Bartoška: V Americe zešíleli. Svoboda skončila, lidé mají strach, co smí říkat

Bartoška: V Americe zešíleli. Svoboda skončila, lidé mají strach, co smí říkat
Jiří Bartoška Foto: Jan Zatorsky
Týdeník

ECHOPRIME

Dalibor Balšínek a Jiří Peňás

Jiří Bartoška by za normálních okolností byl nyní již pár dní v Karlových Varech, kde by v pátek zahajoval festival. Vinou koronaviru však byl k zastižení v sídle svého festivalu v Panské ulici v Praze. Během obsáhlého rozhovoru občas potáhl z jakési kovové destičky, ale na formě mu to nic neubralo. Byl to starý známý Barťák.

Asi už si nezapálíte…

To je fakt. Už pět šest měsíců nekouřím. Ale zdají se mi kuřácké sny. Už jsem jich měl asi osm, vždycky v nich kouřím a je mi blaze. Ve dne si občas potáhnu z té e-cigarety, ale je to takový divný, já mám pocit, že by to měli kouřit ajťáci, že je to taková fleška. Od té doby, co nekouřím, jsem přibral devět kilo. No, prince už hrát nebudu. Ale král by měl mít bříško, že jo. Ale je pravda, že se mi líp dýchá. Bůhví, jak by to dopadlo, kdybych s tím nepřestal. Asi bych skončil s kyslíkovou bombou. Chemoterapie člověku pomůže, ale vezme si taky nějakou daň. Takže mám od té doby zemanovské nohy, prostě mi na chodidle odumřely nějaké buňky. Taky se mi jakoby zmenšily plíce. A zhoršil se mi sluch. Tak jsem si koupil naslouchátka a nasadil jsem si je a měl jsem pocit jako Jiřík v té pohádce, co snědl hada, že rozumím mravencům, že slyším ptáčky v lese, že jdu na záchod a mám pocit, že stojím u Niagary. Strašně mi to rvalo uši. Doktor mi říkal, že si mozek musí zvyknout, že se naslouchátka musí nosit aspoň šest hodin denně. Takže jsem je měl asi jednou nebo dvakrát… Je fakt, že když mluví víc lidí, tak se nechytám.

Jak jste prožíval koronakrizi?

Mně se to všechno dost příčilo a přišlo mi to nevkusné až kýčovité. Ráno pustíš televizi a pořád to tam jelo, pořád dokola nesmysly – sami se usvědčovali, když každou chvíli říkali něco jiného. Přišlo mi to fakt hrozné. Pořád dokola čísla mrtvých, hromadné hroby, lidi, jak šijou roušky, místo toho bych čekal, že mi řeknou, kolik se dětí narodilo. To mi připomnělo protektorát, jako kdyby lidi bojovali proti Hitlerovi tím, že lepili ze sirek Karlštejn a četli Babičku, že se ti Němci jako že leknou. Stát se rouškami usvědčil ze své neschopnosti a převedl problém na občana. Je pravda, že my jsme s ženou odjeli na chalupu, jednou týdně jsme nakoupili a do Prahy jsem jezdil jen v nejnutnějších případech. Zároveň chápu, že většina lidí takovou možnost neměla.

A vinou korony nebude festival ve Varech.

Což Karlovy Vary, ale on nebude ani Wimbledon! Čekali jsme na rozhodnutí festivalu v Cannes, ten bývá v půlce května. Pak to zrušili a my jsme se na konci dubna rozhodli, že 55. ročník přesuneme na další rok. Ono by to opravdu nešlo. Byl by jen napůl a to by nemělo cenu, značka by se tím devalvovala. V té době bylo povoleno jen sto diváků. A dovedete si představit, jak by to asi ve velkém sále Thermalu, který je pro tisíc dvě stě lidí, vypadalo?

Co říkáte na to, co se teď děje v zemi, na jejíž filmy jsou lidé většinou nejvíc zvědaví?

Myslím, že v Americe zešíleli. Ti by se měli polít petrolejem a zapálit. Člověk nevěří, že něco takového ještě spatří. A právě v Americe! Když vidím, jak dav křepčí kolem nějaké povalené sochy, třeba kolem Kolumba nebo Cervantese, mám pocit, že vidím záběry, jak Goebbels hází do ohně knihy Thomase Manna. Ten svět se úplně zbláznil, jak můžou zpochybňovat Forrest Gumpa, kolik jen akce MeToo zlikvidovala profesních i osobních životů tvrzením proti tvrzení.

Nemáte strach z toho, kam se svět ubírá?

Neřekl bych, že mám strach. Spíš z toho smutním. Vždyť je to jako v tom známém vtipu, který se vyprávěl za komunismu: Baví se americký a sovětský dirigent. A ten sovětský povídá: Vy v Americe pořád říkáte, že prý u nás v Sovětském svazu diskriminujeme Židy. Ale představte si, já mám v orchestru dvacet Židů! Kolik jich máte vy? A ten Američan říká: Já ani nevím. No jo, jenomže teď to začne platit obráceně. V Americe budou počítat, vlastně už počítají, kolik mají černochů, homosexuálů a já nevím koho, jako by se takhle dala lidská společnost rozpočítávat? Vždyť tohle je konec svobody. A víte, co je na tom nejhorší? Že za tím je strach. Strach z toho, že když se nezařadím, když nebudu opakovat to, co se má, co mi dají podepsat, co mám říkat a k čemu se hlásit, že mě to může zničit. Společensky nebo profesionálně, můžu přijít o přátele nebo o práci. To mě děsí.

Co si Jiří Bartoška myslí o kauze Kundera a jak vzpomíná na Václava Klause a Václava Havla? Celý rozsáhlý rozhovor si můžete již nyní přečíst na EchoPrime. Jeho první část najdete i v tištěném vydání Týdeníku Echo. Předplatit si jej můžete zde.

Foto: Týdeník Echo

 

Související články