„Mantinely demokracie“: rekonstrukce státu se moc nepovedla

„Mantinely demokracie“: rekonstrukce státu se moc nepovedla
Blogy

rekonstrukce státu

Bohumil Doležal

„Mantinely demokracie“ - tak se jmenuje výzva, kterou připravili aktivisté platformy „Rekonstrukce státu“ ve spolupráci s řadou významných veřejně činných lidí. Tedy, jak se dnes říká „osobností“. Cílem má být „čelit snahám o oslabení řádné dělby moci a základních demokratických a ústavních principů“. (Koho, čeho, čí snahy to jsou, se tu neříká: nejspíš jsou to „snahy an sich“, něco jako změny počasí. Ta neadresnost mne trochu zaráží.)

Aktivisté a osobnosti společně zformulovali 19 zásad, jež nyní hodlají předkládat „politikům, stranám a především vládě“. Budou chtít, aby se oslovení k jejich dodržování přihlásili. Zároveň vyzývají občany, aby se k nim připojili. Do pátečního odpoledne tak učinilo 832 občanů. Výzva vychází ve vzrušené době před druhým kolem prezidentských voleb, má tedy šanci oslovit hodně lidí.

V prohlášení aktivistů a osobností se mj. praví: „Z úst mnoha respektovaných odborníků zaznívá v současnosti obava, že České republice hrozí narušení demokratických principů… v případě, že by se zmiňované hrozby naplnily, přišly by vniveč mnohé pozitivní posuny v oblasti posílení demokracie, dobré správy, transparentnosti a boje proti korupci, kterých se v posledních letech pod tlakem občanské společnosti podařilo dosáhnout.“

K tomu bych chtěl říci, že obavy z úst mnoha lidí, např. i z mých, zaznívají soustavně už přinejmenším od podzimu 2013. Nejsou to ovšem obavy z toho, co nám hrozí, ale z toho, co tu už čím dál tím víc je.

Jak vypadá situace na politické scéně dnes? Za prvé: V Poslanecké sněmovně se prosazuje neformální koalice ANO, SPD, KSČM. Významně se uplatnila při přidělování postů ve vedení PS a ve výborech. Dokáže si i do budoucna prohlasovat, co bude chtít, a nemá skoro žádné zábrany. To vše se přitom stalo formálně vzato demokratickou cestou.

Za druhé: spojením Andreje Babiše a Miloše Zemana vznikl jakýsi dvouhlavý superprezident, čímž se výrazně proměnil poměr výkonné a zákonodárné moci. Vláda může vykonávat svou funkci, aniž by byla závislá na důvěře Poslanecké sněmovny. Poslanecká sněmovna jí sice může vyjádřit nedůvěru, ale je to vlastně ryzí formalita: její pád může přivodit jen tím, že si ústavní většinou odhlasuje svou vlastní smrt, což je za současných okolností prakticky nepředstavitelné. Vzdáleně to připomíná prezidentský systém, ale říkat tomu ještě pořád parlamentní demokracie je pořádná nadsázka. Jistě, čeká nás prezidentská volba, která může zrovna tohle změnit. Ale popisuji tu současný stav, jak vznikl po loňských říjnových volbách, a jaké povahy by byla případná změna, není ještě vůbec jasné.

Zároveň exekutiva začíná významně ovlivňovat výkon soudní moci v důležitých případech se silným politickým podtextem (dočasné suspendování soudkyně Králové) a zákonodárná moc může zřizovat komise dotýkající se případů, v nichž běží zároveň soudní řízení (komise ke kauze OKD). Výkon soudní moci se tak dostává pod kuratelu parlamentu, v němž dominují tři zmíněné strany, v této věci navíc významně podporované tzv. Piráty. (Jen mimochodem připomínám, že „Piráti“ slibovali v předvolební kampani (údajně žertem), že dají zavřít dva poslední premiéry ČR, kteří ještě dostali důvěru parlamentu, a nejagilnějšího opozičního politika.) Přitom soudní moc musí být ve svém výkonu nezávislá na výkonné i zákonodárné moci: protože společnost, kde se menšina či jednotlivec nemůže odvolat proti většině ke spravedlnosti, přestává být svobodnou.

Jak chtějí aktivisté a osobnosti spojené s „Mantinely demokracie“ situaci řešit? Jako představitelé „občanské společnosti“ („občanskou společností“ se u nás člověk stává tím, že se za ni prohlásí) se obracejí na politiky (všechny, od Okamury a Filipa po např. Pospíšila, Kalouska, Fialu, Sobotku), na strany a především vládu. Budou jim předkládat požadavky a chtít, aby se k nim přihlásili. A vyzývají veřejnost, aby se připojila, protože jenom tak je „politici“ budou brát vážně.

