2 Týdeník Echo - civilizace

Skončíme tam všichni. Páteř, cukrovka, mrtvice, alzheimer a málo peněz

Týdeník Echo

Témata: , ,

Bývalý ministerský náměstek po mrtvici dobře chápe, co mu personál LDN chce říci. Když však chce reagovat, z úst se řinou pouze nesrozumitelné slabiky. Záhy si uvědomí marnost svého počínání a sklesne rezignovaně do křesla. Pravděpodobnost, že člověk musí čelit podobnému osudu, roste v určitém věku vysoko. Přesné statistiky neexistují, obecně uznávané odhady však uvádějí, že ročně mrtvici dostane padesát tisíc Čechů. Z toho třetina zemře, třetina přežije bez komplikací a třetina s trvalými následky. Populační ročníky nad šedesát let, které jsou hlavní obětí cévních příhod v mozku, přitom tvoří o něco méně než 150 tisíc lidí.

Mrtvice není jediným důvodem, který znemožní zdravý život ve stáří. Kolem šedesátky se hlásí poškozená páteř i klouby dolních končetin, cukrovka likviduje ledviny, zrak a způsobuje amputaci, po desítkách tisíc případů přibývá stařecké demence, z níž je nejčastější Alzheimerova choroba.

Tím vzniká neradostný obraz. Každý člověk ví, že ho čeká smrt, ovšem málokdo si připouští, co ho pravděpodobně čeká poslední roky před smrtí, tedy život nesvéprávného starce, který se sám nedokáže pohybovat, jíst ani komunikovat. Někdy se takový život protáhne až na dvacet let. Přesto nebývá zvykem, aby se člověk proti tomu pojistil. Bývá zvykem pojišťovat auta nebo třeba okna u bytu, zajistit snesitelný závěr života za pozornost nestojí.

Lidé vyhlídku na období bezmoci vytěsňují, i když se čísla zhoršují. Výzkumnice Alena Šteflová pracovala dlouhá léta ve Světové zdravotnické organizaci a během té doby ji zaujalo, že se posledních padesát let neprodloužila doba, kterou zdejší obyvatelstvo prožije v plném zdraví. Je pravda, že se věk dožití u žen i u mužů prodloužil o osm let, přitom nejrychleji rostl po roce 1989, kdy zdravotníci dostali lepší nástroje, aby pacienty udrželi při životě. Proto měly ženy narozené v roce 2010 vyhlídku, že se dožijí osmdesátky a muži pětasedmdesátky. Ovšem život ve zdraví zůstal během posledního půlstoletí u mužů pod třiašedesáti lety, u žen pod pětašedesáti. Údaje hygieničky Šteflové potvrzují i novější data, která publikoval Eurostat pro rok 2016.

V Česku se prodlužuje věk, lidé však už nemohou vykonávat žádné zaměstnání a často trpí některou z vážných stařeckých chorob. U mužů tento život v nemoci dosahuje v průměru třinácti, u žen sedmnácti let. Výsledky se obvykle srovnávají se Švédskem, které patří k opačnému extrému. Délka života ve zdraví se tam prodlužuje rychleji než věk dožití, a průměrný Švéd tak žije ve zdraví o deset let déle než Čech, život v nemoci však absolvuje o polovinu méně lidí. Za všechno může životní styl, stejně tak je známo, že se Češi z roku na rok nezmění. Může se stát, že se zkušený primář dokáže udržet v takové kondici, aby ještě v osmdesáti letech operoval. Ovšem běžný občan pracuje s nemocnou páteří a bolavými klouby až do důchodu ve třiašedesáti, večery tráví před televizí, přitom se neomezuje v pivě ani tučných pokrmech, a pak náhle zjistí, že zdravý život je u konce. Přesto prožije dalších deset patnáct let odkázán na blízké, na zdravotnický nebo sociální personál. Zajistit se na závěrečnou fázi života se stává nezbytností, tento nárok se však daří s úspěchem vytěsnit. Samozřejmě po dobu, kdy je člověk zdravý.

