Klasická hudba je „bílá“ a „rasistická“ a kulturní revoluce s ní zatočí

Militantní levice podporovaná korporacemi se v USA vedle výtvarného umění vrhá také na klasickou hudbu, která podle ní přinejmenším není vhodná pro rostoucí etnickou rozmanitost společnosti. Stejně jako Maova kulturní revoluce v Číně zakázala vážnou hudbu, i podle její současné americké varianty má „na kahánku.“ Její interpretace je nedostatečně multikulturní a dokonce je prý klasická hudba „ze své podstaty rasistická“. Útoků tzv. antirasistů na hudbu si v minulých dnech všímal podrobně francouzský tisk.

Nastupující americká kulturní revoluce považuje klasickou hudbu za příliš „inkluzivní“, za „privilegium“ bílé populace a za patriarchální, a s tím se musí skončit.

Klasická hudba je fakticky už řadu let konfrontovaná s neustálým poklesem publika a přitahuje stále méně a méně mladých posluchačů. Studie Národní nadace pro umění uvádí, že počet Američanů, kteří se zúčastnili koncertu klasické hudby, se z 13 % v roce 1982 snížil v roce 2017 na 8,6 %. Podíl posluchačů mladších 30 let klesl stejném období z 27 na 9 %. Klesající zájem o vážnou hudbu je však vlastní i jiným zemím než USA. Revoluční ultralevice ho však vysvětluje ideologicky, klasickou hudbu sice vedle bílých Američanů poslouchají i Američané asijského původu, ale důvod je prý ten, že není vhodná pro rostoucí etnickou rozmanitost společnosti.

„Klasická hudba je dnes obviňována z toho, že není vhodná pro rostoucí etnickou rozmanitost obyvatelstva země,“ vysvětluje v deníku Le Figaro Paul May, profesor l'Université du Québec v Montréalu.

Také ve své interpretaci je nehodná pro nastupující „kulturní revoluci“. Mezi hudebníky bylo totiž podle zprávy Ligy amerických orchestrů z roku 2016 pouze 1,8 % černochů a 2,5 procenta latinoameričanů. Obvinění interpretace klasické hudby vycházejí z následující logiky: pokud má instituce příliš malou část lidí mimoevropského původu, je podezřelá z maskování diskriminačního náborového procesu nebo dokonce z formy „strukturálního rasismu“. Nejen to. Militanti prohlašují že, klasická hudba je příliš "bílá" a "ze své podstaty rasistická". Skladatelé jsou převážně evropského původu. Podle Paula Maye bude úkolem „profesionálů“ změnit tuto její image „příliš bílé“ nebo „příliš asijské“.

Na základě tohoto předpokladu například deník San Francisco Chronicle nedávno litoval, že městský symfonický orchestr hraje téměř výhradně skladby vytvořené bílými muži.

Deník Le Figaro zmiňuje některá americká média z minulých měsíců i let, která si s klasickou hudbou vyřizují účty. Například The New York Times ji obvinil z toho, že je „nejméně rozmanitou institucí v zemi“ a maskuje „rasistický problém“. Seattle Magazine dokonce trvá na tom, aby „řešila svou bělost“. I když ještě podle říjnového rozhovoru magazínu s oceňovaným klavíristou a pedagogem Byronem Schenkmanem to vypadalo, že například Antonín Dvořák to měl u levice dobré, protože aspoň predikoval vývoj americké vážné hudby směrem k dominanci černošských skladatelů. To se ale nenaplnilo. Web National Public Radio například uvádí, že prostředí vážné hudby je „extrémně bílé a stále více marginalizované“. A levicový web New Music USA pak přímo konstatuje, že „klasická hudba je ze své podstaty rasistická“.