Ukrajinský prezident během jednání v Bílém domě nevypadal jako člověk, který chce mír, takže jednání s ním nebudou pokračovat, dokud neřekne, že chce mír. ...
Koldům stojí až na úplném kraji Litvínova. Hned za ním se zvedají zalesněné svahy Krušných hor, na něž měli a mají nájemníci vyšších pater exkluzivní pohled. S tím se počítalo. Slabinou byly časté poruchy výtahů, o kterých se zmiňuje Josef Jedlička v knize, o níž jsem se zmínil minule já: Kde život náš je v půli se svou poutí. Píše tam, že riskantní to bylo zvláště pro starší lidi, jejichž srdce nemusí vydržet stoupání do devátého nebo jedenáctého patra, jeden starší inženýr právě nedávno umřel v mezipatře na infarkt. Tak jsem jel výtahem.
Ale tehdy, začátkem padesátých let, tam byl starý člověk spíše výjimkou. Celá republika byla tehdy mladá a svět patřil mladým, což se vždy jednou za čas opakuje, většinou po katastrofách, kdy se pak musí začít znovu a jinak. Mladý člověk touží věci měnit, aniž by přesně věděl, co mění, nechce žít postaru, i když nemá moc představu, jak to má vypadat. Tak se houfuje do kolektivu, ve kterém má více jistoty, ovšem s podmínkou, že svou vlastní individualitu odevzdá, že ji nechá rozpustit v celku, který má vždy pravdu a správný návod na život. Sem do Litvínova přijely tisíce mladých lidí, v májových průvodech se zpívala píseň s refrénem Lidice–Most–Litvínov, za letních nocí hořely na staveništích táboráky a mladí zpívali revoluční písně a pak šli spolu do rozestavěných domků. Josef Jedlička ve své knize píše: „Architekti vypracovali čistotné plány se stafáží hrajících si dětí, podle nichž se postavila osada typových domků, a jiní architekti navrhli kolektivní dům pro patnáct set lidí – s biografem, kavárnou, školkou, jeslemi, obchody, holičem, přednáškovou síní a elektrickou lednicí.“ Těch obřích koldomů se mělo postavit dokonce sedm, takže sedm obrů mělo stát na úpatí Krušných hor, vypadalo by to určitě fantasticky, asi jako soubor pyramid v Gíze. Nebo jako když se podivní obři vyrojí z lesů a zůstanou stát na místě. Nakonec se postavil jen jeden, ale už na začátku 50. let se to kritizovalo. Významní modernističtí architekti Evžen Linhart a Václav Hilský, otec shakespearovského profesora Martina, museli odolávat výtkám, že jsou formalisté a buržoazní funkcionalisté, takže se s obtížemi roku 1953 dostavělo první křídlo, druhé až v roce 1958. To už zase byla jiná doba, kolektivistické nadšení pominulo, nebo se aspoň zbrzdilo. Přišlo se také na to, že je to přece jen moc drahé a svým způsobem i luxusní. Všechno to zázemí, ty společenské místnosti a dvě restaurace a terasa na opalování a také mramorové obklady a umělecké předměty – jako třeba v atriu mozaika s rodinným výjevem (dvě svalnaté postavy a mezi nimi dítě afrického typu). Nebo ty skleněné figurky dělníků a dělnic vystupující z luxferové stěny, které se kupodivu zachovaly a nikdo na ně nevzal kladivo, jak by se dalo předpokládat. A také třeba potrubní odpad – nemuselo se chodit s košem (odpadkové pytle nebyly), ale rovnou se to házelo do roury, kterou to sjíždělo přímo do spalovny, což okamžitě vybudí ve fantazii různé hororové představy, jak by se třeba dalo zbavit nějakého souseda nebo sousedky.
