My a epidemie: můžeme se věčně schovávat?

Naší reakcí na pandemii bylo „vypnutí“. I se všemi uvědomovanými důsledky, které již brzy pocítíme na vlastní pracovní místa, peněženky a dost možná i na vlastní zdraví. Důsledná, téměř totální prevence, nadiktovaná státem a navozená médii a sociálními sítěmi na plné čáře porazila ekonomiku i naše tvůrčí sociální bytí. I naši občanskou autonomii. A uvedla nás do závislosti na nadějích a hypotézách. Mnozí nyní eticky triumfují ve svých celoživotních polemikách s „materialisty“. Ve skutečnosti ale zvítězila idea ekonomického růstu. Stejně tak je zjevné, že medicínu, jakou byla karanténa z jara 2020, lze – právě proto – ordinovat tak jednou za desítky let. Nejen z ekonomických důvodů.

Opravdu nejde o peníze?

Mezi lidmi se při pohledu na zmatkující a protiřečící si ministry v temných dnech března a dubna tohoto roku rozšířil názor, že epidemii Covid-19 zvládli sami. Například tím, že si ušili roušky. Pravda to ale není. Základním principem v době vrcholící epidemie byla ekonomická organizační role státu. Naše ochota být doma s dětmi, opustit své firmy, nebo v nelehkých podmínkách pracovat z domova a zejména utlumit živnosti, stála do značné míry na důvěře v to, že výpadek našich příjmů vykompenzuje vláda, jak slíbila. Také proto jsme dvakrát neřešili, jaké ekonomické a sociální důsledky taková garance vyvolá a jaké nepřímé oběti včetně lidských bude mít. Bylo to to nejjednodušší řešení.

Pokud tedy někdo tvrdí, že způsob naší reakce na Covid byl nějakým velkým vítězstvím ducha nad hmotou, autentickým uznáním, že jeden, jakýkoli lidský život, stojí za astronomické kolektivní oběti a že přeci nejde „jen o peníze“, hluboce se mýlí. Ne že by se v karanténě neukázala disciplinovanost a lidskost, klaďme si ale i otázku (čekatelé na kompenzace by mohli vyprávět), jak by věci vypadaly, kdyby rovnostářské kompenzace nebyly možné. Tak jako v mnoha zemích světa s karanténou bez finančních kompenzací. Respektovali bychom my, obvykle zadlužení Evropané, zvyklí dostávat každý měsíc výplatu na účet, zákaz volného pohybu a zavření provozoven? Nevznikla by ostrá politická reakce? Přežila by vláda jediný den?

Civilizační reakce

Že bychom jen tak – tváří v tvář viru, který nebyl, jak všichni viděli, ani zdaleka plošně smrtící – zůstali doma bez příjmů, je prakticky vyloučené. O nepodmíněné solidaritě proto nemůže být řeč. Není na tom ale zároveň vůbec nic špatného. Přiznejme si otevřeně a bez falešných iluzí, že evropský typ karantény je další západní luxus, který by bez důrazu na růst HDP, nyní podle některých karanténistů údajně nepodstatný a pomíjivý, nebyl vůbec reálný. A z tohoto úhlu pohledu posuzujme to, jak se zachováme, pokud nás v dohledné době čekají ještě další kola střetu s tímto či jiným virem nebo s jakoukoli hrozbou ve formě paralyzujícího strachu.
Co přesně jsme si za stovky miliard během dvou měsíců vlastně „koupili“? Přesná hlavní příčina úmrtí u většiny z přibližně 260 našich obětí Covidu není dosud vůbec známa. Ale je možné, že karanténa u nás opravdu zachránila přinejmenším stovky životů seniorů a osob s poruchami imunity. Imunitu, položku vysoké hodnoty, jsme si pobytem doma, mnozí ve strachu, rozhodně nezvýšili. Nemluvě o imunitě či odolnosti vůči Covidu. Nemáme ani větší organizační zkušenost: nemocnice se zdaleka nenaplnily ani nemocnými, natož těžce nemocnými. Vyhnuli jsme se setkání s jakýmkoli problémem.

Jsme závislí

Jestli se tento nebo jiný virus vrátí, najde nás v podstatě bezbranné, zdravotně i finančně. V důsledku zvoleného typu řízení epidemie jsme tedy zcela závislí. Na naději, že se virus nevrátí, že se objeví vakcína, nebo na „chytré karanténě“. V jejím případě je prognóza vlastně vcelku optimistická: zájemců z řad různých IT a dalších komunikačních gigantů o to, aby nám ji vnutili, bude určitě dostatek.