy opakovat, či dojde k uklidnění? Nejprve se ale podívejme na to, co je podstatou překvapení trhů nad tarify. Jde o to, co – jak jsem přesvědčen – komunikoval během volební kampaně i po ní tým Donalda Trumpa ohledně tarifů.

Jejich pohled na zahraniční obchod je do značné míry veden pocitem, že deficit zahraničního obchodu je výsledkem neférovosti obchodních vztahů. A dále jsou přesvědčeni, že tento stav světa umožnil příjmové elitě USA dále bohatnout, ale poškozuje střední třídu. Dokládají to jak osobními příběhy, tak statistikami. Vedle ekonomických dat hraje velkou roli klesající průměrná délka života u skupin občanů USA, které zasáhla ztráta výrobních a průmyslových aktivit v řadě států. Současně si uvědomují, že permanentní deficity v externí výměně USA s ostatními zeměmi vedou k dovozu kapitálu. Ten považují za postupné „zakupování“ a ztrátu amerických aktiv. A konečně, považují to za signifikantní oslabení pozic USA v soupeření s Čínou.

To je vede ke třem zásadním přístupům k dovozním tarifům v USA. Zaprvé, globální zahraniční obchod není podle nich veden principy rovné, férové konkurence. Je deformován politikami jiných zemí, které nemají jen charakter dovozních tarifů, ale zahrnují i dotace průmyslovým podnikům a výrobcům obecně, nedostatečnou ochranu duševního vlastnictví či ochranu vlastního trhu „nevědeckými“ zdravotními normami. Jedinou cestou, jak měřit úroveň této neférové konkurence, je pro Trumpův tým samotný výsledek – deficit zahraničního obchodu USA. Vzoreček použitý k výpočtu nových „recipročních“ tarifů proto nepracuje s tarify na dovoz konkrétního zboží, ale s výsledkem zahraničního obchodu mezi USA a jejich partnery.

Zadruhé, dovozní tarify v USA mají dva hlavní cíle: oslabit Čínu v globální konkurenci a získat do federálního rozpočtu prostředky, které umožní zrušení nebo podstatné snížení daní z příjmů korporací i jednotlivců, případně i daní z kapitálových zisků. Tarify tedy nemohou zůstat na stávajících úrovních – musí se zvýšit. Zatřetí, jsou připraveni a očekávají, že radikální změna daňové soustavy USA a zavedení nových tarifů povedou k „disrupci“, chaosu a případným otřesům finančních trhů, než přinesou návrat výroby. Proklamují, že je to netrápí. Slova ministra financí Stevena Bessenta to potvrzují: „88 % akcií má 10 % nejbohatších Američanů. Dalších 40 % má 12 % trhu. Spodních 50 % občanů USA je zadluženo. Dluží na kreditkách, pronajímají si domy, mají půjčky na auta a my jim musíme pomoct.“ Zavedení tarifů chápou jako opatření, které přinese (žádoucí) redistribuci bohatství od nejbohatších ke „spodní polovině“ Američanů z hlediska příjmů. Určitá míra ztrát na akciových trzích je proto z pohledu klíčových členů prezidentské MAGA skupiny nejspíš pro některé i žádoucí.

Toť k tarifům. Je však třeba zmínit, že tým Donalda Trumpa často hovoří i o dalších opatřeních. Ta by měla vést k menší atraktivitě přílivu kapitálu do USA, například formou daně pro přicházející kapitál. Méně často, ale přesto, zmiňují možnost restrukturalizace dluhu USA, zřejmě primárně toho v držení zahraničních vlastníků. V neposlední řadě je třeba říct, že členové prezidentského MAGA týmu se z prvního Trumpova období poučili. Spěchají, vědomi si toho, že tzv. midterms – volby ve středu prezidentského období – mohou znovu rozdělit kontrolu Kongresu mezi demokraty a republikány a ukončit tak jejich možnost prosadit podstatné změny. Spěchají a nedbají „na detaily“. Mohou odkládat účinnost přijatých rozhodnutí, ale chtějí je mít nejen na papíře, ale schválené.

