Mýcení aneb candát byl hnusný, a ještě malá porce

V Divadle Na zábradlí se po rekonstrukci už opět hraje a nedávno tam měla premiéru inscenace „kmenového režiséra“ stále ještě nového souboru Jana Mikuláška Mýcení. Autor textu, největší poválečný rakouský spisovatel Thomas Bernhard (1931–1989), ho nenapsal jako divadelní hru (přitom byl aspoň z poloviny divadelním autorem), nýbrž jako kratší prózu, německy Holzfälle, podtitul Erregung, tedy Rozčílení nebo také Rozruch či Vzrušení. Je to v Rakousku (i v Německu) slavné dílo, velký kus proslulosti mu ovšem hned po vydání v roce 1984 dodal skandál, který neměl obdoby: snad poprvé od konce války se v Rakousku kniha po vydání z obchodů zabavovala, nikoli však z důvodů ideových nebo politických, ale kvůli důvodnému podezření z „utrhání na cti“ zobrazených postav, což v Bernhardově případě nebyl první ani poslední případ.

Jde o jeden z těch typických a vždy jedovatě gradovaných berhardovských slovních výlevů, které se krouživým pohybem zamotávají kolem krků obětí vypravěčovy averze, ba dalo by se říct nenávisti. V próze vypravěč, ztotožněný s autorem, tedy Bernhardem (v Divadle Na Zábradlí ho hraje Jan „Honza“ Hájek), usedne v bytě u nenáviděných hostitelů a za chvíli se v něm vzdouvá celý oceán nechutenství, pohrdání, ironie, vzteku a výsměchu. Pozván tam byl svými dávnými přáteli, manželi Auersbergerovými, stárnoucí zpěvačkou (Magdalena Sidonová) a věčně opilým, kdysi opravdu talentovaným skladatelem (Jakub Žáček), které neviděl z vlastního rozhodnutí dvacet let, ale nyní nedokázal odmítnout jejich pozvání. K tomu došlo, když je náhodou před pár dny potkal na Příkopech a oni mu oznámili smrt jejich společné známé, „pohybové umělkyně“ Joany (hraje ji a tančí Johana Matoušková), alkoholičky a zoufalkyně, jež se před pár dny oběsila ve svém venkovském rodném domě. On to už věděl, ale z nepochopitelných důvodů předstíral, že nikoli, a přijal jejich pozvání, přestože je bytostně nesnášel. Tyto dvě chyby si nyní trýznivě vyčítá, takže je sžírán sarkastickým hněvem na sebe sama a plný pohrdání ke svým hostitelům a postupně se trousícím hostům. V knize sedí v ušáku, který se do divadla na scénu nevešel, a provádí jakousi vivisekci, pitvu na živém těle téhle nesnesitelné společnosti, jež se právě vrátila z venkovského pohřbu Joany, kterou měl jedinou skutečně rád a jejíž smrti hluboce želí. Uvízl v onom ušáku a nyní se není schopen odlepit a odejít ze smrtelného kruhu, kde vysedávají lidí, které nesnáší a hluboce si jich neváží – dvě spisovatelky, jedna se má za rakouskou Virginii Woolfovou (hraje ji Jana Plodková), druhá za vídeňskou Gertrude Steinovou (Dita Kaplanová), a John, nezajímavý druh mrtvé Joany (Václav Vašák). Všichni v tom starožitnostmi přeplněném vídeňském bytě čekají, až skončí v Burgtheatru představení Ibsenovy Divoké kachny a dostaví se hlavní hvězda večera, herec, který hraje Ekdala (Petr Jeništa). Když ten konečně přijde, může se podávat candát, balatonský fogoš, na který utýraní a postupně už přiopilí hosté čekají do půlnoci. Utrpení v ušáku sedícího vypravěče dostoupí vrcholu. Nabubřelý a samolibý herec je přesně tím, co muž v ušáku nesnáší úplně nejvíc. Ještě několikrát se protočí kruh utrpení spočívají v nutnosti poslouchat žvanění a jíst tuhého candáta, když konečně se společnost rozchází a z ušáku se zvedá i vypravěč, který už myslí na to, že o této „skvělé večeři konané v Gentzgasse napíše hned a okamžitě, okamžitě a hned, hned a okamžitě, dřív, než bude příliš pozdě“. Potřebuje to napsat, aby se očistil, aby se zachránil.

Rakouské Mýcení v Divadle Na Zábradlí je počeštěno, tedy jaksi přetvořeno do divočejšího a pudovějšího prostoru, okázalá vídeňská snobárna je nahrazena českým plebejstvím, které sice předstírá, že má na víc, ale laťka je proklatě nízká, balancuje se na ní s funivým humpoláctvím. Společnost si hraje na kulturu a na duchovní zážitky, ale ty jí spíš způsobují neurózu a křeč, která je za relativního střízliva základní formou komunikace. Proto je tak nesnesitelná a jediná úleva je, když se společnost konečně namaže a padne do své vulgarity plnou hubou a natvrdo. Je to komické a groteskní, ale zároveň strašlivé a jaksi pitvorné, ale kdo se ocitl někdy v podobné společnosti, společnosti jakoby umělecké či intelektuální, přitom skutečného uměleckého prožitku nebo intelektuálního výkonu neschopné, ví, jaký je to zážitek. Všichni nehorázně tlachají, žvaní, jakýkoli pokus vést aspoň trochu rozumný, vtipný anebo aspoň trochu smysl nabízející hovor, naráží na bariéru sebestřednosti a blbosti. Člověk trochu citlivější se buď přizpůsobí, opije se a rovněž se začne chovat jako ostatní, nebo pomýšlí na sebevraždu a závidí mrtvé Joaně, že u toho nemusí být. Nejčastěji obojí.

Janu Mikuláškovi a hercům a herečkám (těm možná především) se podařilo tento stav skvěle ztvárnit, znázornit, že peklo si nakonec tvoříme sami a že největší nebezpečí pro člověka, jenž tam nepatří, je neschopnost říci mu ne a na takovou „večeři“, jež je míněna i symbolicky, neboť jakou má asi „večeře“ hodnotu v naší kultuře, nepřijít. Jenže člověk je slabý tvor a těší se na candáta, kterého nakonec stejně nedostane nebo je studený a hnusný jako bahno balatonské. A ještě malá porce. Dejte si ho. Dobrou chuť.

Premiéra Bernhardova Mýcení v překladu Marka Nekuly a dramatizaci Dory Viceníkové a Jana Mikuláška proběhla v Divadle Na Zábradlí 16. března 2018.