Byl expresivní a někdy i děsivý. Přečtěte si velký rozhovor s Vladimírem Markem, který ve čtvrtek zemřel

VLADIMÍR MAREK V ROZHOVORU

Byl expresivní a někdy i děsivý. Přečtěte si velký rozhovor s Vladimírem Markem, který ve čtvrtek zemřel
Vladimír Marek Foto: Jiří Štrébl
Domov

Jiří Peňás

Divadelní herec Vladimír Marek, který ve čtvrtek zemřel, letos na jaře poskytl Týdeníku Echo rozsáhlý rozhovor o svém životě i o svých rolích. Marek nehrál úplně hlavní role, ale vždy když se objevil na jevišti nebo ve filmu, okamžitě šla pozornost na něj. Vypadal někdy, že přišel přímo z podsvětí, ale ne z kriminálního, spíš z toho, kde bydlí čerti a démoni. Byl ostrý, výrazný a přesný, přitom bizarní a expresivní: hrál role psychologické i komické, Čechova i Havla. Skoro dvacet let byl stálicí Divadla Na zábradlí, té nejinspirativnější a možná i nejdivočejší pražské scény po roce 1989. Vždycky jsem byl jinej, bisexuální lidi toho hodně naklátěj, říkal Marek.

Kolik jich denně dáte?

Kouřím strašně moc, čtyřicítka je normální. Mám z toho taky pořádný plicní varhany… (vzápětí je předvede) Ale nejhorší jsou záda. Když kejchnu, tak mě to bolí od beder až po krk. Nedávno jsem byl na vyšetření ve Vojenské nemocnici, tak mi udělali cétéčko a pan doktor mi řekl: Můžu vás ujistit, že rakovinu nemáte – já už jednu měl –, ale záda máte v katastrofálním stavu. S tím se nedá nic dělat. Takže já už skoro nechodím. Ne kvůli nohám, kvůli zádům.

Jak jste si to uhnal?

To mám z loutek, to je následek mé loutkářské kariéry. Roky jsem vodil panáky v pokleku, v předklonu, v záklonu, vstoje, vsedě, vleže, všemi možnými způsoby. To vám záda zrasuje zaručeně. Taková loutka má třeba pět šest kilo a zkuste ji pár hodin držet.

Takže nemoc z povolání?

Ano. A ze života. Já jsem s loutkama žil od dětství, už ve třinácti letech jsem v Říši loutek vodil marionety na dlouhém špagátu, to bylo skoro tři a půl metru, místní specialita: Josef Skupa prý říkal, že se v Říši loutek nevodí marionety na nitích, ale na lasech. Namaká to svaly na rukou, ale zrasuje to záda.

Já si vás pamatuju jako herce s velmi impozantní muskulaturou.

To jsem měl, na to jsem ani nemusel chodit do fitness. Teď jsem tlustej, protože se nemůžu hýbat, a jsem starej, taky se mi mění obličej, já byl vždycky v obličeji po mámě, teď se spíš podobám tátovi.

Teď vypadáte jako hodný pán, když vám bylo třicet čtyřicet, tak z vás šla poněkud hrůza.

To už dávno nejde… To skončilo. Divadlo nedělám od roku 2016, špatně jsem šlápl tady v předsíni, spadl jsem, rozbil jsem si držku, vykloubil rameno a poškodil si ramenní nervy, takže dneska mám levou ruku chromou. Ani jsem nebyl opilej, protože jsem druhý den měl premiéru na Hradě v Shakespearovi, na poslední chvíli museli shánět náhradu. Od té doby nehraju, konečná.

Tak se vraťme na začátek, k loutkám. Jak jste k nim přilnul? Měl jste někoho v rodině?

Ne, absolutně nikoho. Všichni daleko od umění, máma byla dámská krejčová, táta kuchař. Obyčejná rodina. Vůbec nevím, kde se to vzalo. Prostě jsem od dětství miloval loutky, já byl nejšťastnější, když jsem byl s nimi. Už jako malej jsem měl spoustu dětských rolí v Říši loutek, hrál jsem, namlouval jsem je, pak i vodil. Pak jsem vystudoval loutkářskou katedru DAMU, tam jsme se učili hrát s maňásky, marionetami, javajky, černý divadlo… Já nevím, kde se to ve mně vzalo, ale byl jsem od dětství takhle založenej, prostě jinej.

Vladimír Marek v muzikálu Ginger a Fred. V pražském Divadle Broadway měl premiéru 3. března 2006.
Vladimír Marek v muzikálu Ginger a Fred. V pražském Divadle Broadway měl premiéru 3. března 2006. Foto: Foto: Profimedia.cz

Jinej znamenalo i jinak sexuálně orientovaný?

Ano. Já byl na obě strany. Bisexuálové prý neexistují, prý je člověk buď hetero, nebo homo, já nevím. Lidi, co jsou tak zvaně vrční, tak ti berou všechno, jak to přijde.

Vrční?

No, že toho hodně naklátěj. Když nedá Franta, dá Božka.

Božka potom s tím má trochu problém, ne?

To nevím, já jsem měl nejvážnější heterovztah s Bárou Štěpánovou a s tou jsme měli už před svatbou, my jsme se do sebe strašně zamilovali, když jsme byli v angažmá v Hradci. Ona to o mně věděla a říkala mi, ty, Marku, my jsme si říkali příjmením, chlapy ti odpustím, ale ženský ne, to bych tě zabila. Byl to krásnej vztah: pak Bára dostala místo v Plzni, já zůstal v Hradci, tím to skončilo.

Celý rozhovor si přečtěte na ECHOPRIME . Ten si můžete předplatit již od 249 korun na měsíc ZDE.