Nebe, země, hlásejte, chvály, slávy zpívejte! Error pod stromečkem

Díval se na dokonale prostřený stůl v kuchyni. Vedle talíře nůž na máslo, velká lžíce na pražené vločky s mlékem, menší lžička na med a ještě jedna k šálku s kávou. Opečené tousty, kalíšek s vejcem na hniličko a pod ním, jako vždy, malý lísteček s krátkým vzkazem. „Miluji tě! Sejdeme se večer.“

Neměl se ženit. Doporučovali mu to všichni, když nastupoval do sekce A17-T. Nežeň se, neměj děti, zůstaň sám. Užívej si, ale nic natrvalo, říkali mu.

Je to už pět let, co získal tuhle skvěle placenou práci, všechny rady hodil za hlavu a místo neřízeného požitkářství se rozhodl pro věrný život ve dvou a těšil se na rodinu. Od svatby měl každý den ráno na stole vzkaz od své ženy, a když večer co večer v šest hodin – na vteřinu přesně – vypínal třemi kontrolními spínači databázi A17-T, nemohl se dočkat, až se doma se ženou obejme.

„Neměl jsem se ženit! Neměl jsem se ženit!!!“ drtil vztekle skrz zuby stále dokola. Tousty naštvaně mrskl někam do rohu kuchyně a s vajíčkem třískl o stůl tak, až kousek tekutého žloutku skončil na zdi pod hodinami. Už čtyřiadvacet hodin věděl, že měl tehdy tu radu poslechnout. Hladový odjel do práce.

Nebe hlásej: „Svatý“,
obloha zněj: „Svatý“,
„Svatý, svatý“ země pěj,
chválu Bohu v síle dej!

Dusil v sobě vztek, na všechno a na všechny. Rozdával by nespravedlivé rány každému, na koho ve vánočně vyzdobeném městě narazil. Včera se mu adventní nálada líbila. Dnes už ne.

Kontrola papilár na ukazováčku, sken oční rohovky, naslinit tyčinku k rozboru DNA. Vše souhlasí a počítač uvolňuje přístup k databázi A17-T. Ještě včera byl přesvědčený, jak je to báječný vynález. Je to už dávno, co každý člověk dostal po narození do cévy nanočip, který pak celý život putoval s krví tělem křížem krážem, nabíral údaje o fungování jednotlivých orgánů, měřil bílé i červené krvinky, hodnotu cholesterolu a kontroloval teplotu i rytmus srdce. A ještě vše v hodinových intervalech odesílal do centrálního počítače, v němž se sbíhala data od lidí z celého kontinentu. Už nebyly žádné zdravotní karty a počítače s poznámkami. Vše bylo na jednom místě. V A17-T.

Kdysi to tak fungovalo. Ale teď už tomu bylo jinak. Nové procesory propojené do výkonné sítě toho uměly s nasbíranými daty stále víc. Dokázaly vypočítat, jak to asi v jednotlivém těle bude vypadat zítra, za rok nebo za dvacet let. Zda se unaví srdce a kdy. Zda někde začnou buňky nekontrolovaně bujet a kde cholesterol ucpe tepnu. Každý měsíc byly ty předpovědi přesnější. Život jako soustava matematických rovnic, které se dají vypočítat.

Nejvyšším onť Pánem jest,
nejvyššímu budiž čest!
Chvála věčná budiž Tobě,
Bože věčný, v každé době!

Právě tehdy do A17-T nastoupil. Na nejpřísněji střežené pracoviště na kontinentu. Rozuměl každodennímu prověřování před otevřením databáze. Kdo měl přístup k údajům, viděl do budoucnosti. Údaje o každém člověku končily stejně, jedním slovem: End. Každý jednotlivý život byl v A17-T jen soubor dat z nanokapsle a přesný matematický výpočet, jak dlouho to ještě tělo a orgány vydrží. Výborná věc. Ekonomové přesně věděli, kolik lidí bude kdy žít, a všechno bylo přesně na míru. Domy, školy i obilí, které rostlo na polích. Konkrétní jména nikdo neznal, z databáze se uvolňovaly jen souhrnné anonymní měsíční výkazy. Jen jeden člověk jména viděl. Správce databáze. A tak už čtyřiadvacet hodin věděl, že letos vánoční dárky nakupovat nebude. Jak moc by přitom chtěl!

Když včera odpoledne uviděl přehled těch, kteří druhý den zemřou, pochopil, proč se neměl ženit. Snad dvacetkrát se díval znovu a znovu na jméno své ženy. Prý jí selže srdce, někdy po poledni. Potvrdilo to hned několik kontrolních výpočtů.

Člověk, který vidí do budoucnosti, by měl být samotář.

Dnes domů nepospíchal.

Nebe, země, hlásejte,
chvály, slávy zpívejte!
Všichni andělé nebeští,
všichni tvorové pozemští,
prozpěvujte neskončeně čest,
Bohu, který všemu tvůrcem jest,
prozpěvujte neskončeně čest,
Bohu, který všemu tvůrcem jest!

Když otevřel dveře bytu, skoro se mu zastavilo srdce. „Co jsi tady ráno vyváděl?“ volala vesele jeho žena z kuchyně. Nerozuměl tomu. Propočty v A17-T se přece nemýlily. Už několik hodin tu jeho žena neměla být. „To byl dneska den, viď?“ objala ho žena kolem pasu a hlavu si položila na jeho rameno. „Odpoledne se mi udělalo strašně zle. Jenže kdyby to se mnou opravdu seklo, tak kdo by ti tady dělal ty snídaně?“ usmála se.

Každou chybu v databázi A17-T měl vždy neprodleně hlásit. Ale tenhle error si tentokrát nechal pro sebe. Žádný dárek si se ženou o těchto Vánocích nenadělili. Dali si pod stromeček to vzácné „nic“, jeden prázdný řádek z databáze, který vlastně nebyl. A tak to bylo každé další Vánoce. Ozdobený stromeček jim stačil.