Život po zdravém životě

Běžný člověk obchází nemocnice obloukem, v případě LDN, jak zní zkratka pro léčebny dlouhodobě nemocných, má oblouk větší poloměr. Pro selský rozum je nemocnice ústav, ze kterého se člověk ještě může ve zdraví dostat, nástup do LDN už znamená konečnou. Jde o značně nepřesné hodnocení, přesto strašák existuje a skrývá ten rozměr lidského života, o kterém zdravá populace nechce nic vědět. Za pravdu dala obavám kontrolní zpráva veřejné ochránkyně lidských práv Anny Šabatové, která navštívila osm tuzemských LDN. 

„V navštívených zařízeních se zaměstnanci Kanceláře setkávali se čtyřmi, pěti a v ojedinělých případech také šesti lůžky na pokoji,“ popisuje ombudsmanka. Pacienti s demencí trávili veškerý čas ve velkých pokojích. „Dívali se do holých zdí a ztráceli se v prostoru“, přitom pro takové pacienty je pohled na bílou zeď rizikem a „u některých může vyvolávat halucinace“. Mnoha pacientům se cíleně nevěnoval žádný terapeut, někdy bylo neklidného pacienta nutné přeložit do uzavřeného oddělení, aby z ústavu neutekl. „Také v léčebnách jsem se setkala se situacemi, které odporují právu člověka na důstojnost, na soukromí či jinému lidskému právu,“ stojí ve zprávě.

Správci LDN si na ombudsmanku nestěžovali. Jedním z důvodů mohla být úvodní pochvala personálu. „Jeho počet byl ve většině případů podhodnocen, pracovníci byli přetíženi, a ačkoli objektivně nemohli pacientovi zajistit péči na odpovídající úrovni, zejména podporovat jeho soběstačnost, dělali často vše, co bylo v jejich silách,“ uvedla Anna Šabatová. Zprávu však začali používat jako argument, kterým chtěli veřejnosti a státním úřadům vysvětlit, že při nízké úrovni příjmů nejde o bezmocné pečovat lépe. Ředitel LDN v Praze – Horních Počernicích Petra Fiala proto sepsal analýzu, jak hospodaří šedesát zařízení tzv. následné péče. Do této kategorie patří nejen LDN, stejně početné jsou i psychiatrické léčebny a vedle nich několik rehabilitačních ústavů a plicních klinik. Závěr je stručný. Ústavy dostávají od zdravotních pojišťoven na pacienta v průměru 1700 korun denně, nárokům na kvalitu pro pacienty by však odpovídala částka o 1000 korun vyšší.

Každého budoucího klienta LDN musí varovat, že na denní dávku jídla je určeno 160 korun. „Dobré a chutné jídlo může být pro řadu chronicky a dlouhodobě nemocných jedním z posledních a největších potěšení, která jim ještě zbývají,“ upozorňuje ředitel Fiala, který se nediví, že stížností na jídlo přibývá tam, kde opravdu vaří pod 200 korun na pacienta denně. Celkem platí pojišťovny na hotelové služby s plnou penzí 650 korun, tedy o 400 korun méně, než nabízí i nejlacinější hotel v Česku, a o 600 korun méně, než od pojišťoven dostává okresní nemocnice. Přes tisíc korun vyčerpá pacient LDN denně na zdravotních službách, z toho jde naprostá většina na platy lékařů a sester. Personál se platí hůř než v nemocnicích a přitom pojišťovnám nevadí, že lidí je příliš málo, aby zastali práci s těžkými pacienty, kteří obvykle bez pomoci neopustí lůžko. Těžko se může v LDN nebo také v psychiatrických a rehabilitačních ústavech cokoli změnit k lepšímu, když současné úhrady pojišťoven neuhradí ani při úsporném provozu všechny náklady, přesněji řečeno v průměru neuhradí osm procent. Potřebné peníze musí uhradit majitelé nebo klienti. Rodina pacienta se nemůže divit, když si LDN vyžádá doplatek na úrovni tisíc korun denně.

