Proč si nemůžeme dovolit vzdát se v EU veta

KOMENTÁŘ

Proč si nemůžeme dovolit vzdát se v EU veta
V zahraničně bezpečnostních otázkách se v ER může využít právo veta Foto: EK – Audiovisual Service
1
Komentáře
Marian Kechlibar
Sdílet:

Hlavní zprávy

Potřebujeme víc Mikeů Tysonů!

KOMENTÁŘ

Stárnutí má svoje výhody. Například člověka přivádí k tomu, aby nacházel vzory a inspirace ve zdrojích dříve nečekaných. Tím se dostávám k Mikeu Tysonovi, plus ...

00:07

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Německý kancléř Scholz vystoupil s myšlenkou, že EU si nadále nemůže dovolit uplatňovat princip práva veta v zahraniční politice. Není jediný, tato idea už od začátku války koluje zejména po západní Evropě. Jednotlivé státy by podle této představy neměly být schopny bránit rozhodnutí kvalifikované většiny.

Jak se zdá, cynický princip „nenechejte žádnou krizi nevyužitou“ se uplatňuje i tady. Nastal problém, lidé umírají a města hoří? Odpověď zní: více Evropy! Ona tak totiž zní vždycky. Mír, válka, recese, konjunktura, nástup covidu, konec covidu a určitý typ lidí napojených na Brusel k tomu pokaždé podotkne, že teď je potřeba více Evropy. (V Itálii dokonce existuje politická strana „Più Europa“; má jednoho poslance ze 630 a preference – v koalici – kolem 4,5 procenta.)

 

Skutečně? Pojďme si říci otevřeně, co to znamená. Ačkoliv je myšlenka kvalifikované většiny na svém povrchu neutrální, fakticky to znamená, že postaví-li se za něco Německo s Francií, bude extrémně obtížné tomu zabránit; potřebné koalice by byly krkolomné a reálně nedosažitelné. Menší státy se budou čím dál více blížit charakteru provincií, které musí podporovat centrum v jeho záměrech, i kdyby s nimi bytostně nesouhlasily. EU by nabyla charakteru podobného Spojeným státům americkým nebo jiným federacím, a to i za štědrého předpokladu, že jedinci jako Scholz se spokojí s odbouráním veta v zahraniční politice a nebudou se v dalších kolech politické hry snažit odbourat jej úplně všude: „Vždyť už jste se vzdali suverenity v diplomacii, tak co vám to udělá, když se na ni vykašlete docela?“

Hodně by to udělalo. Právě proto, jakou polovičatou politiku vůči Putinovi předvádějí Německo s Francií teď, jim absolutně nedůvěřuji v tom, že by tento druh dominance používaly v náš prospěch. Zájmy těch dvou států jsou úplně jiné než naše. Francie je už od 18. století stíhána komplexem méněcennosti vůči anglosaským státům a jejím zájmem číslo 1 až 10 na mezinárodní scéně je nějak se vůči nim vymezovat a tvářit se jako velké zvíře stejné váhy, třeba v Africe; vynucená spolupráce zbytku kontinentu by se jí k tomu náramně hodila. Německo zase dotáhlo Švýcary v tom, že v obchodu nezná špinavých peněz, a zbudovalo si hospodářské impérium, které nemůže existovat bez levné (dovezené) pracovní síly a levných (dovezených) surovin. Dokonce i teď, po téměř pěti měsících brutální války, ukazují průzkumy veřejného mínění, že řada Němců by dala přednost variantě, kdy se Ukrajina vzdá území výměnou za mírovou smlouvu. Dobrá, nezměníme je, ale představte si hororovou variantu, ve které bychom se takové mentalitě museli podřídit. Ve které by třeba Polsko dostalo nařízeno, že musí omezit dodávky zbraní na Ukrajinu, protože většina si odhlasovala nějaký „neeskalační princip“.

Nu, Polsko by takové nařízení nerespektovalo. Tam si pamatují velmi dobře, jak nepříjemný je život v pozici, kdy o vás rozhodují jiné národy. Obávám se ale možnosti, že u nás jsme na to trochu pozapomněli. Už před sto lety nám někteří Němci a Rakušané připisovali lokajskou mentalitu. Byla to urážlivá generalizace, ale jako většina generalizací se nabalovala na určité jádro pravdy. Část z nás tu lokajskou mentalitu opravdu má, i když veškeré „přichylování k silným dubiskům“ (habsburskému, pak francouzskému, pak německému, pak sovětskému) pro nás málokdy dopadlo dobře.

Každopádně by o tak závažné věci mělo být minimálně referendum.

×

Podobné články