Václav Klaus: Další zapomenuté, přesto objevné myšlenky
ÚHEL POHLEDU
1
Další zapomenuté, přesto objevné myšlenky – č. 5 (rok 2004)
V roce 2004 zemřel Ronald Reagan, měl jsem tu čest být přítomen ve washingtonské katedrále na jeho pohřbu, kterého se zúčastnila spousta amerických i světových celebrit. Den před pohřbem jsem se v jejím hotelu setkal s Margaret Thatcherovou, dlouho jsme o Reaganovi mluvili. Byla uvedena v programu jako řečník v katedrále, ale bála se toho, její zdravotní stav už nebyl nejlepší. Po mém odchodu natočila na video svůj projev, které pak bylo v katedrále na velkém plátně reprodukováno.
Bylo toho o něm v této chvíli napsáno mnoho. Newt Gingrich, kterého jsem opakovaně navštěvoval jako předsedu Sněmovny reprezentantů a který byl dlouhou dobu jistou nadějí republikánů, napsal nesmírně výstižný článek, v němž mluvil o „the power of consistency“ (o síle konzistence), což byla jedna z vlastností, kterou se Reagan – jako vzor nás všech – vyznačoval. Prý také věděl, že „myšlenky mohou být složité, ale jejich prezentace musí být jednoduchá“, což si – zdá se – Reagan uvědomoval ze všech politiků snad nejlépe. Ve všech svých projevech a vystoupeních mluvil „k americkému lidu, nikdy k elitám“. Věděl také, že „bez ohledu na to kolikrát herec (či politik) na veřejnosti vystupuje, každé publikum ho vidí poprvé a možná naposledy“. Proto vždy plný výkon. Snažil jsem se na to nezapomínat.
O Reaganovi hezky napsal i můj další dobrý známý Richard Ebeling (jeden z největších amerických znalců Ludwiga von Misese, který mne prvně pozval přednášet na Hillsdale College a který jednou také vystoupil na našem CEPu a přispěl svým textem do naší knížky „Autoři CEPu o euru“ v roce 2010). Vyslovil další přesný postřeh: „Reagan odmítal kapitulovat před intelektuálními trendy doby“. I to mnoho amerických prezidentů nedělá, až teď Trump.
Originální německý myslitel Peter Sloterdijk rozvíjel ve Spiegelu (a vzpomínám si, že jsem si tento jeho text četl v hotelu při návštěvě salzburského festivalu) svůj známý pojem „die europäische Komfortgesellschaft“ (evropská společnost komfortu, pohodlí, blahobytu). Vtipně dodával, že se i přes nesporné bohatství evropské společnosti „stále vytvářejí nové fikce nedostatku“. Kohlova „deutsche Einheit“ (německá jednota) byla podle něho zajištěna vytvořením „německého systému politických stran, který má v sobě jen různé varianty sociáldemokratismu“. To napsal Sloterdijk v roce 2004, tedy dlouhou dobu předtím, než to – hrubým zacházením s AfD – pochopila většina přemýšlejících lidí v Německu a v zemích nedaleko Německa. Kohl byl podle Sloterdijka „nepopiratelným vládcem německé letargie“, letargie „při vysokém blahobytu“.
V časopise The Freeman publikoval A. P. Morriss článek s názvem „Hranice a svoboda“, jehož myšlenky jsem po několika týdnech využil ve svém vystoupení na známém fóru v rakouském Alpbachu, které si už v tomto roce dovolilo diskutovat o hranicích a o Schengenu. Hlavní tezí autora bylo, že „hranice hrají v našich životech klíčovou roli“, bez nich to nejde. Zapsal jsem si i jeho větu „svět s více hranicemi je daleko příznivějším světem pro svobodu než svět s menším počtem hranic“. Od té doby už nepřetržitě kritizuji Schengen.
Náš týdeník Ekonom (č. 37, 2004) uveřejnil článek Alisona Wolfa „Mýtus o vzdělávání“, v němž autor přesvědčivě ukazoval, že „vyšší vzdělání nevytváří rychlejší hospodářský růst“, což bychom měli evropským (a českým) politikům stále připomínat. Ti nesmyslně adorují formální vzdělání. Korelace mezi počtem vysokoškoláků a ekonomickým růstem nikdy nebyla prokázána, na rozdíl od existence „půvabné pseudokorelace – roste-li počet vysokoškoláků, roste počet vysokoškolských míst“. Podle Wolfa je „současná společnost převzdělána“. Toto otiskl Ekonom v roce 2004, Ekonom v šestém čísle roku 2020 nic takového neříká. I když má jeho článek nadpis „Bída českých univerzit“, hlavně se v něm hovoří o podfinancovanosti škol, o nerovných šancí na dosažení vysokoškolského vzdělání a o nízkém počtu zahraničních učitelů na českých vysokých školách, ač by „mnoho indických, čínských nebo brazilských akademiků rádo využilo příležitosti žít a pracovat v Evropské unii“. Asi se tím zároveň myslí, že by je lákala právě Česká republika. O nadměrném počtu vysokoškolských studentů není v tomto článku ani slovo.
George Bragues (z University of Guelph, což je univerzita na jihu Kanady, nedaleko od amerických hranic, kde jsem jednou přednášel o globálním oteplování) napsal pro The Independent Rewiev článek s názvem „Trh filosofů“, ve kterém obhajuje koncept „economics of science“ (ekonomie vědy). Nikoli „science of economics“. Jedním z poznatků tohoto oboru je, že „hlavním cílem vědců je maximalizovat počet citací“. Proto vědci obvykle nedůvěřují svobodnému trhu.
Jako podporu své argumentace v tehdejší době (tedy v období po 11. září 2001) jsem si poznamenal citát, že „terorismus je fenomén moderní doby, není to žádný jasně definovaný nepřítel“. Já dodávám, že je to metoda boje, nikoli ideologie.
Stephen Davis (opět v časopise The Freeman, který – jak vidím – jsem tehdy hodně četl) napsal „komunismus nebyl žádnou levičáckou zvráceností (či převrácením nebo překroucením, nevím jak přesně přeložit slovo perversion). Vyvinul se zcela přirozeně z vysoce osvícených a progresivních socialistických a kolektivistických myšlenek období před I. světovou válkou“. Vím, že nespadl z nebe. Stejně tak, a s vědomím stejného nebezpečí, je třeba pozorně sledovat dnešní, údajně také „osvícené a progresivistické“ myšlenky postkomunistické éry.
Vůbec nemám rád Annu Applebaumovou (americkou manželku bývalého polského ministra zahraničních věcí Sikorského), ale přesto se mi líbí její velmi neelitářská teze z její knihy The Gulag: „drtivá většina vězňů v Gulagu byli dělníci a rolníci, nikoli intelektuálové. Jen ti ale o tom později psali paměti a knihy“. Tak je to asi vždycky.
Asi by se toho v roce 2004 dalo najít daleko více, ale snad aspoň toto – jako vyjevení zdrojů mého myšlení – stačí.