Z čehož plyne: Naše společnost se dělí na dvě kasty: „občany“ a „politiky“. Politici jsou zjevně lidé druhé kategorie. Jsou to vůbec taky občané? Neměli by nosit modré klobouky, jako je nosí ve fikci amerického komika Borata homosexuálové v Kazachstánu? Toto přesvědčení zapůsobilo v době první vlny rozvratu demokracie v ČR, před říjnovými volbami v roce 2013. Aktivisté z Rekonstrukce státu tehdy obcházeli vyděšené poslance a vnucovali jim své projekty na revoluční překopání demokracie.

Jen málo z nich se tehdy nepodělalo a poslalo je do háje. Odtud pak rostla výstřední představa o nezávislých státních zastupitelstvích, nezávislé policii a nezávislé státní byrokracii, jejichž uskutečnění znamená, že se stát stane bezmocným, neřiditelným a bude nakonec vydán do rukou šikovných manipulátorů s nekalými úmysly (pokusy o to se u nás myslím v posledních čtyřech letech už děly, pokud jde o státní zastupitelství a policii). Policie, státní zastupitelství a z větší části i státní byrokracie jsou orgány exekutivy, nemají být nezávislé, jen ve svém rozhodování politicky neutrální.

Představa, že politický zápas znamená spor politiky, představované především vládou, s „občanskou společností“, je jakási reminiscence na Chartu: protivníkem je „moc“ (stát), s níž „bezmocní“ vedou dialog. Je to dnes naprosto anachronické: do jednoho pytle se strkají demokratická uskupení, dnes slabá, která potřebují a zaslouží si kromě kritiky taky podporu, s Babišem, Okamurou a Filipem. Občanská společnost je velmi významná, jen je třeba mít na vědomí, že mimořádně významnou složkou občanské společnosti jsou politické strany (bez nich občanská společnost ztrácí smysl). Tím nemá být řečeno, že občanské iniciativy, spolky atp. jsou k ničemu, jen že nemohou politické strany ani nahradit, ani k nim být (jako za totáče) en bloc v opozici. Kdo se pokouší realizovat v praxi něco takového, spolupracuje chtě nechtě na zničení (dnes přesněji řečeno na doražení) české demokracie.

Navazování na disent z druhé poloviny sedmdesátých let má ještě jeden háček: tehdy šlo (asi i z taktických důvodů) o „dialog s mocí“. Dnes jsou tu jistě politici, s nimiž je třeba vést dialog nebo jim dokonce, potřebují-li to, pomoci. Ale „dialog s Babišem“, který je mimochodem daleko významnější a nebezpečnější politický aktér než Miloš Zeman, je zavádějící: panu Babišovi a jeho konglomerátu je v první řadě třeba v rámci, který skýtá ústava a zákony, ze všech sil čelit.

Dobu ke svému vystoupení si aktivisté a osobnosti zvolili šikovně: vrcholí prezidentská kampaň a společnost je vzrušená víc než kdy jindy. Přitom všechna nespokojenost se teď soustřeďuje na Miloše Zemana, který je organickou a díky své neomaleností nejviditelnější součástí našeho nynějšího problému, ale ne jedinou a ne největší. A jeho odchod bohužel podstatu našeho problému, tak jak jsem ji popsal výše, nevyřeší. Nikdy nestačí samo o sobě to, kdo odejde, daleko významnější je to, kdo přijde.

Akce nepřímo souvisí s prezidentskou volbou: plán na střetnutí „moci“ (politici, zvláště vláda) s „občanskou společností“ (iniciativy a osobnosti) by velmi nabyl na váze, kdyby se hlavou občanské společnosti stal „nepolitický“, případně antipolitický prezident.

Nechci nasazovat psí hlavu aktivistům z Rekonstrukce státu a už vůbec ne osobnostem, které se na jejich akci podílely. Mysleli to upřímně. V 19 bodech je zmíněna řada věcí, které stojí za to podporovat, jen by snad soubor neměl být tak obsáhlý, stačilo by pro začátek vybrat tři čtyři věci a konkretizovat je (např. jak vypadá nynější zákonná úprava, co je třeba opravit, co je třeba doplnit). To, o co mi šlo především, je jedno: aby to, co člověk dělá, mohlo být k něčemu, je zapotřebí čas od času taky jakési sebereflexe. A jak je na tom Rekonstrukce státu?

Opakuji, co už jsem ocitoval: aktivisté vyslovují obavu, že by v případě „naplnění hrozeb“ přišly… vniveč mnohé pozitivní posuny v oblasti posílení demokracie, dobré správy, transparentnosti a boje proti korupci, kterých se v posledních letech pod tlakem občanské společnosti podařilo dosáhnout“. Tlak Rekonstrukce státu byl silný a s jejím přispěním se stát opravdu podařilo důkladně rekonstruovat. Bohužel přitom přestal být demokratickým. Byla to pomoc vysloveně škrholovská. Nestálo by za to říci aspoň nějaké „sorry jako“? Nynější iniciativa Mantinely demokracie je však všechno, jenom ne tohle.