Pokusil jsem se popsat základní obraz světa, jak se jeví týmu Donalda Trumpa. Slušelo by se dodat i pár věcných poznámek k realitě údajů. Primárně je asi vhodné zdůraznit, že ztráta pracovních míst v průmyslu a výrobě se v USA už dávno zastavila. Od minima kolem roku 2008, kdy klesla na méně než 8 milionů, roste. Dnešní stav je zhruba 13 milionů zaměstnaných ve výrobních aktivitách. Stejně tak jejich průměrné mzdy setrvale rostou tempem nad 3 % ročně. Dnešní průměrná hodinová mzda činí přes 35 dolarů. Průměrný střední reálný příjem – příjem Američana, který je z hlediska příjmů přesně v polovině společnosti – vzrostl od minima v roce 2012 asi o 23 %. Není to zrovna pádivý růst, zhruba jedno procento ročně, ale také to není pád do chudoby. Pokud jde o růst nerovnosti ve společnosti, statistické údaje signalizují, že se již více než 10 let v podstatě stabilizovala.

Pokud však jde o Čínu, tým Donalda Trumpa čte realitu posunu těžiště výroby do Číny v podstatě správně. Z Číny dnes pochází zhruba třetina produkce světové ekonomiky, z USA jedna desetina. Přímé i nepřímé dotace čínským výrobcům činí dotace v ekonomikách zbytku světa, včetně USA, marginálií. Tolik základní pohled na realitu.

Ovšem zásadní v prezidentských volbách nebyla – snad s výjimkou inflace – statistická data, ale vnímání reality a obou kandidátů a jejich programů rozhodující částí voličů. Donald Trump je dnes prezidentem ovládajícím obě komory Kongresu. Může tedy realizovat – znovu opakuji – předem avizovaný program, se kterým zvítězil. Lze si však položit otázku, co může takovou realizaci komplikovat.

V oblasti daní naplnění programu bude komplikovat jednoduše realita. Federální rozpočet očekává ve stávajícím fiskálním roce příjmy na úrovni zhruba 5,5 bilionu dolarů. Z toho daň z příjmu fyzických osob má činit asi 2,6 bilionu, daně korporací 0,47 bilionu a daně z kapitálových zisků asi 0,3 bilionu dolarů. Dovozy do USA činily v roce 2024 asi 3,5 bilionu dolarů, z čehož zboží tvořilo 2,8 bilionu a zbytek připadal na služby. Stojí za zmínku, že dovozy zboží z Číny se pohybovaly pod úrovní půl bilionu dolarů. Ani drastické zatížení dovozů novými tarify na úrovni několika desítek procent – ignoruji nyní, že by to nepochybně vedlo k stejně dramatickému poklesu dovozů – není schopno nahradit významnější část příjmů z daní fyzických osob. Maximálně by mohlo podstatněji kompenzovat snížení daní z výnosu kapitálu a korporačních daní. Současně je však třeba řešit deficit federálního rozpočtu, projektovaný na úrovni 1,9 bilionu dolarů. Při pokračování trendů vývoje rozpočtu v prvním půlroce (do března) bude tato částka evidentně bohatě překročena. Zapomeňme tedy na to, že by příjem z nových tarifů mohl kompenzovat podstatnější snížení daní z příjmů amerických voličů.

To je docela podstatné, protože nové tarify nemohou nezdražit zboží, které tito voliči spotřebovávají. Jedním z překvapivých aspektů oznámených tarifů je, že zatíží nejen levné čínské zboží, ale i ještě levnější produkty dalších asijských výrobců – představte si trička a ponožky za pár dolarů –, které americký dělník jen těžko vyrobí. Nedojde sice ke znásobení cen, protože ty – jako ve většině tržních ekonomik, včetně USA – neodrážejí pouze nákupní cenu v obchodní síti, ale zdražení bude zřetelné. Svým způsobem testem toho, zda dává politika MAGA týmu smysl, bude hodně ochota zde připustit nějaký třeba nenulový, ale nízký tarif na zboží od asijských spojenců USA.

Tím se dostáváme k dalším cílům Trumpovy ekonomické politiky: ne příliš silný dolar a nižší úrokové sazby. Aniž bych se pouštěl do makroekonomických výkladů, dosáhnout toho, aby podstatně navýšené dovozní tarify při poklesu sazeb a stabilní měně nevedly ke zvýšení cenové úrovně, je ve stávající realitě ekonomiky USA prostě nemožné. Připomínám, že prezidentské volby v neprospěch demokratů rozhodla mimo jiné i nespokojenost voličů Donalda Trumpa s růstem cen.

