Bilance jednoho vegetariána

FEJETON

Bilance jednoho vegetariána
Veganský burger Foto: Shutterstock
1
Komentáře

Jan Burian

„Ještě jste ten vegetarián?“ občas se někdo zeptá. „Ještě pořád,“ odpovídám, a protože už nejím maso přes třicet let, připadá mi ta otázka čím dál divnější. Ale snažím se nic nedodávat, nemluvit o tom, nekomplikovat si život. Koneckonců do toho, co jím, či nejím, nikomu kromě lékařů nic není. Nejtěžší je vyhnout se debatám při hotelových snídaních a večeřích s turisty, které provádím po Islandu, Portugalsku nebo jinde. Málokdy se stane, že by se nenašel někdo, kdo se mi podívá do talíře a pak řekne: „Vy jste vegetarián? Z jakého důvodu?“

„Já nevím,“ odpovídám pořád ještě trochu nejistě. „Ze všech, které si dovedete představit.“ Někdy se zatváří zmateně.

Při práci průvodce jsem si dobře vědom toho, že mi má jít především o to, aby zákazníci cestovní kanceláře byli spokojeni. Mám tuhle práci rád a ty lidi taky. Nehodlám jim kazit dovolenou řečmi o tom, že nemají jíst maso. Ostatně neříkám to nikomu už dvacet devět let, nemělo by to smysl. V prvním roce mého vegetariánství mi bylo tak dobře, že jsem považoval málem za svou povinnost každého člověka, kterého jsem potkal, o tom přesvědčit. Naštěstí mi brzy došlo, že tím jenom lezu lidem na nervy a že řízek nikomu nevymluvím. Ale co, řízek… dokonce ani gothaj, když se dotyčný rozhodne pro cestu takzvaného karnisty, tedy člověka, který považuje za „správné, nebo dokonce žádané konzumovat maso zvířat, která jsou v dané kultuře definovaná jako jedlá“.

A tak když dneska doporučuji turistům místní speciality, třeba lahůdku zvanou chanfana, což je stará portugalská koza naložená ve víně, jen s úsměvem podotýkám, že maso nejím, ale všichni, kterým jsem to jídlo doporučil, byli nadšeni. Někdy, pravda, dochází k situacím, kdy jsou i turisté trochu zaskočeni. Třeba když odpoledne na islandských skaliskách nadšeně fotografují půvabně nemotorné ptačí krasavce papuchalky a večer je v hotelu najdou v salátu. Najednou jako by měli ti jedlíci ke mně trochu blíž, občas dokonce někdo přijde a projeví mému vegetariánství sympatie. Ale je to jen chvilka. Pak přinesou bifteky nebo uzeného lososa, a všichni se zase uklidní. Kdysi jsem napsal do jednoho fejetonu pro tuhle situaci charakteristickou větu: „Štěňátko bych nepozřel, ale králíčka bych si dal.“ Králíčci jsou pořád k mání, štěňátka jen někde.

Ani já ale nejsem žádný extremista. V době, kdy jsem ještě hrával tenis, spolykal jsem spoustu much a jednou za čas se spletu a kousnu do něčeho, co dobře vypadá a maso by v tom člověk nehledal, přesto tam je. Jednou jsem v ostravské restauraci snědl asi třetinu talíře, na němž mi omylem v omáčce servírovali kousky kuřete, a bylo mi pak několik dní špatně. Tělo si odvyklo. Až to tu jednou budu chtít ukončit, dám si argentinský steak nebo si pořádně namažu chleba paštikou… a sbohem!

Když si ovšem nedám pozor, můžu zemřít i z toho, co se občas nabízí nám vegetariánům. U benzinových pump v poslední době výrazně poklesla možnost výběru jídel bez masa a většinou tam mají jen „Mlsouna“, tu rozbředlou bagetu se sýrem nacpanou nikdy nezkazitelnou majonézou. Kdo má v sobě zbytky pudu sebezáchovy, radši si koupí slané tyčinky.

Jaká je tedy bilance vegetariána po třiceti letech? Zdá se, že vývoj se nedá zastavit. Když jsem nedávno letěl do Lucemburska, zeptala se nás letuška, jestli si dáme sendvič se šunkou, nebo se sýrem. Nikdo v mém okolí si nevybral šunku, a to mě překvapilo. Jen ten hladový vegan, který seděl vedle mě, si musel koupit müsli tyčinku. Zakousl se do ní a tvářil se posmutněle.