Bolesti a rány. Velikonoční příběh Jana Zahradníčka

Je po Velikonocích. Někdo v těch dnech pořád ještě myslí na Kristův příběh, který se o těch novolunních dnech skončil, aby zase tajemně začal. V téhle zemi se udělalo mnohé pro to, aby mu lidé přestali rozumět, ale udělalo se také hodně pro to, aby si ho jiní připomínali v jeho původním smyslu. Jako cestu, která je provázena bolestí a ranami, na jejímž konci je pochybnost, zda člověka, který tím prošel, Bůh neopustil.

Je to chvíle připomenout si nejtragičtější osud české poezie, příběh Jana Zahradníčka. „Víte, být katolický básník v Čechách, to je, jako byste měl lejno na klopě,“ řekl mi před mnoha lety básník Ivan Slavík (1920–2002) při jednom dlouhém rozhovoru, kde nemohlo nepadnout Zahradníčkovo jméno. „Vždycky když o něm mluvím, začne se mi chvět hlas a do očí mi vstoupí slzy,“ říkal mi Slavík, tehdy už jeden z posledních z „rozptýlené generace“, která vstupovala do literatury, právě když se na dlouhá léta zavřela vrata kriminálu za jejich staršími kolegy a učiteli.

V brněnském procesu s „klerofašistickou odnoží zelené internacionály“, konaném v červnu 1952, dostal Zahradníček třináct let za údajnou velezradu. Spolu s dvěma desítkami katolických spisovatelů a intelektuálů, jejichž hlavní vinou byla věrnost jinému „světovému názoru“, na něj čekaly kriminály v Praze, Brně, na Mírově a v Leopoldově.

Pouze několik let předtím se oženil, měl tři malé děti. V roce 1956 mohl na několik dní vězení opustit, ale jen proto, aby se zúčastnil pohřbu svých dvou dcerušek, které zemřely, když se otrávily houbami.

Představte si to! Jedete na pohřeb svých dětí, které jste vlastně ani nepoznali, a za pár dní se musíte vrátit do kriminálu. Během těch pár zoufalých dní počali s manželkou další dítě. To se narodilo příštího roku, když jeho otec měl před sebou pořád ještě tři roky vězení! Přes intervence svých spisovatelských přátel (Seifert, Hrubín) mu prezident Zápotocký odmítl prominout zbytek trestu. Na „svobodu“ se vrátil až na amnestii v květnu 1960. Po pěti měsících jeho od narození slabé (trpěl od dětství křivicí a měl hrb) a kriminálem podlomené tělo nevydrželo atak infarktu.

Asi největší náboženský básník moderní české literatury, o kterém Šalda už v roce 1934 napsal, že „je to velký kouzelník verše, harmonizátor a modulátor po Březinovi největší, kterého máme“, zemřel v pětapadesáti letech. Ano, byl to klerikál, ano, měl velmi nepokrokové názory, ano, byl hluboce konzervativní. A byl za to tak strašně pronásledován a tak strašně vytrpěl, že před tím padají do nicoty všechny ty iluze o spravedlivější společnosti, jejíž návrat se, nemýlím-li se, tak nějak očekává.