Proč hraje většina muzikantů se zavřenýma očima?

Týdeník Echo připravil zvláštní samostatné vydání výběru nejlepších interview z uplynulých dvanácti měsíců své produkce. Speciál 30 rozhovorů představuje tři desítky českých i zahraničních osobností z oblasti politiky, vědy, kultury i společenského dění. Jedním ze zpovídaných je i klavírní virtuos Ivo Kahánek. Přinášíme ukázku z textu, který bude k dostání ve vybraných trafikách od 25. června. Objednat on-line si jej můžete už nyní ZDE.

Na koncertě klasické hudby se lidé chovají jinak než na bigbítu, to je jasné. V zásadě jen sedí a poslouchají. Dá se i tak vycítit, jak váš výkon publikum přijímá?

Dá. Není rozdílné, co prožívají na rockovém koncertě a na klasice. Rozdíl je v tom, jak to ventilují. Klasický koncert má svůj rituál, který bývá překračován jen málokdy. Ale i to se stává. Vezměte si například BBC Proms, což je nejstarší světový festival. Před několika lety jsem tam hrál a zažil zcela specifickou atmosféru. V Royal Albert Hall je celý spodek k stání. A vypěstovala se tradice, že tam chodí publikum, které není typicky koncertní. Je to tam trochu jak na tom bigbítu, stane se vám i to, že někdo mává transparentem nebo že o přestávce něco skanduje. Ale to je spíš výjimka. Standardnější přece jen bývá, že publikum při poslechu něco prožívá, co ale není tak snadno ventilované navenek. O to je to zajímavější pro nás – zejména tedy pro pianisty, jelikož sedíme bokem. Houslista nebo cellista sedí čelem, vnímá vizuální vjemy. My lidi vnímáme tak maximálně periferně, nebo vůbec, což ale není od věci. Protože když nevidíte, zesílí vám ostatní smysly. Což je mimochodem důvod, proč většina muzikantů hraje se zavřenýma očima. To není machrování, ale snaha zbystřit ostatní smysly.

Může se stát, že zažijte i negativní emoci?

Zažil jsem to, ale spíš než vyložená negace to byla ztráta soustředění. Jako že to v zásadě berou, ale nejsou s vámi na jedné lodi a přemýšlejí si o svých věcech. Pak samozřejmě následuje otázka, co s tím. Odfláknout to nejde, to bych se hnusil sám sobě. Navíc bych se dostal do stavu, kdy nemám trému, což je opravdu hrozné. Zažil jsem to asi dvakrát v životě a je to fakt strašné.

Co je na tom špatného?

Tréma vám posílí výjimečnost té chvíle. Když ji správně využijete, dá vám křídla. Zbystříte smysly, svou roli v tom taky hraje adrenalin. V okamžiku, kdy upadnete do letargie, hrajete rutinně, toho se chci vyvarovat. Nevím, jak to mají moji kolegové, ale já v zásadě nehraju „pro publikum“. Spíš se snažím nechat sebou hudbu protékat a hrát pro hudbu samu. Nebo pro toho nahoře. A publikum beru s sebou na výlet do úžasných světů. Ale není to tak, že bych prostě hrál lidem. Nejsem zvíře v zoo, na které se jdou podívat, ale průvodce, který jim to nádherné zvíře ukáže a něco o něm řekne.

Posloucháte i jinou hudbu než jen klasiku?

Velmi často, zejména v autě nebo když doma uklízím. Mám rád třeba hudbu 60. let, písničkáře, Boba Dylana, Nohavicu, Plíhala. Co ale opravdu nevyhledávám, je metal. Mám z něj pocit, že je tam toho moc. Občas může být drtivější ticho než randál.

Celý text vyjde ve speciálu 30 rozhovorů, který bude ve volném prodeji k dostání od 25. června za 99 korun, při pořízení v předprodeji zaplatíte jen 89 korun. Speciál si můžete objednat ZDE.