Turyňský rybník u Kamenných Žehrovic je největší vodní plochou na západ od Prahy, ráj rybářů a vodního ptactva, jemuž tam byla poskytnuta rezervace zvaná Záplavy.
Foto: Jiří Peňás
8
Slovenský prezident Peter Pellegrini už připouští, že by se v jeho zemi mohly konat předčasné parlamentní volby. Uvedl to v diskuzní relaci televize STVR ...
Po staré karlovarské silnici jel kdosi na kole. Neměl žádný zvláštní důvod ani cíl, jen se tak kochal z prvního jarního slunce. Muž jel na svém elkole opatrně, pomalu a každou chvíli zastavoval, slézal a něco si fotil. Nebyl daleko od Prahy, ale provoz byl slabý, od té doby, co se na Vary jezdí kus po dálnici, se té slavné silnici ulevilo, teď po ní jezdí jen ti, co k tomu mají místní důvod, což je správné. Pro muže na kole to byla kdysi velmi známá trasa, znal ji podrobně, byla to jeho cesta domů, a protože byly doby, kdy jezdil skoro zásadně stopem, tak ji měl od Bílé až po Andělskou horu u Varů doslova prochozenou a prostátou, neboť někdy chytil stopa jenom do Hostivic nebo do Tuchlovic nebo třeba na Slovanku-Stochov, na křižovatku na Lány, kde čekal, jestli nepojede kolem Husák.
Teď, po skoro čtyřiceti letech, se tou cestou pozvolna přemísťoval z obce do obce, vždy dojel na náves k nějaké zajímavější věci, ke kapličce, ke kostelu, k soše svatého, k nějakému nepokaženému domu, což je už výjimka, chvíli na to hleděl, vyfotografoval a jel dál. Kdyby ho někdo pozoroval, mohl by si myslet, že je to nějaký kontrolor z památkového ústavu nebo tak něco. Zrovna dojel do Kamenných Žehrovic, kde stojí u silnice bizarně zateplená škola, která obec v roce 2017 proslavila na sociálních sítích. Pamatoval si starou školu jako klasickou stavbu z konce monarchie, trochu omšelou, ale solidní s členitou fasádou, úřad na vzdělávání. Na fotografii po rekonstrukci zíral užasle na strakatou stavebnici, která mu přišla jako dílo blázna nebo diletanta. Napsal pak článek, že se z důstojné budovy stala karikatura, šaškovská imitace architektury. Teď k té škole dojel, slezl z kola, díval se na ni, na názoru nic nezměnil, ale zároveň si mohl říct, že se všechno mění a že každá doba si tvoří svou novou normu, takže i když je tahle úpadková, tak ten úpadek už noví lidé nevidí a připadá jim normální. Takže děti, co do té školy chodí, vidí tu komickou fasádu jako normální, jako barvy své školy, a vůbec by nechápaly, že to nějakému pánovi připadá směšné a nevkusné. Možná už ani učitelé, ale to ten pán radši nezjišťoval. A tak si jen školu vyfotil a raději zase po chvíli jel, neboť bylo dopoledne, ve škole byly děti a přítomnost takových pánů u školy se může jevit někomu podezřelá, i když on se jen chtěl podívat zblízka, co se to s tou školou kdysi stalo.
V Kamenných Žehrovicích stojí u silnice bizarně zateplená škola, která obec v roce 2017 proslavila na sociálních sítích. Za pomník od Emanuela J. Kodeta zaplatili v Tuchlovicích v roce 1923 pětinu ročního rozpočtu. Labuť se latinsky řekne cygnus.
Foto: Jiří Peňás
Ale v Kamenných Žehrovicích, které se jmenují kamenné proto, že se tady těžil kvalitní pískovec zvaný žehrovák, ze kterého jsou pilíře Karlova mostu nebo kus Svatého Víta, se ten elcyklista již nezdržoval. Lákala ho hladina Turyňského rybníka, největší vodní plochy na západ od Prahy, ráje rybářů a vodního ptactva, jemuž tam byla poskytnuta rezervace zvaná Záplavy. Ten název skutečně odpovídá skutečnosti, neboť na poddolovaném Kladensku se někde propadá zem a tu zaplavují spodní vody, které bylo marné vysoušet či snad vysávat, čímž vznikla malá jezerní krajina nadosah od Kladna. Protáhlý rybník, tedy spíš jezero, působil přívětivě: na břehu posedávali rybáři, vedle nahozených udic zírali na hladinu, připlouvaly k nim labutě, jež působily nenuceně a elegantně. Bylo by si snad možné představit, že ti muži jsou bývalí horníci z nedaleké Vaňkovky, dolu Wannieck, který stál, vlastně nestál, neboť důl nestojí, nýbrž je zavrtán do země. Jenže Vaňkovka se zavřela už v roce 1981 a poslední vozík s uhlím na Kladně vyjel z podzemí v roce 2002 – to bylo z dolu Schoeller, zvaného též Nejedlý, který je asi o kilometr dál u Libušína. Takže pokud ti rybáři byli kdysi horníci, tak rubání uhlí jim už pomalu asi také odchází z mysli, už je to jen vzdálená vzpomínka, vynořující se paměti jako šplouchnutí ploutví nějaké té ryby, na kterou tady čekali.
