Italské volby. Senát dobyl seveřan z Afriky

Italské volby mnohá překvapení nepřinesly, alespoň ne lidem se střízlivým pohledem na evropskou realitu. Zatím jsou tři možné varianty koalice a politici jako obvykle zahlazují svá předchozí prohlášení o tom, jak půjdou do opozice. Překvapením je zvolení prvního černošského zákonodárce, pikantně z kandidátky Ligy severu.

Dvaašedesátiletý Toni Iwobi se narodil v Nigérii. Pochází z početné katolické rodiny, má deset bratrů, jeho talent ke studiu objevili na místní církevní škole. Nejprve vystudoval informatiku v USA, pak v britském Manchesteru získal titul z ekonomie. Do Itálie přicestoval na studentská víza kvůli studiu na univerzitě v Perugii. Při studiích se živil manuální prací, mimo jiné uklízel. Oženil se s Italkou z Bergama, mají dvě dospělé děti. Pracoval v několika počítačových firmách, v roce 2001 si založil vlastní IT společnost.

Liga severu se dnes jmenuje už jen Liga; ze strany bojují za nedoplácení průmyslového severu na chudý jih se pokusila transformovat v celostátní sílu. Na tomto poli zatím mnoho úspěchů nezaznamenala, většina nespokojených jižanů dala přednost Hnutí pěti hvězd. Naproti tomu na severu má Liga výhodu mnohaletých zkušeností z lokální politiky. To je i případ Toniho Iwobiho. Není to žádná rychlokvaška ani politický podnikatel typu Okamury – do Ligy vstoupil v roce 1993 a od roku 1995 byl jejím radním ve Spiranu, pětitisícovém městečku v Lombardii. V rámci stranických struktur pomalu postupoval, poslední čtyři roky byl mluvčím strany pro zahraničněpolitické otázky.

V souvislosti s migrační vlnou dostal na starost téma migrace, což byl chytrý tah hlavně do televizní debat, kde uhlově černý Iwobi vysvětloval rozdíl mezi legálním přistěhovalectvím a tím, co Liga označuje za invazi. „Stop invazi“ byl také volební slogan Ligy. Ve Spiranu udělala strana rekord – získala 48,47 procenta hlasů do Senátu a 46,07 do sněmovny. Tak byl zvolen i Toni Iwobi a stal se historicky prvním černošským senátorem, paradoxně za stranu s přívlastkem „protiimigrační“.

To je další z plejády slov, která dnes v Evropě ztrácejí svůj původní význam. Když se britští konzervativci brání přívalu legálních migrantů z Polska, je výraz protiimigrační v pořádku. I Trumpovy výnosy omezují legální imigraci, přinejmenším z některých zemí. Podobných opatření je historie plná. V roce 1882 byla pod tlakem veřejnosti v Kalifornii schválena legislativa, která na deset let zakazovala čínským migrantům příchod do země. V roce 1921 Kongres schválil migrační kvóty, v jejichž rámci do USA mohlo přijít maximálně 150 tisíc migrantů za rok a upřednostňováni byli ti z Británie a Skandinávie.

Jenže situace v Itálii není stejná. Tam nikdo nic nenamítá proti legální migraci. Tak například mezi lety 2015 až 2017 do země přicestovalo 146 tisíc Ukrajinců. To není malé číslo. Ligisté proti nim ale nebrojí; v opačném případě by museli být blázni. Itálii trápí nízká porodnost a brain drain – mladí a vzdělaní Italové odcházejí. Za pět let odešlo půl milionu mladých. Není se co divit, příčiny jsou jako vždy složené. Pomlčme o ničivém vlivu eura na italskou ekonomiku. Italské pracovní právo je socialistickou rekvizitou v kapitalistickém světě. Dává zaměstnancům tolik benefitů, že se zaměstnavatelům nevyplácí zaměstnávat na dobu neurčitou. A práce na švarcsystém, načerno, na dobu určitou nebo žádná – to není dobré klima pro demografii.

Italové kvalifikované a legální migranty potřebují. Jenže místo toho k jejich břehům proudí statisíce nekvalifikovaných a nelegálních. Ti se bez znalosti jazyka a místních reálií ve stagnující ekonomice nemají šanci uchytit, a to ani pokud pracovat chtějí. Zároveň život na sociálních dávkách není v Itálii tak sladký jako v Německu. V důsledku toho jsou ulice Říma a dalších měst zamořeny bezprizorními mladíky, kteří se zoufale pokoušejí turistům něco prodat. Kariéra neodbytného prodejce je přitom ještě z lepšího ranku.

Kvete i jiný byznys. Část migrantů přešla do kriminálního podzemí. Mezi Nigerijci je oblíbený dovoz mladých nigerijských děvčat, které pak nutí k prostituci. Cynik by řekl, že se tak konečně trochu vyrovnávají poměry mezi pohlavími. Nepoměr mužů vůči ženám byl v případě Itálie enormní od začátku migrační krize. Už od prosince 2014 do listopadu 2015 mezi státy původu dominovala Nigérie, dále Pákistán, Gambie, Bangladéš, Senegal, Afghánistán. Mužů bylo více než 98 procent s výjimkou Nigérie, kde tvořili „jen“ 78,1 procenta příchozích. V jistém smyslu to bylo horší než v Německu, tam alespoň Angela Merkelová vysílala jasné signály. V Itálii se jenom lomilo rukama.

Výsledky voleb nejsou překvapivé. Překvapivé je, jak dlouho vládě její nicnedělání procházelo. Až v návaznosti na zpřísňování migrační politiky v Rakousku a ve Francii a v obavě z nepříznivých vyhlídek ve volbách byl neziskovkám, které až dosud spolupracovaly s pašeráky v dovážení migrantů od libyjských břehů do Evropy, přes odpor vnucen tzv. kodex, a nový ministr vnitra Marco Minniti dokonce začal pracovat na uzavření libyjské cesty – vyjednáváním s různými obskurními lokálními vládami v rozvrácené Libyi. Prakticky se mu to povedlo, tak se ukázalo, že to jde – ne, nelegální migrace není nevyhnutelný jev v globalizovaném světě, jak zněla oblíbená mantra zastánců otevřených hranic. A když to jde, tak proč to nešlo dřív?

Zpět k černošskému senátorovi – svým příkladem demonstruje, že není migrace jako migrace a na barvě kůže při integraci do evropské společnosti sejde ze všeho nejméně. Asi jako na barvě očí. Je dobrou zprávou, že protipólem etnomasochismu nemusí být rasismus. Každé zlo přitom svádí ty, kteří se ho obávají, k propadnutí opačnému extrému.