Foto: Jiří Peňás
Takže se usoudilo, že to je prostě příliš, že se musí stavět úsporněji, tak se začala stavět sídliště podobná těm, co byla všude. V říjnu 1984 potom vyhořela střední část, ta, kde byla restaurace a společenský sál. Četl jsem, že nějaký pingl odhodil nedopalek do světlíku a bylo to. Pak tam byla obyčejná hospoda Jednoty, ale ani ta nevydržela. Stejně to dopadlo s hotelem, který zavřeli před pár lety, takže jsem se v něm, bohužel, nemohl ubytovat. Člověk by si hned představoval, že by to mohla být velká atrakce, takový východní Holiday Inn, kousek do lesů, kousek do fabriky, v létě hned za hotelem koupaliště, které bylo chloubou severních Čech a kam se chodila zajisté koupat mladá Eva Herzigová, jež tady dorůstala do zázračných tvarů, později sevřených wonderbrou, které obdivoval celý svět. A součástí toho atraktivního prostoru by byli obyvatelé těch dvou okolních bloků, kteří by chodili po stejných chodbách, mísili by se s hotelovými hosty a vytvářeli by dojem autenticity. Do toho by z reproduktorů zněla, též v angličtině, píseň Jaroslava Hutky Litvínov s textem „Copak jste, lidičky, copak jste provedli, že jste tu zavřeni v tak velkém vězení“, píseň, na kterou prý Hutka přišel k ránu v klubu Elixír, kde předtím večer hrál a nějak na něj potom padla melancholie. Ale z té písně prý lidé v Litvínově žádnou velkou radost neměli, tedy aspoň ti, ke kterým se dostala a věděli, že je o jejich městě: „A proč v tak nepěkných barácích bydlíte / A proč tak zkažený vzduch tady dýcháte / A co po večerech, co tady děláte / Když slunko zapadne, kam spolu chodíte?“
Foto: Jiří Peňás
No třeba na hokej, Jardo… Před litvínovským zimním stadionem se na patníku v bruslařském předklonu klátí socha hokejisty, v jehož rysech by se dala spatřit podobnost s Ivanem Hlinkou. Po jeho smrti v zatáčce u Karlových Varů, loni to bylo dvacet let, dostal stadion jeho jméno, těžko si představit, že by to bylo jinak. Byl to hrdina i mého dětství, hvězda první kategorie, a přitom obyvatel toho „ponurého“ Litvínova, města, které ale jeho přítomností získávalo bájné rysy, aspoň pro nás, hochy, kteří jsme za barákem mlátili hokejkou do tenisáků, zdatnější z nás zvládli i brusle. Já to taky zkoušel, první ztráta zubu jde na vrub puku, který mi brnknul o čelist, takže jsem byl celé dětství ozdoben orientálním zlatem a říkali mi, velmi originálně, Zlatozub. Hráli jsme na zamrzlém rybníku Kačák za sídlištěm, které bylo velmi podobné všem těm sídlištím české průmyslové periferie. Branky byly vyznačené školními taškami, puk se často ztrácel v rákosí a v harampádí, taky se někdy hrálo s botou, penálem nebo třeba se zmrzlou žábou…
Ale to jsem, ve snění o dávných dobách, zabloudil příliš daleko od Litvínova. Z vnitřku stadionu se ozývaly takové ty typické zvuky ledního hokeje, dunění, když puk bouchne o mantinel, svištění bruslí a hekání hokejistů… chvíli jsem si nemohl pomoct a napjatě jsem je pozoroval.
To je ta výhoda menších měst, že tam se život může jaksi zjednodušit, omezit se na několik důležitých věcí, třeba chodit na hokej, fandit místnímu klubu, ne třeba nijak fanaticky a zaslepeně, ale přirozeně ho sledovat a mít o něj zájem a dělat to pravidelně a mnoho let. A tak s ním splynout a pojmout ho do svého života. Najít si tam svůj modus vivendi a přijmout ho jako úkol, který nám byl dán osudem. Jako asi přijal Litvínov onen Josef Jedlička, spisovatel a brilantní esejista, autor vynikající knihy České typy aneb Poptávka po našem hrdinovi, ve které se mu podařilo povědět to podstatné o českém charakteru jako málo komu. Do Litvínova přišel v roce 1953, živil se jako dělník, pak učitel, etnograf v mosteckém muzeu, literát na volné noze. Bydlel se svou ženou, lékařkou Marií, která prošla koncentrákem, v koldomě, v bytě plném knih a obrazů a také lidí, kteří k Jedličkům chodili jako do filozofického semináře, v němž se vedly disputace na velmi vysoké úrovni. A přestože to bylo v Litvínově, tak Jedlička měl dokonalý přehled o divadle, výtvarném umění, samozřejmě literatuře a také literátech, se kterými se osobně znal a přátelil, s Janem Zábranou, Ivanem Divišem, Václavem Havlem a dalšími. Tím se Litvínov stal jaksi filiálním bodem kulturního kvasu šedesátých let. Jedlička po srpnu 68 odešel do exilu, v Mnichově psal pro Svobodnou Evropu a v podstatě vedl její kulturní rubriku. Poslední léta života spojil s Violou Fischerovou, múzou mnoha chytrých mužů. Kdysi mi vyprávěla o jeho posledních dnech, o tom, jak měl jasnou intuici, že jeho život brzy skončí: zemřel při autonehodě 5. prosince 1990 u Augsburgu.
Jestli se ještě stačil podívat do Litvínova, nevím.
Před litvínovským zimním stadionem se na patníku v bruslařském předklonu klátí socha hokejisty, v jehož rysech by se dala spatřit podobnost s legendou – Ivanem Hlinkou.
Foto: Jiří Peňás
00:06