Tím se dostávám k politice. Jako pamětník, boomer, nemohu nevzpomenout triumfální příchod jiného republikánského prezidenta, Ronalda Reagana, kterého nejen komunistická média zesměšňovala jako „druhořadou hereckou šmíru“ bez náznaku inteligence. Dnes ho mnozí považují za jednoho z nejúspěšnějších prezidentů historie USA. To ale neznamená, že když radikálně měnil tehdejší politiku USA, nedostával za to pořádnou „čočku“ od stejných skupin komentátorů, kteří se dnes vozí na Donaldu Trumpovi. Pravdu mít samozřejmě nemusí.

Je tu však jeden podstatný rozdíl. Reagan vítal a inicioval příliv kapitálu do USA a otevíral ekonomiku zahraniční konkurenci. Jeho program byl založen na optimistické víře ve schopnost deregulovaných amerických firem a podnikatelů prosadit se ve světové konkurenci. Za zmínku stojí i to, že se na rozdíl od dnešního vůdce republikánské strany rozhodně nebál otevírat ozbrojené střety USA s jejich tehdejším hlavním protivníkem ve světové aréně. Rozdíly tu tedy určitě jsou, byť možná způsobené i dnešní realitou – Čína skutečně není Sovětský svaz – a jsou zřetelné. Hlavní filozofický směr ekonomické politiky MAGA týmu tak nese podstatně větší dávku pesimismu ohledně americké role ve světě, než tomu bylo u Reagana.

Při úvahách o politických důsledcích nových tarifů a ekonomické politiky Donalda Trumpa a jeho týmu – a o naší roli a vhodné odpovědi – se hodí uvědomit si jejich cíle. Samozřejmě nelze vyloučit, že otřesy na finančních trzích a případná nutnost spolupráce s Fedem při potenciálních krizích amerických korporací, které mohou stávající propady hodnoty aktiv přinést, donutí MAGA tým spíše už k výše zmíněným odkladům účinnosti, možná i k ústupkům. Stejně tak lze spekulovat, že významní podporovatelé Donalda Trumpa mezi nejbohatšími Američany nejsou z propadů hodnot svých portfolií zrovna šťastní. Koneckonců ani běžný americký zaměstnanec, spořící si investicemi do akcií na důchod, nebude překypovat blahem. To vše se může odrazit na vývoji podpory Donalda Trumpa i v řadách republikánské strany.

Možná je však lepší zamyslet se nad tím, jak cíle Donalda Trumpa definují potenciální kompromis, který by s ním na poli tarifů a průmyslové politiky mohla EU – i v náš prospěch – dosáhnout. V první řadě je třeba si uvědomit, že nepůjde jen o tarify. Podstatnou částí jakéhokoli kompromisu musí být i určité uvolnění našich netarifních bariér. Změny GDPR, projednávané v březnu Evropským parlamentem – mluví se dokonce o jeho možném opuštění –, by mohly být zajímavým prvním krokem. Dalším požadavkem Trumpových vyjednavačů však nepochybně budou omezení obchodu EU vůči Číně. Těžko si lze představit, že by USA ignorovaly, že by se EU stala „zadními vrátky“ pro vstup čínských subkomponentů na americký trh prostřednictvím evropských výrobků. V neposlední řadě pochybuji, že je reálné dosáhnout nulových tarifů pro evropské výrobky. Tarify mají být součástí příjmů a my jsme – ignoruji nyní postoj USA k existenci a aplikaci daně z přidané hodnoty – příliš významným dovozcem na americký trh, aby nám bylo „přispívání do americké federální kasy“ prominuto.

To samozřejmě neznamená, že se EU musí chtít dohodnout, ani že nemá alternativu. Tou je nepochybně spolupráce s Čínou. Dovolím si však poznamenat, že taková spolupráce se dnes asi neobejde bez kompromisu s čínským spojencem na východ od nás. A neumím si představit, jak by taková situace mohla přinést prospěch nám, bývalým satelitům tohoto spojence.

Nemám ambici angažovat se v politických úvahách. Popsal jsem výše myšlenkový základ ekonomické politiky tarifů a cílů MAGA týmu Donalda Trumpa, jak jej signalizovali jeho představitelé už ve volební kampani. Kdo je realizací tohoto programu překvapen, zjevně nebyl příliš připraven. Nad úroveň načtení posměšků dnešních poražených republikánů se nedostal, studiem cílů MAGA týmu čas nestrávil. Nebo možná, abych pozměnil aforismus, který jsem použil v jednom ze svých dřívějších textů o tarifech: „Bral Donalda Trumpa a okolí doslovně, aby ho zesměšňoval, ale ne vážně, aby se připravil na to, co chtějí dosáhnout.“