Komunismus nikdy nebyl, ale hned ho bylo poznat

Před sedmdesáti lety se dostali v této zemi k moci komunisté a za měsíc jim přijde na sjezd promluvit prezident Miloš Zeman. Je to dialektický vývoj, jak má být. Komunisté věří, že vývoj se točí po spirále podobné vývrtce na flašky. Jednou se zatočí – a nemůže se přestat. Komunismus se v tom smyslu podobá alkoholismu: jak se s ním jednou začne, nejde s ním už jen tak přestat. Komunismus je vůbec zajímavý. Připomeňme si ho.

Komunismus je zajímavý třeba v tom, že sami komunisti, kteří se dostali k moci, říkali, že skutečný komunismus teprve přijde, že nejdříve musejí společnost převychovat; a k tomu potřebují čas. Jak ale roky šly, zbývalo z ideálů komunismu většinou méně a méně, a čím déle se budoval, tím více se konečný cíl vzdaloval. Jako by tedy nikdy ani komunismus nepřišel a nebyl a vše byla jen jakási příprava na něj. Jenomže i mimozemšťan, který by se ocitl v zemích, kde se tento systém uchytil, by asi rychle poznal, co to komunismus je: viděl by nevýkonné hospodářství, rozvrácenou společnost, zdevastované životní prostředí, ošklivé domy a děravé silnice, všeobecnou apatii a letargii. Šlo tedy o systém, který sice „nebyl“, ale hned ho bylo poznat.

Zajímavé také je, že komunismus, který měl být internacionální, nadnárodní a všemu lidstvu společný, byl v každé zemi velmi jiný, a to až k vzájemné nenávisti. Praporky, které mu ukazovaly cestu, ukazovaly všude trochu jinam, ale barvu měly vždy stejnou: krvavou. Snad jediný komunistický režim, který nesáhl k represím a násilí, byla chilská vláda Salvadora Allenda (1970–1973), jež k tomu snad neměla příležitost, ale i tak tady buď vzdána čest její památce.

Pamětníci si dobře vzpomínají na politickou mapu světa, kde byly socialistické (tedy komunistické) země vybarveny červeně, ty jiné chladně modře, respektive zaostale zeleně. Bystřejší prohlížeč takové mapy ale věděl, že je to mnohem složitější, protože nebyla rudá jako rudá. Že mezi Čínou a Sovětským svazem vládne téměř smrtelná nenávist, že třeba taková Albánie proklíná hlasem Rádia Tirana sovětské imperialisty a čínské a jugoslávské revizionisty a buduje komunismus zcela sama. A co si počít s Kambodžou za genocidní kanibalské vlády Pol Pota? Argumentovat tímto přízrakem asi není fér, ale na druhé straně: Lze se divit, že se něco takového stalo, když idea komunismu byla založena na nutnosti změnit společnost? Tak to někdo vzal zgruntu… a půlku jí vyhladil. A Severní Korea je už zcela zvláštní případ. Ale opravdu? Nepodobá se Severní Korea tomu, co jsme tady měli také? Třeba takové rozjásané První máje byly trochu severokorejské, možná míň disciplinované, ale podstata byla stejná: masy jdou pod tribunou a holdují vůdci.

Přes všechny strmé rozdíly měly všechny komunistické režimy více podobného než odlišného. Jejich základní tvar byl vytvořen v Rusku pod Leninovým vedením a v podstatě přetrval bez větších změn až do konce 80. let. Pravděpodobně přitom nebyla v dějinách říše, která by tak rychle expandovala k roli světové velmoci a pak zase tak rychle zkolabovala. Sovětský model společnosti stál při vší monumentalitě a úsilí na naprosto pochybných základech. Každá puklina v jeho krunýři hrozila, že se změní v trhlinu rozšiřující se natolik, až se klenba zhroutí. Jeho dialektický vývoj vyvrcholil pozoruhodným dramatem perestrojky, dramatem, jež mělo rysy grotesky, absurdity i heroismu. Gorbačov chtěl zachránit řád tím, že demontoval jeho opěrné sloupy, následkem čehož se zcela zřítil. Za to mu patří naše vděčnost a dík.

Další zvláštností komunismus bylo, že jakoby zrušil dějiny, nastolil bezčasí, ale ve skutečnosti se vyvíjel ohromným tempem. Měl své prenatální stadium, svůj porod leninským císařským řezem, svou krátkou pubertu („nová ekonomická politika“ a experimenty 20. let) a pak dlouhou drezuru krutého a nemilosrdného stalinského cepování, kdy byl už v podstatě ustaven jeho základní charakter. Když pak Stalin počátkem března 1953 chroptěl na lůžku ve své dače, zažíval komunismus dospělost: byl to zralý a zdatný netvor o mnoha tlamách, jež nenasytně cenily zuby na celý svět, ale zároveň se zakusovaly do sebe navzájem.

Komunismus sovětský byl založený na stále pracnějším a nákladnějším udržování statu quo, komunismus čínský byl udržován nevypočitatelnou Maovou aktivitou a kampaněmi, při nichž byly prolévány další a další hektolitry krve, zvláštní případ představoval komunismus jugoslávský a komunismus rumunský, jejichž vůdcové, Tito a Ceaușescu, se v mnohém podobali, avšak dospěli k diametrálně jiným výsledkům: zatímco v Záhřebu a Bělehradě se dalo docela slušně žít, v nacionalistickém Rumunsku lidé mrzli v temných panelácích, které conductor nechal postavit na místě starých čtvrtí. Zajímavé by bylo si představit, jak by asi komunismus vypadal v zemích, které také měly dost svých komunistů, ale nějak se jim to nepovedlo (Francie, Itálie, Španělsko, Řecko), nebo třeba i tam, kde tato ideologie nikdy mnoho příznivců neposbírala, což neznamenalo, že by tam nebyli (USA, Velká Británie, Skandinávie).

Na českém komunismu nebylo zajímavé nic, vždy se vyznačoval psí oddaností k Moskvě, na tom se nezměnilo vůbec nic. Význačným jeho rysem byla nenávist k individuální svobodě, pohrdání jiným, netolerance do morku kostí. A lenost a závist. Esenciální hrubost a necitlivost. To byla podstata českého komunismu. Ale v tom nebyl výjimečný. Obyčejný komunismus. Zajímavý asi tak jako hadr namočený v krvi a špíně.

Zajímavé je, že ti, kteří ho mají dosud plné zuby, jsou některými mladými vzdělanci nazýváni „primitivními antikomunisty“, přičemž jde o to, že oni, na rozdíl od nich, ten komunismus trochu znají.