Zeman na matějské aneb Svět se směje

Bylo prvního dubna, sluníčko svítilo a svět se smál. Klimatická změna sice mnohým ubírala důvod k radosti z pěkného počasí, ale to nebyl případ našeho pana prezidenta. Ten si ji nenechá vzít, ale naopak jí jde vstříc. Té radosti, ale i klimatické změně. Tak si zašel se svou suitou na matějskou pouť.

Nyní by mohl následovat ironický popis Miloše Zemana na matějské pouti. Prezident na houpačce, prezident s cukrovou vatou, prezident na střelnici, prezident na kolotoči. K tomu mluvčí Ovčáček, který prezidenta na té houpačce houpá, pak mu kupuje cukrovou vatu, podává mu broky, když se prezident snaží vystřelit Ovčáčkovi papírovou růži. Konečně se mu to podaří a Jiřík je šťastný. Pak ještě strašidelný zámek, protože ten nejde pominout a lze ho ideově použít. Obyvatelstvo strašidelného zámku, to je přece pražská kavárna a pisálkové, ale prezident se jich nebojí a na vozíku jim statečně ujede. Potom ještě párek v rohlíku, možná nějaký panáček, mezitím Ovčáček rozešle po sociálních sítích fotografie s prezidentem na autodráze, napíše k tomu několik typicky ovčáčkovských komentářů a za chvíli už mohou s panem prezidentem jen spokojeně sledovat, jak se ti idioti z toho můžou na těch samých sociálních sítích pominout. 

Na věc se však dá dívat různými způsoby. Tím prvním je, že Zeman je génius rozkladu a že v této společensky destruktivní činnosti postupuje tak ďábelsky, že využije všeho: i matějské pouti. Ví dobře, že kruhy, které mu vyhlásily válku a kterým vyhlásil válku on (otázka je, kdo byl první), jsou nesmírně zatížené na důstojnost a vážnost prezidentského úřadu. Představují si, že by ho měl zastávat člověk, který je seriózní a kulturní, pěkný na pohled i poslech, něco jako teď na Slovensku paní Čaputová, které by možná autodráhu odpustili, ale Zemanovi ne. Člověk, kterého by si oni představovali, je co nejvíc podobný jim samým, ne v tom smyslu, že takoví opravdu jsou, ale chtěli by být tak viděni. Takový člověk nechodí na matějskou vozit se na lochnesce! Může tam jít ze studijních důvodů a v přestrojení, zkoumat sociální skladbu obyvatelstva. A být z toho zděšen i uklidněn, že on mezi ty lidi na matějské rozhodně nepatří. Matějská sice není čínská nebo ruská ambasáda, ale chce-li Zeman ukázat, že opravdu na mínění těch, kterým říká lepšolidi, zvysoka kašle, nemůže najít lepší místo. On na ně přitom tak úplně nekašle, protože jinak by tam nešel. Protože tam jde právě kvůli nim. Matějská je vlastně pokračováním zápasu jinými prostředky. A člověk, který neztratil úplně smysl pro aspoň trochu férové posuzování té hry, pak musí uznat, že matějská je s vtipem volený úder. Je to sice bláznivá soutěž a tahle země se tím opravdu nevyznamenává, ale když chcete válku, máte ji mít. I na matějské.

Pak je tu však další možnost. Že pan prezident ve svém duševním rozpoložení opravdu zatoužil po matějské. Chodil tam prý jako dítě a bůh ví, kdy se tam ještě dostane. A nostalgie, to je silná motivace a člověk, který neztratil cit, pro to má pochopení. Navíc konečně začalo hřát trochu sluníčko a jemu se chtělo ven na procházku, možná i mezi lidi. A je pravda, že jestli mu někde v Praze nebudou nadávat, tak je to na matějské. Tak se domluvil s Ovčáčkem a vyrazili. Bylo prvního dubna, to se prý na takové věci hledí trochu s rezervou. Byl to přece svátek bláznů.