Služby LDN a podobných institucí mine málokdo z českých občanů. Stát jim přes zdravotní pojišťovny posílá osmnáct miliard, ovšem zdravotní ústavy žádají částku o sedm miliard vyšší, aby zaplatily personál a zajistily služby na úrovni. Ministr Adam Vojtěch patří k vstřícnějším šéfům resortu, přesto nad vysokým přilepšením krčí rameny. Příjmy zdravotnictví se zvýší napřesrok o šest procent a on sám může pojišťovny těžko nutit, aby právě LDN i psychiatriím posílaly víc. „Šestiprocentní navýšení by mělo být rozděleno spravedlivým způsobem pro všechny zdravotnické obory,“ vysvětluje mluvčí Gabriela Štěpanyová, která připomíná, že se loni zvýšily příjmy LDN o dvanáct procent, tedy o dvě miliardy. Z pohledu ředitele Fialy to při nízkém výchozím základu změnu nepřinese. 

Současná vláda na důchodcích nešetří. Slevy na jízdném stojí šest miliard ročně, přitom už podruhé hodlá zvýšit důchody o devět set korun měsíčně, i když zákon přikazuje jen sedmisetkorunové zvýšení. I tento krok přijde na sedm miliard, tedy na částku, kterou chtějí zdravotní ústavy. O pár korun levnější lístek nebo dvoustovka měsíčně nejsou otázkou života – na rozdíl od kvality péče v LDN. Jako by také ministři chtěli vytěsnit vyhlídky, že pomoc v léčebnách budou třeba už za pár let potřebovat sami.

Co přijde po LDN

Léčebny dlouhodobě nemocných nejsou konečnou stanicí. Takřka výlučně přijímají pacienty po těžkých operacích ze sousedních nemocnic. Pokud už nedokážou zlepšit jejich zdravotní stav, případně se tento stav stabilizoval, žádají pojišťovny propuštění. V léčebnách proto vydrží pacient v průměru 50–60 dní. Čtvrtina obvykle umírá, čtvrtina odejde domů a polovina musí do jiných ústavů. „Obvykle není, kam je poslat,“ upozorňuje na další komplikaci ředitel Fiala. „Manželka může být také nemocná, dcera má dost starostí s vlastní rodinou, na zaplacení terénních služeb má málokdo,“ vysvětluje expert. Konečnou adresou se stávají alzheimerovská centra a domovy důchodců. Najít místo není poslední dobou snadné a „překlady“ z Prahy míří až na Vysočinu.

Vyspělé země mají platit na péči o nemohoucí občany dvě procenta svého hrubého domácího produktu, doporučuje OECD. Plní to například Německo tím, že vybírá 4,5 procenta z příjmů jako pojištění na péči. V Česku by taková taxa ročně vynesla 100 miliard korun. V chaosu tuzemských sociálně-zdravotních služeb se dá těžko vypočítat, kolik vlastně chybí. Český statistický úřad se o to pokusil. Vedle 18 miliard pro LDN a další ústavy je největší položkou dvacet miliard za zdravotní péči v domovech důchodců a alzheimerovských centrech. Nakonec došel k sedmdesáti miliardám, což není proti doporučení OECD úplně nízko, ovšem do této částky počítá i dvacet miliard z dávek pro postižené, u kterých nikdo nekontroluje, jestli je příjemci či opatrovníci utratí za péči. Česko patří k zemím s nejdelším trváním života v nemoci. Počet lidí nad 65 překročil dva miliony a každým rokem jich přibývá šedesát tisíc, i když právě penzijního věku nedosahují nejsilnější ročníky. Na otázku, jestli jim bude možné zajistit důstojné dožití za 50 miliard ročně, se zatím nikdo nepokusil odpovědět.

Echo Komplet

2 999 Kč

Získejte to nejlepší za méně jak 40% ceny! Díky tomuto balíčku si užijete unikátní web bez reklam EchoPrime, denní komentáře Echo24 a Týdeník Echo jak v digitální, tak v tištěné podobě

Více info

/
komentátor

Petr Holub (*1958) absolvoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy a stáž v Sociologickém ústavu Akademie věd. Jako novinář pracuje od roku 1992, naposledy v denících Aktuálně.cz a MF Dnes, a úzce spolupracuje s Českým rozhlasem. Zaměřuje se na ekonomický rozměr politiky a na změny ve společnosti, které nastaly po pádu komunistického režimu. Žije v Praze a Českých Budějovicích.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.