„Nejsme nic a jsme všechno. Zkrátka divný.“ Milan Cais nejen o hraní s Tata Bojs

Hrají spolu už 34 let. Od doby, kdy dva spolužáci z pražské Hanspaulky dali dohromady kapelu. Sami ale nevědí, co celou tu dobu hrají, není to ani alternativa, ani pop. Jsme zkrátka divný, říká Milan Cais, výtvarník a zpěvák ze skupiny Tata bojs. Ta bude jednou z hlavních hostů Michala Prokopa na jeho již tradičním hudebním festivalu Krásný ztráty ve středočeských Všeticích. Čtenáři Echa mají i letos možnost získat mimořádně výhodnou dvoudenní vstupenku.

Hraní na Krásnejch ztrátách pro vás nebude poprvé. Na festivalu Michala Prokopa jste už s Tata bojs kdysi vystupovali, tehdy ale ještě ne ve Všeticích.

Je to tak. Tehdy se hrálo v amfitéatru pod hradem Loket, organizoval to produkční tým okolo Davida Gaydečky. Pamatuju si odtamtud takovou přátelskou atmosféru, skoro bych to ani neoznačil za klasický letní festival.

David Gaydečka mluví dokonce o „rodinném setkání“.

No jo, on to ještě posouvá dál.

Léto máte po covidových odmlkách festivaly docela nabité. Předpokládám tedy, že Všetice jsou pro vás jednou z takových mnoha rychlých zastávek.

Samozřejmě, je to pro nás jeden z mnoha plánovaných koncertů, ale přesto musím říct, že se na tu domácí atmosféru těšíme. Menší festivaly máme rádi, je to uvolňující. Když jedete na obří hudební akci, kde jsou tisíce lidí a na minuty vypočítaný line up, je to logicky dost stresující. Zatímco tohle si můžeme užívat. Ještě před tím jedeme 29. července k Václavu Koubkovi na statek do Chotěmic, a to je úplný extrém. Tam se hraje ve stodole a v míře uvolněnosti je to asi ještě o level dál, než co nás čeká ve Všeticích, kde je přeci jen více účinkujících a časy se musí dodržovat. Blízko chotěmického statku má navíc Mardoša chalupu, takže z toho máme většinou i takový rodinný výjezd s dětmi.

Tak to bude pro vás taková předehra. Každopádně, když se ještě vrátím k Michalu Prokopovi, máte spolu nějaký bližší vztah, nebo se znáte spíše jen „z pódia“?

Znám se s ním od té doby, co jsem byl společně s Janem Budařem hostem v jeho dnes už nevysílaném pořadu Krásný ztráty. To už je ale hodně let zpět. Pak jsme se dlouho neviděli, kromě toho hraní v Lokti jsme se až loni setkali na hudebních cenách Žebřík v Plzni, tam jsme si ale jen potřásli rukou. Mnohem lépe se znám s jeho synem Petrem Prokopem z divadla Vosto5. K Michalovi mám velkou úctu a vážím si ho jako persony, ale na pivo spolu nechodíme.

On o vás mluví jako o „mladší kapele“. Ještě vás neřadí mezi vystoupení pro pamětníky.

My jsme totiž pro někoho mladá kapela a pro někoho už dědci, a navíc nejsme ani pop, ani alternativa, nejsme nic a jsme všechno. Jsme zkrátka divný.

A chystáte do Všetic nějakou specialitu? Nebo na co se mohou návštěvníci těšit?

Předpokládám, že budeme mít na vystoupení tak hodinu, kdyby to bylo víc, budeme jen rádi, protože se nám pak hraje paradoxně líp. Playlist můžeme vrstevnatě rozložit, dobře se sestavuje. Za těch 34 letech už písniček máme přeci jenom dost. Vždycky si říkáme: to jsou samý hity, těžko něco vybírat. Platí ale, že playlist vždycky tvořím na každý koncert separátně. Nejsme ten typ kapely, která hraje celou sezónu stejný výběr písní. Určitě můžu už teď říct, že se zaměříme na písničky z aktuální desky Jedna nula, ale budou tam i výlety do roku 2000, kdy jsme vydali Futuretro. Znova jsme nazkoušeli písničku Vesmírná v mírně pozměněné aranži, takže ta zřejmě zazní.

Do úplné prehistorie z minulého století se pravděpodobně nedostaneme, zahrajeme ale hodně kusů z dvacet let starého alba Biorytmy. Občas také vybereme něco z Nanoalba, to je ale vždycky takový vytržený kus z koncertního monobloku, z příběhu. Jsou tam ale jedna dvě písně, které se dají zahrát i samy o sobě. Také teď chystáme na podzim reedici alba Kluci kde ste z roku 2007 na vinylu, takže z něj lidé také možná něco uslyší. Stabilně hrajeme Pěšáky, to je asi naše největší hitovka, kterou koncerty zakončujeme. Ale říkali jsme si, že u téhle příležitosti nazkoušíme ještě další už polozapomenuté písničky z tohoto alba.

