Loučení

motto:

„Máma říkala, že člověk musí odložit minulost a pak zase může jít dál.“

(Forrest Gump)

Vzpomínáte na tu scénu z filmu Forrest Gump, kde se hlavní hrdina filmu rozběhl napříč Amerikou a pak, po čase, když už spolu s ním běžela spousta lidí, se najednou zastavil a řekl: „Jsem už unavenej, tak jdu, lidi, domů“?

Začal jsem se učit psát fejetony v roce 1991. Byla to rušná porevoluční doba a já jsem se potřeboval nějak vypsat ze svých pocitů a nálad. Fejeton je žánr, který to umožňuje. Můžete do něj namixovat postřehy ze světa kolem a zároveň nešetřit vlastními zážitky. Může to být příběh, vzpomínka, věštba – cokoli.

Psal jsem do Lidovek jednou týdně a během toho roku mi došlo, že za první dva měsíce napíše člověk všechno, co ví, a pak teprve začne to pravé dobrodružství. Chce, aby jeho práce měla smysl, netouží po tom, udělat si ostudu, nutí ho to dívat se víc kolem sebe, rovnat si binec v hlavě a hrát si se slovy. Tehdy má učednická léta nejvíc odnášela moje žena, neboť jsem ji skoro každý týden naléhavě žádal, ať mi okamžitě řekne, o čem mám psát... Po těch prvních padesáti fejetonech jsem si dal patnáct let přestávku a sliboval si, že se k tomu, abych psal pravidelně fejetony, určitě už nikdy neuvážu. Jenomže pak mě Lída Rakušanová pozvala do redakce Českého deníku, který tehdy patřil německému majiteli, a když jsem zcela rozhodně a jednoznačně odmítl psát pro ně fejetony, chtěli nějaký tip na novináře, který by se k tomu hodil.

„Když někoho takového potkám, měl bych mu asi říct, kolik nabízíte za fejeton,“ podotkl jsem mimoděk.

„Čtyři a půl tisíce,“ odpověděl ten pán německy a Lída Rakušanová mi to přeložila.

„Tak to tedy beru!“ zakoktal jsem... Neb nikdy předtím (ostatně ani potom) mi nikdo v novinách tak lukrativní nabídku neudělal. A tak jsem začal psát každý týden fejetony s pražskou tematikou do rubriky Pražský chodec a vydržel to po více než dva roky, než německý majitel noviny prodal a nový už mi nechtěl platit. Za ty dva roky jsem si ovšem vytvořil návyk, a když spolupráce s Deníkem uhasla, nabídl jsem své fejetony Týdeníku Rozhlas, periodiku s kulturní náplní a bez blbých reklam. Tam mi, jen tak pro srovnání, dávali za měsíc asi tolik, jako v Deníku za jeden fejeton. Ale já jsem své psaní bral jako koníčka a držel se známé fráze, že práce sama je někdy člověku odměnou. Do Týdeníku Rozhlas jsem vydržel psát fejetony pravidelně každý týden po celých dvanáct let. Fejetony se tak staly součástí mého života. Kdykoli se něco kolem, nebo ve mně, odehrávalo, automaticky mi naskočila otázka: „Nehodilo by se to do fejetonu?“ Někdy jsem se v noci budil hrůzou, že se blíží nedělní uzávěrka, a já nic nemám, ale vždycky to nějak dopadlo. Když Týdeník Rozhlas rok před svými stoletými narozeninami přestal vycházet, bylo těch fejetonů celkem asi sedm stovek a já jsem nemohl přestat psát. Chvíli jsem psal jen tak do šuplíku a publikoval na Facebooku, ale brzy přišla nabídka z Týdeníku Echo.

A tak teď právě píšu svůj už pětačtyřicátý fejeton pro internetové vydání tohoto periodika, začínám mít materiál na další knížku (Už jich vyšlo pět).

Je květen, venku je hezky a místo fejetonu mi do hlavy vlezla nová písnička:

 

Je skoro jaro

Jsem skoro starý

Se skoro mladým srdcem

A to mě skoro těší

 

A najednou jsem si vybavil tu scénu z Forresta Gumpa.

A zastavil jsem se. A právě teď dopisuju svůj poslední fejeton, lidi.

Jsem už unavenej, jdu domů.