Dávky na bydlení? Hned zrušit

Takovým zkratem může reagovat mnohý z občanů, když si přečte včerejší zprávu Nejvyššího kontrolního úřadu. Na podporu bydlení bylo v letech 2012–2016 vyplaceno 61 miliard, přitom se během této doby zvýšily roční náklady státu ze sedmi na dvanáct miliard. Zároveň se zvýšil počet osob pobírajících příspěvek na bydlení ze 165 na 215 tisíc. Počet lidí žijících v tzv. vyloučených lokalitách, kde jsou k bydlení vůbec nejhorší podmínky, vzrostl z 80 na 115 tisíc. Když si člověk uvědomí, že se tohle všechno odehrálo v období, kdy ekonomika utěšeně rostla, pak těžko hledat lepší důkaz pro tvrzení, že sociální dávky samy vytvářejí své příjemce. Vždy se najdou lidé, pro které by bylo ztrátou chodit do práce a přijít o dávky.  

Co tedy jiného než dávky na bydlení zrušit, případně důkladně reformovat a omezit. Tato interpretace nepochází od NKÚ, najde se ovšem v některých novinových článcích a nutno připustit, že se k ní v kontrolní zprávě podněty najdou. Takový výklad může být sympatický zvláště těm, kdo rádi kritizují exekutivu. Sociální bydlení mělo být takřka hlavní agendou minulé středolevé vlády, ovšem snaha o reformu ztroskotala na neschopnosti vysokých státních úředníků nějakou reformu domluvit. Přitom jedním z těchto vysokých úředníků byla současná ministryně pro místní rozvoj Klára Dostálová.

Za co všechno může Škromach

Proti tomu je třeba s plnou vážností říci, že systém sociálního bydlení funguje relativně dobře. Než se pouštět do jeho likvidace nebo unáhlených změn je lepší situaci promyslet. Ukázat se to dá už na číslech z dílny NKÚ. Počet příjemců dávek na bydlení opravdu rostl dlouhá léta, od jejich zavedení v roce 2005. Lidé se s mechanismem dávek nejdříve seznamovali, v období ekonomické krize se do chudoby propadaly desítky tisíc rodin ročně. Na pováženou by bylo, kdyby se tento trend neobrátil po příchodu konjunktury. Zpočátku to vypadalo všelijak, ovšem v roce 2015 se růst nákladů na dávky už zastavil a loni se poprvé snížil o víc než miliardu.

Kritici správně upozorňují, že systém sociálního bydlení nikdo neřídí. Jen se vyplácejí dávky těm, kdo prokážou, že na ně mají nárok. Ti je velmi často odvedou podnikatelům, kteří se soustřeďují na nabídku bytů pro chudší rodiny. Kontroly nejsou tak časté, aby zjistily, jestli někdo neobchází zákon. Třeba tím, že se jeden z manželů přihlásí na jinou adresu, aby si druhý mohl říci o podporu, případně že byty pro chudé nesplňují civilizované parametry. To je všechno pravda, přesto systém přes všechno údajné selhávání státní správy funguje. V zásadě nikdo nemusí v České republice bydlet pod mostem, protože vždy je dost podnikatelů, kteří mu něco nabídnou. Ghetta existují, ale zatím nerostou do podoby, jakou je možné vidět jinde ve východní Evropě, případně na předměstích Paříže či měst v Porýní.

Takřka by se dalo říci, že vznik dávek na bydlení byl jediným aspoň trochu promyšleným krokem, který u nás v sektoru bytů po pádu komunismu proběhl. Stát i města nejdříve rozprodaly svůj bytový fond, nejčastěji za minimální ceny nájemníkům, část bytových domů se vrátila v restitucích, někde přežila družstva. Tím se úřady zbavily možnosti nabídnout sociální bydlení ve chvíli, kdy lidé o svůj byt přijdou, případně se jim neúnosně zvýší nájem nebo poplatky. Sociální dávky na bydlení prosazené v časech ministra práce Zdeňka Škromacha byly doprovodným opatřením k liberalizaci cen. Dnes má tedy Česko volný trh s byty, který nefunguje úplně optimálně, jeho nedostatky však kompenzuje systém dávek, a to ještě celkem lacino. Nebylo úplně realistické předpokládat, že stát zruší cenovou regulaci nájmů a že náklady za bydlení těch chudších nepřejdou z majitelů bytů na stát. Deset miliard ročně je pořád třikrát méně než dotace zemědělcům, kteří z velké části žádné dotace nepotřebují.   

Zachovejte, co funguje

Nejvyšší kontrolní úřad má pravdu, že stát nemá jasnou koncepci, jak řídit sektor sociálního bydlení, že tento sektor provázejí různé nešvary, že minulá vláda neprosadila svou halasně proklamovanou politiku, která měla všechno zlepšit. Jedno je jisté, někdy je lepší, když politici své plány neprosadí.

Systém sociálního bydlení je třeba zlepšit a nejspíš se opravdu nelze spolehnout jen na soukromý sektor, který stát subvencemi motivuje k ubytovávání nejchudších. Není třeba pochyb, že některé vyloučené lokality vznikly právě tím, že nezodpovědní realitní magnáti přesouvají příjemce dávek do měst, kde je nejlevněji. Tvrdá kritika NKÚ by ovšem neměla znamenat, že se funkční systém sociálních dávek na bydlení, jinými slovy systém sociálního bydlení, jedním mávnutím ruky reformátora zlikviduje. Třeba jenom z toho důvodu, aby z roku na rok ušetřil v rozpočtu. Model na podporu bytů pro chudé v současné podobě ještě nějakou dobu vydrží, než ho doplní sociální práce po vzoru některých západoevropských zemí.