Aktuálně také s Tata bojs vystupujete na netradičním hudebním projektu Glorchestra. Povězte o tom něco.

Je to spojení moderní hudby s klasickým orchestrem. Už jsme podobnou fúzi v minulosti dělali sami se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu i dalšími orchestry po celé republice. Glorchestra je ale něco ještě trochu jiného. Je to komponovaný pořad, kde se během hodiny a půl objeví několik umělců. Účinkují tam ještě Vladimir 518, Katarzia, brněnské techno duo Bratři a mladí rappeři z labelu Ty Nikdy Idea a MC Gay. Každý má na vystoupení zhruba dvacet minut a v návaznosti, bez pauz se na pódiu vystřídáme, jeden umělec uvádí druhého. A všechny nás doprovází ten asi dvacetičlenný orchestr. Dohromady máme šest zastávek, první byla na zámku Slavkov, čeká nás pražské Výstaviště, hospitál Kuks a další. Ke každé lokalitě se navíc váže nějaká drobná edukace, jsou to všechno místa s úžasným geniem loci.

V jednom loňském rozhovoru jste říkal, že se vám na počátku líbilo to určité covidové bezčasí, že to bylo až osvobozující. Teď už máte zase všechno v plném proudu. Naučil jste se opravdu trochu zvolnit a říkat ne?

Bohužel moc ne, pořád se v tom motám. Čím dál víc zjišťuju, že umění odmítnout a hlavně si čas dobře zorganizovat, je mistrovská záležitost. Všechno se totiž odehrává ve velkém předstihu. Někdo mi zavolá s nabídkou zajímavé práce, mě to zaujme, zrovna mám relativně klid, a tak řeknu, že jo. Jenže pak se stane to, že se věci nakumulují do sebe, což se děje převážně v letním období a v době
okolo Vánoc. To jsou skličující momenty, kdy si říkám, že jsem debil, když jsem to všechno odkýval. V tomhle byl tedy ten covid zlatej. Všechno se zastavilo, já jsem dokončil předrozdělané věci a nastal takový božský zenový klid. Ten sice netrval dlouho, ale v něčem to bylo krásné. Jinak samozřejmě ta doba byla šílená.

„Zkoušet nepotřebujeme“

Tím kumulováním práce a projektů ale máte na mysli svou výtvarnou tvorbu, ne hraní s Tata bojs?

Ano, týká se to spíš mé vizuální tvorby. Kdy budeme hrát, to vím dopředu, je to dané, tak se na to psychicky připravím. Ale u těch vizuálních projektů jsem často závislý na časových možnostech ostatních. Před pár dny jsem třeba byl v dílně ve Vraném nad Vltavou, kde mám rozdělanou novou sochu. Jsem tu odkázaný na kováře, kteří mají také svoje zakázky a řeší svoje věci. Probírali jsme technické záležitosti k té soše a rovnou jsme si určili dny, kdy objednají materiál a přivezou ho, abych už na tom mohl pracovat sám. Zrovna jsem tam ale měl volno, tak už ho nemám.

A co zkoušení s kapelou? Nebo to moc času nezabere?

My přes léto vůbec nezkoušíme. Vždycky si vzpomenu na Vítkovo kvarteto. Jejich frontman Jiří Růžek na stejnou otázku odpověděl, že jednu zkoušku měli v roce 1987 a od té doby to umějí. Ale vážně, my se přes léto nemáme téměř šanci pohromadě sejít na zkoušku. Takže to, co teď hrajeme, je takový vějíř zhruba pětadvaceti nazkoušených skladeb, a z nich různě vybíráme. Když odehrajeme každý týden dva tři koncerty, tak to zkoušení potřeba není. Nejhorší jsou ty pauzy, když se třeba měsíc nehraje a najednou má jít člověk z nuly na sto.

Co vám v poslední době udělalo radost?

Nevím, jestli mluvit o radosti, ale chtěl bych se o to podělit. Máme nový videoklip k písničce, která se jmenuje Minoritní. Její text není úplně veselý, spíš možná mrazivý, ale svou harmonií a rytmem působí pozitivně. Přišel za mnou režisér Petr Hanousek s tím, že má k dispozici záběry z dokumentu, který mapoval cestu uprchlíků z Ukrajiny do Prahy a celý ten šílený blázinec kolem toho. A že ty záběry skvěle sedí na náš text, kde zpíváme o tom, že „...většina z nás se někdy ocitne v menšině“. Nakonec vznikl takový naturální videoklip jako výraz poděkování všem humanitárním pracovníkům, kteří se na té akci podíleli. Což je to hlavní sdělení. Myslím, že to funguje. Záměrně jsme tam nevybírali žádné příliš dojímavé scény. Zároveň jsou tam ale třeba záběry vojáků, jak přenášejí kočárek přes trosky a to je mrazivý. Ta písnička na něco podobného celou dobu čekala.