Dobrý den, Jano

Janu Klusákovou jsem poprvé uslyšel v rozhlase někdy v polovině osmdesátých let. Pozvali ji jako znalkyni ruské kultury do pořadu Mikrofórum. Zaujala mě hned svým pozdravem. V tomto pořadu bylo tehdy zvykem každému tykat a říkat žoviálně „ahoj“. Jenže tentokrát po tom protivně vlezlém „Ahoj Jano!“ přišla mrazivě civilní odpověď: „Dobrý den.“ Možná se vám to zdá málo, ale ten její pozdrav zapůsobil jako z jiného světa. Z toho normálního, kde se nehraje divadlo.

Když jsme se pak seznámili a já jsem měl tu čest pozvat ji do televize do svého pořadu Posezení s Janem Burianem, začala mi spontánně tykat a říkat mi Jeníku, zatímco já zůstal při vykání. A tak to trvá podnes, přestože jsme spolu zažili spoustu nezapomenutelných chvil. Jen jednou tomu bylo jinak.

Potkali jsme se náhodou na Národní třídě. Vracela se z nějakého úředního jednání a byla v tak chmurné náladě, že se jí zřejmě zdál cizí celý svět. A tak mi začala zničehonic vykat. „Co mi vykáš!?“ obořil jsem se na ni. Začala se smát a ta nálada snad trochu polevila.

Teď když po šedesáti letech odchází Jana Klusáková z rozhlasu, vybavují se mi všechny možné situace, v nichž jsme se ocitli spolu, a většinou se usmívám. Někdy ale taky ne. Třeba když mě asi tak před patnácti lety pozvala na rozhovor do Radiožurnálu a její šéf jí při této příležitosti řekl, že jestli se se mnou bude bavit o kvalitě hudby na této stanici, dostane padáka.

Bavili jsme se bez problémů o něčem jiném, muzika na Radiožurnálu nám za to nestála a nestojí nám za to dodnes. I v televizi jsme si užili trochu legrace. Natáčela se mnou rozhovor do zpráv a v parku vládlo blátivé předjaří. Abychom se neutopili v rozbředlém sněhu a špíně, posadili jsme se na lavičku tak, že jsme seděli na opěradle. V tom rozhovoru jsem tenkrát prohlásil, že když český národ nebude kulturně na výši, nebude mi vadit, když zanikne. Zkrátka jsem provokoval. Nikdo z diváků si na to nepostěžoval, jen několik rozdurděných lidí napsalo, co si to dovolujeme, ničit lavičky v parku. Od té doby vím, že když se někam takhle neobvykle posadíte, můžete říkat cokoli, stejně vás nikdo nebude vnímat.

Jednou jsme se ve sběrných surovinách hrabali v obrovské hromadě vyhozených knih a ona o tom napsala reportáž do novin. Jindy mi sdělila tajemství, které prý říká jedině ženám, jež si stěžují, že manžel vůči nim ochladl: „Krm bestii!“ radila jim. A já to od té doby předávám dál jako svou vlastní moudrost.

O Janě Klusákové jsem napsal i písničku. Nese název Anna a její věšáci a pojednává o ženě, na niž se neustále „věší“ různí lidé a svěřují se jí se svými problémy. Ona je trpělivě poslouchá a oni její trpělivosti zneužívají. A melou a melou. Jen jí samotné se nikdy nezeptají, jestli něco nepotřebuje.

Je to taková písnička o každodenním hrdinství, které vzniká z toho, že je třeba něco udělat a nikdo, kdo by to mohl vzít za vás, není na dosah. „Jak jsi to dokázala, Jano?“ ptal se jí kdosi, „že když jsi byla zavřená za politickou činnost a byla jsi na všechno úplně sama, postarala ses o matku i o dům a vychovala dva skvělé syny?“

„To jsem je měla utopit?“ vrátila mu otázku.

Minulý týden mi připomněla, že svůj první rozhovor pro rozhlas natočila kdysi se mnou. Tak si mě teď pozvala do Českého rozhlasu Plus, aby se mnou natočila i ten svůj poslední před odchodem do důchodu. Povídali jsme si jako vždycky a já se nakonec zmohl alespoň na to, abych jí popřál hodně štěstí.

Teď k tomu ještě dodávám: Díky za všechno. Mám vás rád, milá Jano Klusáková. Dobrý den.