Jen koleno, víc nic

FEJETON

Jen koleno, víc nic
Utíkám se schovat sám před sebou do břevnovské kavárničky, píše Jan Burian. Foto: Shutterstock
1
Komentáře

Jan Burian

Utíkám se schovat sám před sebou do břevnovské kavárničky, kam se chodí hlavně na zmrzlinu. Dám si kopeček slaného karamelu, veganské pistáciové a rýžové a uvelebím se v nejzapadlejším rohu místnosti, abych měl klid. Měl bych psát pravidelný fejeton, a přitom mě napadají jen samé nové písničky. Na nic jiného teď nedokážu myslet. A vzhledem k tomu, že fejetony se mi nejlíp píšou, když se mi přihodí něco zvláštního či výjimečného, když někoho zajímavého potkám nebo dělám něco neobvyklého, budu tentokrát asi muset psát o těch nových písních.

Písničky, nebo raději poezie, to je zvláštní projev gramotnosti, který se často dotýká těch nejtajnějších intimností. Já se tímto způsobem odhaluji světu už dobrých padesát let. Člověk se vypovídá, uleví se mu, a pokud má v sobě trochu vkusu a sebekritičnosti, nevyvrhne na papír všechno, co ho tíží. Vybírá slova opatrně a ohleduplně. To, co píše, musí mít formu. Jako když třeba Chandlerovo soukromé očko Phil Marlowe vstává ze země poté, co ho někdo omráčil... Neskuhrá, nekňourá, nefňuká, jak je mu špatně, ale řekne: „Cítil jsem se jak amputovaná noha“. To je poezie.

Mám rád básníky, kteří dokážou psát s nadhledem a humorem, byť jimi zrovna smýká zoufalství, nebo jim dokonce hrozí, že je přepadne potřeba předvádět svou moudrost. Tak třeba Christian Morgenstern. Prý se původně chtěl proslavit jako autor vážných, hlubokomyslných a složitých poem o podstatě světa a vesmíru, ale tak se při tom psaní unavil a nudil, že si pro zábavu začal psát na okraj těch vážných rukopisů srandovní říkanky. Třeba tu o dvou trychtýřích, co jdou noční tmou, nebo tu o kolenu. V těchto drobných textech se kupodivu odrážela podstata světa mnohem jasněji, takže nakonec vstoupil do dějin literatury úplně jinými vrátky, než si původně představoval. Koleno je báseň vtipná, ale ve své podstatě mrazivě děsivá. Je zcela bez patosu, který každou vážnou výpověď tak trochu zbavuje důvěryhodnosti...

 

Koleno samo světem jde.

Jen koleno, víc nic.

Není to strom! Stan taky ne!

Jen koleno, víc nic.

 

Ve válce byl kdys jeden muž

prostřílen sem a tam.

Jen koleno, jak svatostan,

nechytlo ani šrám.

 

Od těch dob samo světem jde.

Jen koleno, víc nic.

Není to strom, stan taky ne.

Jen koleno, víc nic */

I u nás má tenhle způsob nakládání s vážnými tématy velkou tradici. Od Voskovce a Wericha přes Jiřího Suchého, Emanuela Fryntu či Jana Vodňanského až k současným písničkářům. Patos je vždycky trochu trapný a my Češi jsme na něj dost citliví. Zkuste si třeba vážně zarecitovat slova naší hymny a uvidíte, co to s vámi udělá.

Já jsem se donedávna cítil taky tak trochu jako amputovaná noha, ale vždycky, když jsem o tom chtěl něco napsat, bylo to k ničemu. Až jsem se jednoho dne svěřil kolegovi písničkáři Petru Linhartovi, jak se cítím opuštěný, a že ode mě odešla dokonce i uklízečka. Zasmál se a řekl: „To je přece písnička!“ A tak jsem se konečně mohl něčeho chytit a napsat:

 

Pohrála si s vysavačem

Lila do výlevky Krtka

Všechny už mě opustily

Čeká na mě jenom Smrtka

A bylo to. Rozjel se ten starý zrezivělý stroj na verše a teď si zrovna v kavárničce nad veganskou pistácií řeším své velevážné problémy s vírou. Jsem totiž ateista, a to v sedmdesáti letech není žádná legrace. Začalo to před chvílí ve sprše, když mě napadl verš: „Vždycky takhle po ránu, věnuju se koránu.“ A teď už to jede. Sedím tu už přes hodinu, píšu, až se ze mě kouří, a úplně jsem zapomněl na ten fejeton. No, co se dá dělat. Napíšu ho příští týden. Snad se do té doby něco zajímavého přihodí...

 

*/ překlad: Josef Hiršal