Europoslankyně STAN Danuše Nerudová má metodu chodit do střetu s vybranými protivníky, takovými, o nichž může předpokládat, že mezi jejími voliči vzbuzují odpor. Takhle pomohla k překvapivě dobrému výsledku při eurovolbách Filipu Turkovi, ale pomohla i sobě. Takhle se pouští do komunistky Kateřiny Konečné. Ale dělá to mezitím tak, že Konečné pomůže a sobě uškodí.
Včera během televizního duelu o něčem úplně jiném – obliba EU v České republice – obě europoslankyně zabrousily do historie a Nerudová prohloubila svůj výklad konce druhé světové války na našem území. Poprvé se k tématu vyjádřila nedávno v ČT, kde připomněla zásluhy amerických vojáků na osvobození Československa, načež následoval jepičí spor, jestli řekla jen, že nás „osvobodili Američané“, nebo že nás „osvobodili i Američané“. Včera na Primě CNN Nerudová upřesnila, že nás osvobodili Američané, a „rozhodně ne Rusko“.
Důraz je tu samozřejmě na výběru slovesa. Nerudová nezpochybňuje oběti tisíců padlých sovětských vojáků (na území Československa jich tehdy našlo smrt téměř 150 tisíc). Jen zpochybňuje, že by nás při tom osvobodili. Pokud a dokud se Nerudová k věci nevyjádří uceleněji, musí platit za osobu bez základního historického povědomí.
Klást rovnítko mezi sovětskou a nacistickou okupaci je vysoce sporné, ale pořád nějak pochopitelné u neruských národů bývalého Sovětského svazu. Z Pobaltí Sověti těsně před válkou a znovu po válce deportovali značnou část obyvatelstva, což snese srovnání s praktikami Němců. Pro Čechy taková rovnice neplatí ani náznakem.
Ani nejhorší roky komunismu u nás, počátek 50. let, se ve své hrůze nevyrovnají německé okupaci. Za normalizace šlo, spíš neúspěšně, o zachování páteře, což je morální kategorie. Za Heydricha šlo o přežití národa v jednom celku na stejném místě, což jsou fyzické kategorie. Je vlastně trapné tak banální věci připomínat, ale kolik z takzvaně mladých lidí, jejichž reprezentantkou v politice se Danuše Nerudová cítí, už narazilo na projev zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha z 2. října 1941 v Černínském paláci?
Heydrich tu shromážděným německým potentátům z protektorátu načrtl rozdíl mezi krátkodobým a dlouhodobým přístupem k české verbeži. Konečné řešení pro České země má prý Hitlerův souhlas a má vypadat následovně: „Tento prostor musí být jednou definitivně osídlen Němci. (...) Abychom získali přehled o tom, kdo z lidí v tomto prostoru je schopen poněmčení, musím provést soupis v rasově národnostním smyslu.“
Nadhazuje rentgeny, zdravotní prohlídky žáků ve školách – a pokračuje: „Musím mít celkový obraz národa a pak mohu říci, tak a tak vypadá obyvatelstvo. Jsou to takovíto lidé: jedni jsou dobré rasy a dobře smýšlející, to je pak jednoduché, ty můžeme poněmčit. Potom máme ostatní, co stojí na opačném pólu: jsou to lidé špatné rasy a špatně smýšlející. Ty musíme dostat ven. Na východě je hodně místa.
Uprostřed zůstává střední vrstva, kterou musím přesně vyzkoušet. V této vrstvě jsou dobře smýšlející lidé špatné rasy a špatně smýšlející lidé dobré rasy. U těch dobře smýšlejících špatné rasy se to asi musí udělat tak, že je nasadíme do práce někde jinde v říši a budeme se starat o to, aby už neměli děti, protože je nechceme v tomto prostoru dále rozvíjet. Ale nesmíme je odradit. To vše je řečeno jen teoreticky.
Pak zůstávají špatně smýšlející lidé dobré rasy. Ti jsou nejnebezpečnější, poněvadž je to rasově dobrá vůdcovská vrstva. Musíme uvážit, co s nimi uděláme. U jedné části špatně smýšlejících lidí dobré rasy nezbude nic jiného než se pokusit usídlit je v říši, v čistě německém prostředí, poněmčit je a převychovat jejich smýšlení nebo, když to nepůjde, postavit je nakonec ke zdi.“
Proti masovým deportacím, nuceným sterilizacím, zotročení a hromadným vraždám byli Sověti i se vším, co následovalo, pro Čechy samozřejmě osvobození. Ještě před dvaceti, možná i deseti lety by Nerudová sklidila údiv a opovržení. A dnes? Historie 20. století se dostala pod kola našeho aktuálního nepřátelství s Ruskem, přičemž ohýbání historie vcelku pochopitelně nabralo na tempu po vpádu Ruska na Ukrajinu.
V raných 90. letech, kdy u nás přitom teprve chladla kasárna po sovětských vojácích, by bylo nepředstavitelné, aby nový a ambiciózní politik v diskusi s komunistickým politikem říkal o válce to, co je dnes schopna říct Nerudová. Asi tehdy ty nové politiky svazoval nějaký pocit zodpovědnosti za transformaci, nebylo jim lhostejné, jak bude veřejnost o demokratických politicích smýšlet, nechtěli dávat komunistům příležitost působit jako ti rozumnější. Šlo jim o něco víc než o lajky ve své úzké cílové skupině.
00:08