Foto: Jiří Peňás
Muž na elkole jezero objel a dojel do osady Srby. Opět slezl z kola, šel k pomníkům obětí z obou válek – ta první jich sežrala víc, ty tam měly na porcelán přenesené fotografie, muži v rakouské uniformě, většinou s kníry, na kterých si museli dát záležet. Muž se rád na ty muže dívá, představuje si, co by asi dělali v dalším životě, kdyby se vrátili: co by říkali na republiku, jestli by volili komunisty, co za okupace a pak dál. Jak asi těch dvě stě tisíc Čechů, kteří padli za první války, v té zemi chybělo? Bránila by se ta země za dvacet let ochotněji, vypadala by lépe? Nebo by byl ještě silnější proletariát a revoluci by udělali třeba už koncem dvacátých let za krize? Na Kladně k tomu měli vždycky blízko, to byla líheň kádrů, předáků dělnických a demagogů. Zákolanští Zápotočtí, Václav Nosek, ministr vnitra v Gottwaldově pučistické vládě, ten byl kousek odsud z Velké Dobré, jeho žena Alžběta byla z Tuchlovic, kam ten elcyklista za chvíli přijel. Umřela v Osvětimi, jeho syn Míla na pochodu smrti v dubnu 1945, soudruh Nosek přežil válku v Gottwaldově kruhu v Moskvě. Pak se vrátil a dělal vše pro to, aby bolševismus, ve který určitě upřímně věřil, ovládl tuhle zemi. Už za života po něm pojmenovali v Tuchlovicích důl, umřel v roce 1955, Nosek, důl zanikal koncem devadesátých let.
Foto: Jiří Peňás
Bylo poledne a muž na kole začal myslet na oběd. V omšelém podniku hotelu Fiala v Srbech ještě nezačala sezona, pokud tedy ještě začne, naproti byl podstatně mondénnější podnik Racek, hned na břehu rybníka. Snad by si tam muž i sedl, ale hlasitá popová hudba ho od toho odradila, v tom se projevovala jeho neurotičnost, neschopnost potlačit svou nesnášenlivou povahu ve věci akustického smogu, před kterým se snaží uniknout právě i na těch svých výpravách. Leč lidem to nijak zřejmě nevadilo, ti by se cítili spíše nesví, kdyby bylo ticho. Seděli na terase, možná letos poprvé, vypadalo to, že se sem jezdí na oběd z Kladna, nebo možná i chodí, do čtvrti Rozdělov je to jen přes lesík, takový postindustriální hájíček, na němž by se dal sledovat proces takzvané sukcese, postupného zarůstání skládek a hald, návratu divočiny na místa lidmi předtím zdevastovaná.
Muž tedy znovu sedl na kolo a podél ptačí rezervace Malé záplavy dojel do Tuchlovic. Cestou však jednou sesedl, protože v rákosí sledoval mladou labuť, ještě nahnědlou a zdálo se mu neobratnou, napřimovala se a mávala křídly, jako by ještě neuměla vzlétnout. Labuť je vlastně takový polární medvěd našich rybníků, napadlo muže, ale hned připustil, že je to blbost. V Ovidiových Proměnách se píše o tom, že Cygnus byl mladík, který miloval jiného mladíka – Faetona, se kterým soutěžil v jízdě na voze, které ovšem mohly létat, takže se přiblížili příliš blízko k slunci. Vozy začaly hořet a zřítily se na zem, Faeton padl na dno řeky, zoufalý Cygnus ho hledal, jenže k tomu jeho tělo nebylo uzpůsobeno, proto ho Zeus proměnil v krásného ptáka, jehož dlouhý krk se noří pod hladinu a hledá tam svého přítele.
Foto: Jiří Peňás
Dojel do Tuchlovic. Znal tu obec z autobusu a z autostopu. Minul kostelík zasvěcený svatému Havlovi a jeho pomocníku medvědovi, který se tím dostal do obecního znaku. Vedle stála vyčištěná socha Jana Nepomuckého, která s kostelíkem na návrší vytvářela pěkný barokní horizont. Velkému travnatému prostranství svědčilo solidní sousoší se zarmoucenou rodinou, dílo Emanuela Juliana Kodeta, zakladatele kodetovské umělecké rodiny. Sochu si u něj obec Tuchlovice objednala v roce 1923, náklad na pomník byl 28 tisíc tehdejších korun, což byla pětina ročního rozpočtu obce. Na pomníku je čtyřicet sedm jmen mužů, kteří se do obce nevrátili z první války. Po té druhé tam přibylo dalších sedmnáct jmen, židovská rodina místního lékaře, doktora Mandelíka, a také asi deset odbojářů, komunistů z Tuchlovic, kteří se pustili do odboje, když k výročí okupace v roce 1942 vylepili po okolí plakáty. Kladenské gestapo je pochytalo. Zvláště iniciativní byl Oskar Felkl, původem z německé vesnice na Vysočině, z Nové Bělé u Poličky. Jednu kapitolu mu věnuje Miloš Doležal v knize Čurda z hlíny, vypráví ji Marie, rodným jménem Maříková z Tuchlovic. Její otec byl četník, kterého Němci zatkli, ale Oskar mu pomohl z vězení, protože se mu líbila jeho dcera, jeho budoucí žena. Oskar mluvil dokonale česky, takže při vyvražďování Lidic mohl vyvolávat muže k popravě hezky česky. V květnu 1945 ho zatkli tady v Tuchlovicích u tchána. Pověsili ho v dubnu 1947 na Pankráci.
00:09
